Abdulrazak Gurnah (nar. 1948) je britský spisovatel tanzanského původu, který se u nás do širšího povědomí dostal teprve nedávno, když v roce 2021 získal Nobelovu cenu za literaturu. Gurnah vyrostl na Zanzibaru, tehdy ovládaném Brity, odkud však musel v šedesátých letech jako zástupce arabské menšiny prchnout během tamní politické revoluce. Gurnah se poté usadil v anglickém Canterbury, kde vystudoval tamní univerzitu, následně na Kentské univerzitě obhájil doktorát a na téže instituci působil až do důchodu jako lektor postkoloniální literatury. Vlastní zkušenost s nuceným odchodem z rodné země a pocity vykořenění vpisoval již do svých prvních textů, jež začal psát souběžně se svou disertační prací. Přestože je Gurnahovým rodným jazykem svahilština, od počátku spisovatelské kariéry si jako jazyk literární zvolil angličtinu, kterou však nezřídka prokládá slovy či frázemi ve svahilštině, arabštině či němčině. V prvním románu Memory of Departure (Vzpomínka na odchod, 1987) autor zpracovává svou uprchlickou zkušenost a odloučení od rodiny. Podobnými tématy se zabývá i ve svých dalších románech, například v Admiring Silence (Obdivování ticha, 1996), By the Sea (U moře, 2001) nebo Desertion (Dezerce, 2006). Stejně tak se většina jeho románů odehrává ve východní Africe, kde se mísí odlišné národnosti, náboženství a kultury. Střet rozličných jazyků a národností je také tématem jeho čtvrtého románu Ráj (Paradise, 1994), který je vzhledem ke své nominaci na Bookerovu cenu dosud nejoceňovanějším, a zřejmě i proto byl vybrán k převodu do češtiny. Nutno dodat, že kdyby Gurnah nezískal Nobelovu cenu za literaturu, patrně by ještě nějakou dobu nebo nadobro zůstal do češtiny nepřeloženým autorem.

Rajská zahrada

Hlavním hrdinou příběhu je Júsuf, s nímž se nejprve setkáváme jako s mladým chlapcem z chudé svahilské rodiny žijící někde na území dnešní Tanzanie. Matka syna miluje a snaží se ho nasytit, přestože kvůli nedostatku jídla obyčejně připravuje pouze vývar z kostí, a otec tráví veškerý čas v hotelu, který provozuje. Z každodenní rutiny chlapce občas vytrhne příjezd strýčka Azíze, jenž Júsufovi vždy daruje minci. Jednoho dne však otec chlapci sdělí, že konečně může ukázat, co v něm je a co umí, jelikož pojede se strýčkem Azízem do dalekého města, kde mu bude pomáhat s jeho krámkem. Na místě se Júsuf seznámí s Chalílem, který též pro strýčka pracuje, avšak ten chlapce brzy informuje o skutečném stavu věcí – Júsuf byl k Azízovi poslán jako zástava peněz, které si jeho otec napůjčoval na záchranu rodinného hotelu. Mladík se cítí podveden, ztrácí životní jistotu a snaží se s novou rolí otroka vyrovnat. Na svou rodinu občas vzpomíná a oplakává ji, za což se mu od Chalíla dostává posměchu. Později už se mu ale vzpomínky na rodiče vytrácí; Júsufa až děsí, jak rychle člověk dokáže některé klíčové momenty vytěsnit. Kromě výletů do města ve společnosti Chalíla Júsuf nachází útěchu také v zahradě za krámkem a domem obchodníka. Nejprve sem přichází pouze obdivovat její krásu a pozorovat při práci postaršího zahradníka, ale brzy se k němu přidá a sám začne plít záhony, zalévat a střihat uschlé větvičky keřů. V zahradě Júsuf nachází jakýsi vnitřní klid a ráj, kde se alespoň na chvíli cítí svobodný; obdobný pocit svobody se může českému čtenáři vybavit ve spojitosti s minulým režimem, kdy se velké oblibě těšilo právě zahradničení.

Dvě tváře kolonialismu

Když už Júsuf práci v krámku dobře zvládá, Azíz (jemuž i přes svou porobu nadále říká „strýčku“) ho vyšle na další nádeničinu do rodiny muslimského řemeslníka Hámida. Tam s Júsufem velmi dobře zacházejí, a když Hámid zjistí, že je chlapec svahilský „ignorant“, nezná modlitby a neumí číst, pošle ho do školy při místní mešitě, kde se Júsuf velmi rychle naučí číst a odříkávat pasáže z koránu. Snaha převychovat jedince nebo i národnostní menšinu se v Gurnahově postkoloniálním románu objeví ještě několikrát. Autor naznačuje, že vnucená identita vždy nemusí oslabit tu původní, ale někdy ji i obohatí.

