„Každá krásná báseň je aktem vzdoru“ – zní jeden z nejčastěji citovaných výroků palestinského básníka Mahmúda Darwíše (nar. 1942). Přestože se o Darwíšovi hovoří často jako o člověku, který dal hlas palestinskému lidu, a je považován za jednoho z největších moderních arabských básníků, v češtině není z jeho rozsáhlého díla, tvořeného třiceti básnickými sbírkami a osmi prozaickými knihami, k dispozici téměř nic. Kromě sbírky básní Přicházím do stínu tvých očí, již vydalo v roce 2007 v překladu Burhana Kalaka nakladatelství Babylon, se může český čtenář s tímto velikánem seznámit už pouze prostřednictvím jeho první sbírky esejí, nazvané Deník všedního smutku. Od jejího prvního vydání uplyne letos přesně půl století; přesto i po padesáti letech zůstává fascinujícím, drásavým a silným svědectvím doby.

Nejsme na výletě

Mahmúd Darwíš se narodil v palestinské vesnici al-Birwa (dnešní izraelské El-Birwě). V roce 1948 uprchla jeho rodina během turbulentních událostí provázejících vznik nového Státu Izrael do Libanonu. „Když dědeček pochopil, že v Libanonu nejsme na výletě ani pro potěšení a že válka skončila a o všechno jsme přišli, pochopil také, že z vinic, které vysázel, budou jíst Židé. A ve vlastních rukou mu z nich zbyly jen přídělové lístky agentury UNRWA. Poznával už, že odejít nebylo správné… O dvě noci později jsme se po vyčerpávající cestě zase sešli v jedné vesnici. Byli jsme zpátky v Palestině. Tak vypadal návrat domů. Nevěděli jsme ještě, že jsme uprchlický život v Libanonu vyměnili za život běženců ve vlastní zemi… Označili nás za ‚nepřítomné přítomné‘, abychom na nic neměli právo.“ (s. 13–14) Členové Darwíšovy rodiny se tak, podobně jako mnozí další, stali cizinci ve vlastní zemi.

Eseje obsažené v Deníku všedního smutku (v orig. Jawmíját al-huzn al-‘ádí) vznikly v roce 1971 v průběhu Darwíšova domácího vězení v Haifě, v němž skončil, poté co se z jeho dnes už kultovní básně Identifikační průkaz (v orig. Bitáqa huwíja) stal protestsong. Vězení nebylo pro Darwíše ničím novým, v šedesátých letech se ocitl za mřížemi kvůli recitování poezie a cestování mezi vesnicemi bez povolení. „Chceš spát? Jsou čtyři ráno. Vzbudí tě domovní zvonek. Víš, kdo za tebou přišel. Ale spánek je silnější než policie… Sedíš naproti důstojníkovi. Posadil se pod obrazem Theodora Herzla a zdvořile ti praví: Je mi ctí vás zatknout. Oplatíš mu zdvořilost: A mně je ctí prokázat vám tuto čest. Mohl byste mi laskavě říci, z čeho jsem obviněn? Řekne ti: Jste obviněn, že jste u vchodu do cirkusu mrštil melounem. Ohrozil jste tak bezpečnost státu.“ (s. 41) Tiskem kniha vyšla o dva roky později, v roce 1973, v libanonském Bejrútu. To už žil Darwíš v exilu; postupně vystřídal Káhiru, kde pracoval v deníku al-Ahrám, Bejrút, Londýn, Paříž a Tunis. V roce 1988 sepsal jakožto člen výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) text deklarace palestinské nezávislosti, kterou přednesl Jásir Arafát a jež proklamovala Palestinu jakožto stát v hranicích po roce 1967. Pro Palestince bolestivý kompromis, při němž se vzdali 78 procent svého někdejšího území, však k míru nevedl. Zklamaný Darwíš po dohodách z Osla na svou pozici v OOP rezignoval. O tři roky později se do vlasti vrátil, aby žil v Rámalláhu na Západním břehu.

Vyrvu si paži a mávám jí ve větru

České vydání Deníků všedního smutku je oproti originálu mírně zkrácené. Tvoří je osm esejí, jež se žánrově pohybují mezi deníkem a uměleckou prózou. Ve vnitřním dialogu i v dialozích imaginárních se autor se nevrací jen k osudům vlastní rodiny. Obrací se také přímo na Židy a nechává promlouvat i je. Pátrá po svém místě v nové, složité realitě. Hledá svou identitu a způsob, jak se ukotvit ve světě, v němž pro něj nezbývá místo, v němž je každému a všem na obtíž. Navazuje vztah k mýtům – Palestina je pro něj ztraceným rájem –, k paměti i k jazyku. Prozkoumává bolest života ve vyhnanství, bolest lidí, kteří museli narychlo opustit domovy a nikdy se do nich už nesměli vrátit; mohli se maximálně dívat z protějšího kopce na jejich nové, často nic netušící obyvatele. Expresivním jazykem apeluje na čtenáře a jasně mu ukazuje, jak snadno se bezmocný hněv smísený s dědičnou bolestí vyhnanců ve vlastní zemi stane výbušnou směsí. A jak snadno ji posléze dokáže zažehnout jiskra v podobě neexistující budoucnosti.  „Stojím v srdci světa. Vyrvu si paži a mávám jí ve větru, proměním ji v míč a hraju si s vámi. Vmetu vám ji do očí, vy soudci civilizace. Ne pro vlast, ne pro národ. Ani ne ze msty, ale prostě jen tak. Jsem totiž asijský živočich, a tak se mi líbí užívat těla. Cvičím si je, aby se znovu rozhýbalo po ochrnutí, které trvalo čtvrtstoletí. Roztrhám si je na kousky, abych vás pobavil. To je má jediná svoboda. Proč se bouříte proti mé sebevraždě, vy odborníci masového pobíjení. Vy, kteří měníte děti v uhlí! Zabíjíte, a tedy jste. A já páchám sebevraždu, tedy také jsem. Od nynějška už nedovolím nikomu než sám sobě, aby mě zabíjel. Znáte mě? Zachránil jsem se zpod vašich pum. Znáte mě? Mléko agentury UNRWA mi v žilách nestvořilo krev, ale dynamit. Potrava, kterou jste nám dali, se vám vrací zpět…“ (s. 79–80)

To, že byl autor v prvé řadě básník, je z textu víc než patrné. Jeho eseje, ať už je jejich obsahem zpráva o masakru ve vesnici Kafr Qásim a následném soudním procesu s vojáky, kteří se jej dopustili, nebo jsou to pouhé krátké črty odpozorovaných výjevů, poskytují nakonec především intimní vhled do emocí spjatých se ztrátou domoviny a života, jejž mnohým vymezily zdi okupace. „Už se tedy raději neptej, co znamená vlast. Mapa ti neodpoví, protože silně připomíná abstraktní kresbu. Neodpoví ani dědův hrob, protože ho stačí skrýt malý lesík.“ (s. 33)

Mahmúd Darwíš tvrdil, že život v exilu je jeho inspirací. V exilu – v texaském Houstonu – nakonec také v roce 2008 v šestašedesáti letech při operaci srdce zemřel. Daleko od své domoviny, daleko od svého ztraceného ráje.