V České republice máme několik významných kopců, kolem kterých vznikala řada pověstí – o zakladateli kmene Čechů (Říp), o bájném vojsku, které jednoho dne vyjede Čechům na pomoc (Blaník) nebo o zázračné záchraně křesťanů před Tatary na přímluvu Panny Marie (Hostýn). Především k Řípu existuje bohatá krásná i odborná literatura, jakkoliv má někdy až bizarní názvy jako Říp a jeho pokrokové tradice (Kulturní správa ONV, Litoměřice, 1968). Všechny zmiňované hory se pak setkaly v solidní práci Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť (Havran, 2006), v níž historik Eduard Maur sleduje vznik a vývoj historické paměti spojené s těmito „posvátnými horami“ a ukazuje, jakými změnami toto historické vědomí procházelo, až se v 19. století stalo pevnou součástí národní ideologie. A pak jsou zde skutečné hory jako Sněžka či nejvyšší vrch Moravy Praděd, které byly v české kolektivní paměti zprvu zakotveny méně. Po staletí se ostatně nacházely v oblastech, kde převažovalo obyvatelstvo mluvící německy. O Pradědu díky etnografovi Matěji Matelovi nedávno v nakladatelství CPress vyšla první samostatná česká kniha Fenomén Praděd: Vše, co byste měli znát o nejvyšší hoře Jeseníků, která seznamuje s jeho prvními návštěvníky a obyvateli (dřevorubci, lovci, hledači zlata či pastýři). Vypráví také o rozmachu tamního turistického ruchu a nastiňuje podmínky jeho udržitelného rozvoje. 

Autor mimo jiné ukazuje, že lidé už poměrně dlouho ovlivňují to, jak Praděd vypadá – dodnes se tam kupříkladu zachovaly základy salaše Töpferhof, u které už v 18. století cisterciáci chovali dobytek. Lidské zásahy se přitom někdy ukazují jako problematické, například při vysazování nepůvodních druhů. Nepůvodní kamzíci měli být proto z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí z roku 2000 zcela vyhubeni, ale po dalších debatách bylo rozhodnuto tam jejich omezenou populaci ponechat. Podobně v Jeseníkách přežívají porosty uměle vysazené kleče. Roku 1898 tam dokonce byly z této dřeviny vysázeny iniciály FJI na paměť půlstoletí vlády tehdejšího císaře, jejichž zbytky jsou viditelné dosud. 

Lidé se nejen „vpisují“ přímo do reliéfu Pradědu, ale zanechávají o něm i písemné památky, kterým se Matela rovněž dlouhodobě věnuje. Někdy jde o texty spíše regionálního významu jako Cesta na Praděd od kantora, etnografa a novináře Jana Havelky (1839–1886) z roku 1883, tedy „z časů, kdy hory byly sice o něco zrádnější, zato však více panenské a tajemné“. Autor ale zmiňuje i díla klasiků, zvláště autobiografický Vaculíkův román Cesta na Praděd, který podle něj představuje symbolickou cestu do minulosti, do časů koexistence s krajinou, o niž nás úspěšně připravuje pohodlný moderní život, do minulých světů, „na jaké si tak pamatuju a které už skoro nejsou“.  

Autor nenechává stranou ani rázovitý a z našeho hlediska těžký život tamních původních obyvatel. Kupříkladu dřevorubci podle něj kouřili z dýmky, aby tak odháněli dotěrný hmyz. A z téhož důvodu (a také kvůli dřevěnému prachu) prý nemohli nosit plnovousy. „Současnému oblíbenému stylu ‚zarostlých dřevorubců‘ by proto příliš nerozuměli,“ dodává autor.  

Fenomén Praděd seznamuje čtenáře i s konkrétními historickými osobnostmi spojenými s touto lokalitou, přírodovědci i pracovníky horské služby. A pak především s tou hlavní, sice zřejmě fiktivní, ale zato nadpřirozenou – s mytickým duchem této hory. Postavu Praděda podle Mately formovaly tři zdroje: drsný starogermánský Odin/Wotan, spravedlivý křesťanský Bůh a naposledy lokální vládce vykreslovaný jako dědeček s plnovousem a někdy i hornickými atributy. Ten je občas využíván i v reklamě, například jako distributor bylinného likéru Altvater. „Každý si s ním může nakládat, jak se mu zlíbí. Ducha jesenických hor, jeho vlastnosti i vizuální stránku si lidé vždy upravovali svým preferencím i dobovým náladám, díky čemuž existuje nespočet Pradědů.“ Což je na obecné rovině pravda, ale dobové preference zároveň nepřicházejí úplně libovolně. Doplňme tedy názory etnologa Jana Pohunka, který ke svým závěrům došel odlišnou interpretací stejných pramenů. (Na mnohem širším prostoru je bude prezentovat v právě vycházející knize Krakonošova družina o horských bytostech jako právě Praděd, Krakonoš, brdský Fabián či Kačenka a Rampušák z Orlických hor). Podle něj šlo v případě Praděda původně o lokální postavu důlního ducha, která zpočátku ani nemusela nést toto jméno. Nejstarší pověsti o něm akcentují rozměr vládce pokladů. (Jméno Praděd je doloženo jako jméno hory už v 16. století, i když se jí někdy říkalo i Sněžka jako všem vrcholům, na kterých se dlouhodobě udržel sníh. Zároveň ovšem mohl pojem „Altvater“ označovat „starce“ – v hornické mluvě horníky, kteří pracovali v dolech v dřívějších dobách.) Je tedy možné uvažovat o tom, že vznikl na základě obecnější představy krále důlních duchů či permoníků. Tato postava pak byla zřejmě ovlivněna podobou Krakonoše a potřebami lokálního turistického marketingu na konci 19. století. Pohunek zmiňuje i zmíněné německé romantické interpretace (pozůstatek uctívání Odina/Wotana), které ale doporučuje brát spíš jako pouhý dobový kolorit. 

Každopádně můžeme být rádi, že si Matela tohoto mytologicko-kulturně-literárního kontextu své hory vůbec všímá, rozhodně více než autoři jiných knih, které nakladatelství CPress o dalších vybraných horách vydalo. Snad se někdy dostane i na Sněžku, o níž podobná samostatná kniha dosud nevyšla.