Příběh pokračuje, hlásal billboard na letošním jubilejním sedmdesátém pátém Frankfurtském knižním veletrhu, který se konal mezi 18. a 22. říjnem. Deset dní před jeho začátkem provedla militantní skupina Hamás neospravedlnitelný krvavý útok na obyvatele Státu Izrael. Řekli byste si, že teroristický čin ve vzdálené zemi s knižním veletrhem přece nijak nesouvisí, to by ale v jeho důsledku nesměla LitProm, společnost propagující tvorbu afrických, asijských a latinskoamerických autorek, zrušit slavnostní předání ceny, kterou měla na veletrhu převzít Palestinka Adaníja Šiblí za německý překlad své knihy Tafsíl thánawí (Podružný detail). 

Pro novelu, jejíž děj se točí kolem zvěrstva, kterého se dopustili izraelští vojáci v roce 1948, měla západní literární kritika jen slova chvály a titul se v roce 2021, rok po vydání v anglickém překladu, probojoval na longlist International Booker Prize. To, že autorka nevyjádřila podporu Hamásu ani se jakkoliv jinak neprovinila proti étosu rozumného chování, nic neznamená. Jednou je Palestinka a píše o Palestincích. Ředitel veletrhu Jürgen Boos, jenž je zároveň předsedou výboru LitProm, se vzápětí po útocích otevřeně postavil za Stát Izrael a jeho obyvatele a slíbil, že izraelští autoři dostanou na veletrhu obzvlášť velký prostor. Ve světle odvetných opatření, jež Izrael zavedl plošně proti všem Palestincům žijícím v Gaze, bez ohledu na jejich náboženskou nebo politickou příslušnost, vyznívá tento krok přinejmenším ukvapeně. V intelektuální rovině vyvolává otázku, nakolik by měla mít politika možnost a právo zasahovat do umění a omezovat jej.

Podružný detail je v pořadí třetí beletristické dílo z pera Adaníji Šiblí (nar. 1974), jež střídavě žije v Berlíně a Jeruzalémě. Novela o 116 stranách se odehrává ve dvou časových rovinách: v první polovině srpna 1949, rok po „nakbě“ neboli katastrofě, jak jsou v Palestině označovány události následující po vyhlášení Státu Izrael, během nichž zahynulo na 15 tisíc Palestinců a 700 tisíc muselo opustit své domovy, kdy četa izraelských vojáků čistí severozápadní část Negevské pouště od „nepřátel“ a pomáhá s ustanovováním izraelsko-egyptské hranice; a druhá v současnosti.

Historická část vychází ze zprávy, kterou v roce v 2003 otiskl liberálně progresivní deník Haaretz. Skupina izraelských vojáků na stanovišti Nirim během hlídky v poušti narazila na skupinu beduínů, muže postřílela a jedinou přeživší ženu zajala. Dívka byla posléze hromadně znásilněna, zabita a pohřbena v mělkém hrobě. Dvacítka vojáků, která se na hrůzném činu podílela, stanula před vojenským soudem a skončila za mřížemi. „Připadalo mi příhodné odstranit ji ze světa,“ citoval deník poručíka Mošeho, který četě velel.

Jedovatá fata morgana

„Nehýbalo se nic, jen obzor se vlnil.“ Bezejmenný velitel se probouzí do dalšího horkého dne, ve kterém se jazyk lepí na patro a vás nečeká nic jiného než známá rutina. Vstát, umýt se, obléct, vyrazit na hlídku, neúspěšně pátrat v moři písku po nepříteli, vrátit se do tábora, umýt se, jít spát. Tentokrát je ale něco jinak, velitele těsně před probuzením něco kouslo do stehna, něco, co nemůže najít, aby to zničil, něco, co bylo dostatečně rychlé a jedovaté, aby mu to způsobilo otravu. Je 9. srpna 1949.

Sledujeme velitele, jak den za dnem zas a znovu vstává, myje se jednou kostkou mýdla za druhou a pečlivě opečovává zhoršující se ránu na stehně. Jeden podružný detail střídá druhý a člověk to horko a mýdlo téměř cítí. Autorka se nezaobírá zdánlivě podstatnými věcmi, jako jsou jména postav, jejich úvahy, minulost nebo sny a jejich absence. Nic z toho nezpomaluje vyprávění, naopak. 

Horko je všudypřítomné a jed se šíří, velitel dostává horečku, zimnici, zvrací a dělají se mu mžitky před očima. Snad ho kousl nějaký hmyz, který ve své chatrči likviduje s obdobnou zarputilostí, s jakou hledá v poušti nepřátele určené ke stejně drtivé likvidaci, snad ho nakazila sama země a její obyvatelé, to neustupující vedro a absurdní šílenství celé situace.

Když během průzkumu narazí konečně velitel s vojáky na skupinku beduínů s velbloudy, jako potenciálního nepřítele podle hesla „nejdřív střílej a pak se ptej“ je bleskově zlikvidují. Šestice mrtvých je okamžitě zapomenuta a přeživší dívka putuje s vojáky do tábora. Velitel nejprve racionálně uvažuje o tom, že ji při první příležitost předají v některém z arabských táborů a do té doby bude pracovat v kuchyni, koneckonců poté, co ji převlečou do vojenského oblečení, vypadá docela jako jedna z nich – dokud dívka neotevře ústa a neozve se cizí, nesrozumitelný jazyk, jazyk toho druhého, jazyk nepřítele, který ji prozradí. Šílenství šířící se z rány však jako by mu zastíralo mysl, jako by proti své vůli dělal věci, jež si tak docela neuvědomuje a za něž není tak docela odpovědný. Ke kterým jej donutil ten jed – ta země.

