Názvy některých titulů, které v současnosti ve velkém množství vycházejí i česky a šíří i značně fantastické konspirační teorie, znějí například: Sorošova válka. Jak Open Society Foundations přivedly svět na pokraj třetí světové války nebo Výměna populace v Evropě. Jak globální elita využívá masovou migraci k nahrazení původního obyvatelstva. Proto je dobře, že na druhou stranu jsou (v menším množství) dostupné i publikace, které se naopak snaží racionálně a důvěryhodně doložit, jak zmíněné teorie vznikly, komu slouží a případně jak ověřovat jejich hodnověrnost. To je i případ knihy Konspirační teorie. Historie (o)bludných teorií a jak jim nenaletět. 

Dva novináři, Jonn Elledge a Tom Phillips, v ní rozhodně nepředstírají, že žijeme v přehledném a jednoduchém světě. Místo toho přiznávají, že za některými událostmi skutečně mohly stát vlády cizích států či různí skrytí činitelé: v roce 1956 britská a francouzská vláda opravdu potají zosnovaly vpád Izraele do Egypta, aby mohly napochodovat na scénu jako mírotvůrci a převzít kontrolu nad Suezským průplavem. A americký Úřad veřejného zdraví a Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí skutečně nechaly pár set Afroameričanů několik desetiletí trpět neléčenou syfilidou a tvrdily jim, že jsou naprosto zdraví, jen aby viděly, co z toho bude. (Český čtenář by mohl dodat, že komunistická propaganda mnohé události sváděla na CIA, a protože byla obecně pokládána za lživou, mnozí zdejší lidé jí nevěřili. Po roce 1989, když se mohli dostat i k západním pramenům, ale s překvapením zjišťovali, že leccos ze zmíněných obvinění zřejmě nebylo zcela vymyšlené.) 

Současně ale autoři přesvědčivě, i když pro někoho snad až příliš žoviálním stylem dokazují, proč jsou teorie jako ty z úvodu článku vnitřně nekonzistentní, nesmyslné a nereálné. (Například že to, čeho by chtěli údajní spiklenci docílit, by dokázali i prostředky mnohem jednoduššími a méně riskantními.) Vysvětlují, za jakých podmínek se jim zvláště daří: čím silnější úzkost, bezmoc a nejistotu pociťujeme, tím větší máme potřebu najít (pseudo)teorii, která do chaotického dění vnese řád, i když třeba jen iluzorní. 

Elledge a Phillips sledují vývoj spikleneckých teorií od iluminátů přes placatou zemi až po chemtrails nebo víru v to, že „svět řídí plazovití mimozemšťani pocházející ze souhvězdí Draka, kteří mají schopnost ovládat lidskou mysl“. (Dodejme, že genealogie konspiračních teorií by se dala konstruovat i do hlubší minulosti a větší roli by v ní mohli hrát i zednáři.)   

Vysvětlují také vzájemné návaznosti. Například že obvinění z využívání lidské krve se v transformované podobě přeneslo od židů na jistý spolek satanistických pedofilů řídící mezinárodní obchod s dětmi, v jehož existenci věří vyznavači konspirační teorie QAnon. Nevynechávají ani víru v UFO. Rozumně ale demonstrují, že podivná zjevení a znamení na nebi lidé údajně vídali odjakživa a naše mozky si je vykládají v souladu s přesvědčením, úzkostmi a technologií příslušného historického období: „V Nové Anglii sedmnáctého století se nám zjevovali duchové zesnulých námořníků a ve starověkém Římě zase sdělení od pohanských nebo křesťanských bohů.“ Jako lodě mimozemšťanů si je lidská mysl začne pravděpodobněji vykládat teprve tehdy, pokud je tím směrem „pošťouchnuta“. 

Elledge a Phillips rozlišují několik úrovní spikleneckých teorií: od těch parciálních, které mají ambici vysvětlit „skutečné“ pozadí jediné události, až po ty komplexní, které chtějí být takříkajíc teorií všeho, „Marvel Cinematic Universe konspiračních teorií“. Ty nakonec kombinují několik teorií do jedné: „Ilumináti pracují pro mimozemšťany, anebo možná mimozemšťani pracují pro ilumináty. Nebo obě skupiny pracují pro třetí supermocnou stranu.“ 

Autoři probírají teorie o tom, že některá zesnulá celebrita ve skutečnosti nadále žije (Elvis Presley), nebo naopak, že žijící člověk není ten pravý, ale byl kýmsi, kdo se za něj vydává, nahrazen (ve stylu tradičních báchorek o podvržených dětech, které divoženky nechávají v kolébce, z níž unesly lidské dítě). To se prý týkalo i zpěváka Paula McCartneyho. Autoři připojují i vysvětlení, že Paula matky svým dcerám, jeho fanynkám, zprvu schvalovaly, ale když Beatles začali zpívat písně stále více psychedelické, starostlivé matky jako by „svého“ Paula už nepoznávaly a stejně tak už někdy stěží poznávaly svoje potomky. Mýtus o smrti původního, slušného a hodného Paula „představoval pro rodiče způsob, jak se vypořádat s city, které tohle odcizení vyvolalo.“

Mnohé konspirační teorie jsou ve své fantasmagoričnosti až zábavné, a tak je podává i recenzovaná kniha. Někdy jsou zdánlivě neškodné, ale často vedou k růstu obecné nedůvěry, společenskému rozvratu, či dokonce zabíjení, ať už to byl útok na Kapitol Spojených států amerických roku 2021, nebo holokaust. 

Styl knihy je někdy až příliš žoviální, či dokonce bombastický, což kontrastuje s podstatou argumentace, která je převážně racionální, stejně jako rady, jak konspirační teorie kriticky posuzovat. Tím se autoři odlišují například od filozofa Quassima Cassama, který v knize Konspirační teorie (Filosofia 2021) nabádá pracovat také s pocity trapnosti či studu. 

Poselství recenzované knihy je také suše věcné: mnoho lidí prostě odmítá přijmout prostá a banální, ale pravdivá vysvětlení jevů, které je obklopují. Nechtějí si nechat vymluvit, že „shody okolností přece nemůžou být obyčejnými shodami okolností“. A když zemře jejich oblíbená celebrita, obyčejná, všední smrt v takovém případě pro ně zkrátka nepostačuje: „Představa, že Elvis umřel ve středním věku na záchodě, tlustý a deprimovaný, postrádá velkolepost, jakou jeho příběh o vymanění se z chudoby vyžaduje.“  

Autoři obecně varují, že tyto konspirační smyšlenky odvádějí naši pozornost od reálných problémů. Spousta potíží sužujících moderní svět nevznikla vinou malé skupinky, která má dění pod kontrolou. Problémem jsme „my“ všichni, nikoli jen „oni“. Což je možná otřepané, ale sedí to.