Hámidovou osadou prochází arabští a somálští kupci a na svých výpravách zjišťují, že místy, kde chtějí obchodovat nebo se usadit, již prošli Evropané, kteří sice někdy umí být nápomocní, například při řešení sporů mezi domorodci a kupci, ale většinou na ně místní nazírají nenávistně: „Kamkoli teď zavítali, zjišťovali, že tam Evropané byli před nimi a přivedli s sebou vojáky a úředníky. Ti lidem vykládali, že je přišli zachránit před nepřáteli, kteří z nich chtějí jen nadělat otroky. Když je člověk slyšel, jako kdyby snad ani jiný druh obchodu neexistoval. Obchodníci mluvili o Evropanech s údivem, žasli nad jejich dravostí a bezohledností. Zaberou si ty nejlepší pozemky a nezaplatí za ně ani cetku. Různými kličkami nutí lidi, aby na ně dřeli, a snědí úplně všechno ať je to tvrdé, nebo zahnilé. Jejich choutky neznají hranic ani slušnosti, jsou jako nálet sarančat.“ Po krátkém citovém vzplanutí k Hámidově mladičké dceři je Júsuf poslán zpět do Azízova krámku, odkud se strýčkem záhy odjíždí na výpravu za slonovinou do divočiny. Karavana zastavuje a směňuje zboží na více místech, přičemž někde je vítána, jinde naopak přijímána se strachem z dalšího násilí a napadení. Tomu nepřispívá ani hlavní vedoucí výpravy, jenž se nebojí dopustit násilí na nikom, kdo skupině vstoupí do cesty. Jednou dokonce přijedou do vesnice, jejíž obyvatele již předtím jiní nájezdníci zmasakrovali, a členové výpravy jsou znechuceni. Na vlastní kůži poté v říši sultána Chatua pocítí hněv domorodců, kteří nechtějí ztratit svobodu, další kus své země a majetek.

Příběh zrání

Román Ráj lze označit za bildungsroman, neboť popisuje Júsufův život od útlého dětství až po ranou dospělost, přičemž protagonista prochází významným duchovním zráním. Na počátku se setkáváme s naivním chlapcem, který bezmezně věří svým rodičům, ale později se z něj stává otrok, jenž však zůstává vnitřně svobodný a nadále doufá v lepší život, lásku a spravedlnost. Celý příběh je sice vyprávěn ve třetí osobě, ale čistě z Júsufova úhlu pohledu. Čtenář se tak velmi podrobně seznámí s jeho vnitřními pohnutkami, včetně úvah nad vlastní identitou, která je roztříštěna, a chlapec si uvědomuje, že taková i zůstane, podobně jako identita ostatních, kteří žijí na území, kde se mísí několik kultur a národností: „Bude jako všichni, kdo zůstali trčet v té či oné smradlavé díře, zamoření touhou a zahledění do útěšných vidin ztracené celistvosti.“

Autor se nenásilné a velmi často sotva postřehnutelně opírá o mýty, exotické pohádky a příběhy z koránu. Mezi ty patří například súra Josef, již autor použil jako základ pro Júsufův příběh, nebo pohádka o zlém džinovi z Tisíce a jedné noci. Tyto bájné příběhy vyvažují Gurnahův velmi barvitý až naturalistický popis různých scén, například když zmlátili jednoho člena výpravy. Pohádkové motivy navíc zjemňují autorův důraz na faktografii a popis dějinných událostí. Zálibou v mýtech a také nespočtem postav, které se v románu střídají v rychlém sledu, Gurnah připomene například svého slavného indického současníka Salmana Rushdieho. Jak v doslovu píše anglistka Alena Dvořáková, mezi další inspirace románu patří nejen domorodé prameny, ale také cestopisy či životy slavných průzkumníků 19. století, jako je David Livingstone či Henry Morton Stanley, které však autor neheroickým popisem románové výpravy do temné divočiny spíše paroduje.  

Hrdinové knihy hovoří živým, autentickým a mnohdy břitkým jazykem, ale v románu nalezneme i pitoreskní popisy přírody a snové, až naivní představy hlavního hrdiny, jež dobře doplňují narativní pohádkové rysy díla. Ačkoli autor sleduje život svého hrdiny po dobu několika let, děj má rychlý spád a neobsahuje žádnou výplň. Román je rozdělen do kratších kapitol, z nichž každá představuje ucelenou epizodu. Některé z nich mohou evokovat prvky pikareskního románu a jeho absurdní zápletky, například když si výprava za slonovinou hrdě myslí, že má vyhráno a zahnala sultána Chatua do úzkých, ale nakonec jsou to oni, kdo neheroicky prchají bez zisku. 

Mezi dobrem a zlem

Gurnahova perspektiva překračuje černobílé vidění světa, jelikož všechny jeho postavy –⁠ ať už jsou popsány jako primárně dobré, či zlé –⁠, mají v románu různou škálu vlastností. Například strýček Azíz, z něhož se vyklube obyčejný lichvář a otrokář, pečuje o svou nemocnou ženu a na Júsufa nahlíží vždy láskyplně jako na vlastního syna. Gurnah se také vyhýbá tradičnímu rozdělení na uzurpátorské Evropany a nevinné domorodce žijící v „rajské zahradě“. Když Azízova karavana putuje za obchodem divočinou, nachází místa, která jsou již předchozími „dobyvateli“ značně poznamenána, někdy i zničena; Gurnah však zdůrazňuje, že se nejednalo o Evropany, ale o jiné národnostní menšiny či domorodé kmeny. I když je tedy kolonialismus pro autora velké téma, dokáže na něj nahlížet z mnoha úhlů pohledu a poukazuje na to, že místní obyvatelé nějakého území jsou od počátku založení svých osad ohrožováni různými skupinami lidí, a tak naše představa o domorodcích, kteří si před příchodem Evropanů poklidně žili v panenské přírodě, se po přečtení románu jeví jako lichá. 

Gurnahův Ráj kromě zajímavého příběhu, který oplývá historickými a kulturními fakty o východoafrickém regionu, představuje především mnohovrstevnatou úvahu nad tím, co to znamená být svobodný a kde svobodu hledat. Autor zdůrazňuje, že přestože je člověk lapen v zajetí –⁠ ať už jiného člověka, či doby –⁠, a jeho život „určují vnější události“, stále jsou místa nebo situace, v nichž lze najít duchovní klid a radost.