Po debutovém transgender románu Kniha krve (2022, č. 2023) Kim*a de l’Horizon přebírá štafetu v Německé knižní ceně 2023 opět mladý nadaný autor, rakouský germanista Tonio Schachinger. Jeho román Echtzeitalter (2023, Věk v reálném čase) si získal porotu nejen jako vynikající román ze školního prostředí v duchu Zmatků chovance Törlesse rakouského velikána Roberta Musila, ale především jako společenský román, ve kterém Schachinger „s jemnou ironií zobrazuje politické a společenské poměry současnosti“. Schachinger, jenž si spolu s oceněním odnesl 25 tisíc euro, se narodil v roce 1992 (stejně jako de l’Horizon) a jakožto syn rakouského diplomata a matky latinskoamerického původu strávil dětství mezi Vídní a Nikaraguou. Spolu s germanistikou na Vídeňské univerzitě vystudoval i tvůrčí psaní (Sprachkunst) na Univerzitě aplikovaného umění a svým prestižním oceněním tak tomuto poměrně novému oboru zajistil tu nejlepší reklamu. Na rozdíl od de l’Horizon ale není Schachinger v literárním světě naprostým nováčkem, neboť se na shortlist Německé knižní ceny probojovala již jeho první kniha Nicht wie ihr (2019, Ne jako vy), humorný román z prostředí profesionálních fotbalistů.

V hlavní roli počítačový nerd

Ústřední postavou er-formového románu Echtzeitalter je Till Kokorda, menší zrzavý kluk, jenž navštěvuje soukromý elitní internát Marianum, který si autoritářským přístupem učitelů, snobismem a násilnictvím mezi spolužáky v ničem nezadá s potterovským Zmijozelem. Ostatně na Harryho Pottera autor zejména v první půli románu několikrát odkazuje, ačkoliv jeho protagonisté mají leckdy svou drzostí, arogancí a experimentováním s MDMA k pohádkovým postavám Školy čar a kouzel v Bradavicích hodně daleko. Autor při popisech internátu čerpá z vlastních zkušeností ze studia na renomovaném vídeňském gymnáziu Theresianum a vystihuje tak jeho atmosféru vskutku autenticky. Till není ani talentovaný fotbalista, ani zapálený čtenář německých klasiků, ale snaží se dny ve škole přežít bez zesměšnění či potrestání prací navíc, aby měl co nejvíce času na svou opravdovou zálibu: počítačové hry. V jejich světě totiž nalézá to, co mu „elitismus s lidskou tváří“ a sadistické postupy internátu odpírají, a sice „možnost cítit se nejen jako hrdina, ale skutečně se jím (…) stát.“ Svým výkonem ve hře Age of Empires II se totiž Till dostane mezi nejlepší hráče na světě, díky čemuž dokáže na chvíli pocítit svobodu a uniknout psychickému teroru. Přestože digitální svět online her stojí v románu v přímém kontrastu ke konzervativnímu vzdělávání „analogové“ generace, nachází autor mezi oběma světy podobnosti: hraní online her přirovnává Till k umění a své matce, která si na něj výjimečně najde čas, jej popisuje jako „imerzi“ a „pohroužení do uměleckého díla“.

Pozlátko mariánského pekla

Jakožto příběh o dospívání zachycující Tillovu osmiletou školní docházku až do obávané maturity (ta se mimochodem odehrává během pandemie koronaviru) vypráví román o čtenářsky atraktivních a blízkých tématech jako školský dril, záškoláctví, despotičtí a podivínští učitelé, první lásky, koketování s drogami a alkoholem, šikana, rasismus, problematika rozvodu nebo smrti rodičů či obligátní školní výlet do koncentračního tábora. Především si ale autor bere v textu na paškál fakt, že skutečné vzdělání a osobní rozvoj studentů mají v Marianu až druhé místo, neboť primární roli hraje výchova nové rakouské elity, jež má v budoucnu zaujmout nejvyšší společenská místa. Schachinger tak na mikrokosmu jedné školy umně ukazuje obraz celé současné společnosti. O vážných věcech však zvládá psát nejen s nadhledem a inteligentním humorem, ale i porozuměním. Zároveň prokazuje veliké znalosti hned v několika odvětvích, obzvláště když detailně popisuje strategie počítačových her (mimo hry AOE II také The Legend of Zelda, League of Legends), a skvěle se orientuje v chatovacích zkratkách, anglicismech a žargonu z herního světa (vils, ggwp, elo, irl, scoutovat). V textu autor odkazuje na současné osobnosti i skandály rakouské politické a kulturní scény, často zmiňuje díla dalších rakouských autorů (Daniel Kehlmann, Peter Handke, Michael Köhlmeier, Thomas Bernhard, Arno Geiger, Erwin Moser aj.) a milovníky Vídně jistě zaujme i věrný místopis. Z vídeňské části Favoriten, kde sídlí Marianum, se při návštěvách barů často přesouváme mezi jednotlivými okresy (Bezirke) a ocitáme se například u památníku Rudé armády na Schwarzenberském náměstí nebo na náměstí „Karli“ (Karlovo náměstí). 

Hrdinové pijí mimo jiné vídeňské pivo Ottakringer nebo rakouskou limonádu Almdudler, text hýří austriacismy („Du Schwammerl!“, „Matura“, „Sackerl“) a místy nechá autor hrdiny mluvit i dialektem. Vídeňskost románu spočívá především v tom, že obyvateli Vídně jsou „šílenci s měšťanskou fasádou (…), kteří by z ní nikdy nemohli odejít, protože by jejich nepřátelské chování nemělo v žádném jiném městě tak málo následků jako tady.“

Lord Voldemort jako třídní učitel

Jedním z těchto šílenců je Tillův třídní učitel Bruno Dolinar, „syn korutanských sedláků“ a postrach všech tříd udělující ďábelské tresty. Dolinar si libuje v předpotopních výukových metodách a povinné četbě výhradně klasických autorů, v zadávání nekonečných slohových prací, otevřeném urážení studentů nebo jejich naprosté ignoraci, když se mu něčím znelíbí. Vedení školy jeho praktiky toleruje, neboť jim jde především o dobré výsledky a jméno školy, přičemž nikomu nevadí, pramení-li slušné chování z atmosféry strachu. Prominentní studenti však umí být pěkní výrostci: s chutí plivou na mramorového lva v budově školy, kouří v kuřáckém koutku, i když některým ještě nebylo šestnáct (na konci románu zachycuje autor nový zákon, který v roce 2019 zvýšil minimální věk kuřáků z 16 na 18 a studenty tak s konečnou platností připravil o jejich oblíbené útočiště), a snaží se ulívat z hodin. Jsou to koneckonců puberťáci, ale jelikož patří mezi „vyšší vrstvu“, myslí si, že jim vše projde. Když se Till spřátelí s privilegovanými, přidrzlými holkami Fine a Feli, jež se zajímají o literaturu a politiku, otevírá se mu nový svět a dochází k vzájemnému obohacení mezi oběma stranami.

V románu Echtzeitalter autor bravurně líčí všechna zákoutí školského systému a proniká do duše generace dětí a dospívajících. S ohledem i na počítačem nepolíbené čtenáře zvládá napínavě vyprávět o strategických hrách, přičemž smývá ostré hranice mezi kulturou a gamingem. Nabízí lineární příběh bez jakýchkoliv naratologických experimentů, který je však díky vypointovaným pasážím, autentickým dialogům, vtipu a empatii skvělým literárním zážitkem.