Další český překlad z francouzské edice „Malí Platóni“, která dětem přibližuje známé filozofy a jejich myšlenky a kterou u nás vydává nakladatelství Pink Box, nás zavede na samotný počátek filozofického myšlení. Autorka Louise Guillemotová se snaží zhostit úkolu, který je náročný z několika různých důvodů: Jak přiblížit dětem dílo psané v hexametrech, z nějž se dochovala víceméně jen jeho první polovina? Jak dětským čtenářům zprostředkovat myšlenky, které jsou ve vrcholné míře abstraktní, totiž co je bytí a nebytí a jak o něm můžeme mluvit a přemýšlet? Co může dnešní malým čtenářům nabídnout Parmenidés, filozof z 5. století před naším letopočtem?

Jako v pohádce

Autorka volí originální postup, začíná tak, jako obvykle začínají pohádky: „Byl jednou jeden…“ či „Bylo nebylo…“, což umožňuje hned zkraje nenásilně, dětským jazykem tematizovat, co vůbec znamená říkat „bylo“, či dokonce použít v jedné větě dvě navzájem si odporující tvrzení („bylo – nebylo“), a co znamená říkat „je“ ve smyslu setrvalého bytí. Pomocí příběhu vyprávěného Phoebe, Héliadou – dcerou Slunce, nás postupně provede nebem i zemí, na které potká mladého chlapce. V jeho doprovodu pak projde díky svolení Diké, Spravedlnosti, bránou na rozcestí Dne a Noci, kde je prastará Bohyně zasvětí do tajemství Pravdy a Nepravdy, dvou cest, z nichž jen jedna je schůdná. Tu představuje „cesta JE“, tedy Parmenidovo učení o tom, že jediné, co můžeme poznat a myslet, je bytí, které má podobu „je“ – je nevzniklé, neproměnné, dokonalé a „je pořád“. Druhá cesta, „cesta NENÍ“, by měla být zcela neschůdná, protože o tom, co není, nemůžeme vůbec mluvit ani je myslet. I přesto máme my lidé v jazyce slova jako „nic“, „nicota“, „nepřítomnost“, jako by v nějakém smyslu existovaly.

Je nic něco?

Pro ilustraci autorčina stylu, kterým se snaží tyto vysoce abstraktní myšlenky vysvětlit dětem, uveďme delší citaci: 

„Slovo nic samo o sobě nic neznamená. Ale není to jen tak nic. Je to slovo. Ach! Poznali jste ho tentokrát? V je to slovo se skrývá náš tichý, nenápadný tlukot srdce: je… Mezi dvěma nepřáteli je třeba si vybrat. Slovo nic váhá. Slovo nic je slovo, je tedy něco, takže existuje. Pokud slovo nic existuje, tak je na straně je. Ale slovo nic nic neznamená. Znamená nic. Pošilhává směrem k není.“ 

Lidé mísí dohromady „je“ a „není“, porušují princip non-kontradikce a ocitají se tak na půdě zdání: „Této chyby se dopouštějí lidé: směšují je a není. Myslí si, že vytvářejí pravdy. Žijí ve světě přízraků a zdání.“ Celá cesta za poznáním končí rozchodem dcery Slunce a chlapce, který se rozhodne o všem, co s Héliadou prožil, napsat báseň a úplně na závěr se představí jako Parmenidés.

Výklad napodobující báseň

Autorčin postup je sofistikovaný tím, že v druhé polovině textu napodobuje obsah Parmenidovy básně (výše zmíněné motivy a postavy, jako motiv cesty, Diké, brána a rozcestí Dne a Noci, bohyně sdělující pravdu apod.), svou formou mýtu zároveň v první polovině textu zobrazuje dobové podhoubí, z kterého se Parmenidova filozofická báseň zrodila. Bohatým a obrazným jazykem uvádí malého čtenáře do tehdejšího řeckého myšlenkového světa: představa Slunce jako boha Hélia cestujícího každý den po obloze, úvahy předsokratovských filozofů o jednotlivých živlech jako počátcích vzniku světa…

Příběh působí lehce mysticky, je plný obrazů a přirovnání, a zejména v druhé části se v něm objevují abstraktní filozofické pasáže. I tím je blízký Parmenidově básni.

Z celého textu je zároveň patrné, že má být opravdu určen pro dětského čtenáře. Je psaný svižným, čerstvým stylem, až na výjimky („princip non-kontradikce“) bez cizích slov, lyrická obraznost se střídá s konkrétními dějovými pasážemi (vypravěčka Phoebe popisuje například svůj nebeský život i cestování po Zemi v převlečení). Text se často obrací přímo na čtenáře, což může usnadnit jeho přístupnost. Stejně jako u dalších knih této edice je každá strana bohatě ilustrovaná, obrázky Lauranne Quentricové, tvořené často vystřihováním z transparentního papíru, podtrhují výše zmíněnou mystičnost příběhu. I přesto se nabízejí otázky, zda je text – navzdory všem snahám – po myšlenkové stránce dětem srozumitelný a v jakém věku dávají takto abstraktní myšlenky dětem smysl. Dokážu si ale představit, že společné čtení s dospělým průvodcem porozumění usnadní. Text tak možná může i zažehnout paprsek filozofického zápalu či údivu nad tou nejprostší skutečností, že něco je a něco není a jak složité může být o tom mluvit a přemýšlet.