Nic nového pod sluncem

V druhé části se ujímá vyprávění bezejmenná hlavní hrdinka. Neurotická žena, která se naučila pohybovat ve světě, kde pravidla a hranice vytyčuje okupace. Když cestou do práce potkáte izraelské vojáky se samopaly, schováte se za strom, a když se ujistíte, že nemíří na vás, pokračujete prostě do kanceláře. A ve chvíli, kdy vám v ní kolega otevře okno, aby ho nevysklil ohlášený raketový útok na vedlejší budovu, kde se skrývá trojice mladíků, vás nejvíc nenaštve jejich smrt, ale hromada prachu, který se vám pak usadí na stole a kvůli němuž vám tak protivně při psaní škrábe propiska po papíru. Tehdy si možná vezmete do ruky noviny, kde se dočtete o událostech z roku 1949.

Hrdinku na článku nezaujme ani bezpráví, ani brutalita samotného činu, ale podružný detail – došlo k němu přesně dvacet pět let před jejím narozením: „… na hlavních informacích nebylo nic neobvyklého, nic, co by se nedělo dnes a denně na místě sužovaném lomozem okupace a věčným zabíjením. Odpálení vedlejší budovy je jen dalším příkladem. Dokonce i znásilnění. K tomu nedochází jen za války, děje se to běžně. Zabíjení nebo znásilnění a někdy i oboje najednou, nic z toho mě nikdy dřív netrápilo“ (s. 64). Právě tento podružný detail jí nedá spát a navzdory panickému strachu, že překročí nevědomky některou z hranic – ať už pomyslnou, nebo skutečnou –, který ji dlouhé roky vázal k jednomu místu v Rámalláhu, se rozhodne vyrazit do oblasti, kde k incidentu došlo, a pokusit se zrekonstruovat, co zavražděná dívka musela prožívat.

Putování hlavní hrdinky reflektuje každodenní realitu života v Palestině se všemi omezeními, které jej svazují. Vybavená mapami Izraele v roce 1948, jež jí mají pomoci najít původní vojenský tábor, a těmi dnešními, které jí mají pomoci se na cestě neztratit, a dvěma osudovými balíčky žvýkaček zakoupenými na kontrolním stanovišti, se hrdinka vydává na cestu obtěžkanou podružnými detaily. Ta čtenáři frustrujícím způsobem připomene, že některá prázdná místa v minulosti, stejně jako ta v první části textu, prostě vyplnit nelze. Ne všechno je zdokumentované, ne všechno je zapamatované, ne ke všemu se lze dostat.

Zrcadlo druhé části vyprávění odráží události části první, a tak se například předměty, které opakovaně bral do ruky velitel, objevují na výstavě v Muzeu historie Izraelských obranných sil, kde hrdinka hledá odpovědi, nebo jí nepřestává páchnout ruka po benzinu, který jí na ni při neopatrné manipulaci s tankovací pistolí vyšplíchl, stejně jako veliteli páchla po petroleji ruka, jíž se dotýkal vlasů zadržované dívky.

Hrdinka na cestě za pravdou odkládá své jméno i svůj jazyk a přijímá první nearabské jméno, které ji napadne. Setkává se s nápomocnými obyvateli židovských osad a ti se jí snaží v hledání pomoci. Postupně se proud vyprávění zhušťuje, tam, kde byla první část plná mezer a krátkých odstavců, umrtvená vedrem a nehybností pouště, v části druhé odstavce postupně mizí, text nerušený odsazenými první řádky se docela jako čas valí vstříc velkému finále, kdy po poslední větě zbude jen ohlušující ticho. Tehdy se přítomnost stává minulostí, my se můžeme ohlédnout a začít ji hodnotit s odstupem.

Kdo chce psa bít

Podružný detail nemá potenciál stát se druhými Satanskými verši. Kniha, kterou sice německý spisovatel a sloupkař českého původu Maxim Biller označil za „antisemitskou“, na rozdíl od Rushdieho notoricky známého titulu ani vzdáleně nikoho neuráží nebo neprovokuje, leda by měl člověk tendenci se pro pravdu zlobit. Rozhodnutí LiProm tak působí nadmíru pokrytecky. Jak můžeme jedním dechem dílo velebit a zároveň mu bránit v tom, aby bylo vidět? A vyčítat knize palestinské autorky, že zobrazuje životní realitu Palestinců a nebere ohled na izraelské city, je asi stejně rozumné, jako chtít po myši, aby reflektovala hlad kočky. Podružný detail je politický text, jak ale vynechat politiku na místě, kde je posvátný každý kámen a na které si činí nárok tolik lidí?

Novela Adaníji Šiblí je vystavěná úsporným jazykem a tempo vyprávění spolu s rozsahem vysloveně vybízí k přečtení na posezení. Není to snadné ani uspokojivé čtení, je to ale cenný příspěvek k obrazu života v místě, kde jen vzájemné pochopení může jednoho dne vést k upřímnému dialogu a snaze o společné soužití, byť se dnes může zdát, že jsme tomuto stavu dál než kdy předtím.