Příběhy z nacistických koncentračních táborů v posledních letech plní regály knihkupectví. Pro mnohé z nich nemají recenzenti příliš velké pochopení a oprávněně je obviňují z vypočítavosti, z parazitování na smrti milionů vězňů a z toho, že kapitalizují cizí utrpení. „Lágrové“ příběhy se samozřejmě objevují i v komiksu, tím nejslavnějším je Spiegelmanův komiksový román Maus, který právě díky naléhavému a silnému tématu pomohl počátkem devadesátých let komiksovému médiu k tomu, aby přestalo být vnímáno jako cosi pokleslého a dětinského. I česky potom vyšel příběh boxera Hercka Hafta, který boxoval v Osvětimi, aby po přežití holocaustu nastartoval boxerskou kariéru v USA; napsal a nakreslil ho německý kreslíř Reinhard Kleist. Přinejmenším tyto dva komiksy se ždímání dojetí úspěšně vyhýbají, i proto, že vycházejí z příběhů skutečných lidí – v prvním případě je hrdinou Spiegelmanův otec, ve druhém pozapomenutý boxer.

Komunista v německém zajetí

Reálnou historickou postavou je i hlavní hrdina komiksu Fotograf z Mauthausenu. Jde o katalánského komunistu Franciska Boixe (1920–1951), který sice uprchl ze Španělska po vítězství Frankovy armády v občanské válce a zapojil se do bojů proti Němcům v řadách francouzské armády, byl však brzy zajat a deportován do koncentračního tábora Mauthausen, jednoho z nejhorších na území Německa (přesněji na území zabraného Rakouska). Nebyl sice určený pro systematické vyvražďování Židů jako vyhlazovací tábory v Polsku, i tak ale v rozsáhlém komplexu, kde vězni otročili v kamenolomech či fabrikách, zemřelo podle některých odhadů až tři sta tisíc lidí.

Mladý Francisco má zprvu namále, pak se ale díky komunistickému přesvědčení dostane k táborové partajní buňce, která si již uvnitř vězeňské hierarchie vytvořila výsadní postavení. Její členové tak získali práce, které nebyly životu nebezpečné. Francisco je přidělen k místnímu fotografovi, nejprve do identifikačního oddělení, později si však jeho nadání všimne esesák Paul Ricken, který v táboře pořizuje inscenované idylické snímky pro propagandu, pro sebe si ale fotografuje mrtvoly vězňů, které různě „esteticky“ instaluje. Francisco mu při tom asistuje, až jednou dostane nápad: některé filmy vyvolá vícekrát než jen jednou a tyto kopie uschová jako svědectví zločinů, jichž se Němci v Mauthausenu dopouštěli. Riskantní plán vyjde i díky dobré organizaci komunistické buňky. Francisco se dožije osvobození americkou armádou a fotografie jsou skutečně zachráněny, takže mohou posloužit jako důkazy v procesech s nacistickými válečnými zločinci. Sám Boix vystoupí jako svědek v norimberském procesu. Uspokojení mu to ale nepřinese, má trpký pocit, že posloužil k popravení jednoho padoucha, zatímco celé fotografické svědectví, kvůli němuž v Mauthausenu umírali jeho kamarádi, se nedočkalo odpovídající pozornosti.

Od bojovnosti k poválečné frustraci

Komiks napsaný debutujícím scenáristou Salvou Rubiem, nakreslený o něco zkušenějším Pedrem J. Colombem a kolorovaný Aintzane Landovou vyšel původně v belgickém nakladatelství Lombard v roce 2017, rok před premiérou stejnojmenného španělského celovečerního filmu o Boixovi, který ale připravili jiní tvůrci a jemuž komiks jako předloha nesloužil. Rubio se drží perspektivy titulního hrdiny, který jako vypravěč příběhu nejprve vystupuje jako zděšený a vystrašený mladík, následně ale jako bojovný a iniciativní muž, který (jistěže v komfortnějších podmínkách, než měli jiní vězni) přestane myslet jen na své přežití a snaží se vykonat něco důležitého. A nakonec také jako muž frustrovaný tím, že mu po válce není dopřán dostatek pozornosti.

Zajímavé a podstatné přitom je, že Rubio nešetří ani Boixovy soudruhy. Prominentní postavení komunistických vězňů vnímáme v komiksu spíše podprahově (samozřejmě při vědomí, že i českoslovenští komunisté si v německých lágrech dokázali vybudovat mocenské struktury a přežít často na úkor ostatních) a až po válce Rubio otevřeně líčí, jak byli španělští komunisté všemi opuštěni: Stalin přeživší označil za zbabělce a zrádce, domů do Španělska se kvůli Frankovu režimu vrátit nemohli a ve Francii na ně hleděli také trochu podezřívavě.

Colombova kresba je výrazně expresivní zejména v zachycení tváří. I vyhublí vězni působí místy dosti hrozivě, Colombo je ostatně ve chvílích vzteku či rozhořčení zachycuje kupodivu častěji než v momentech strachu nebo zoufalství. Tváře španělských vězňů mají výrazné tvrdé rysy a jejich možná nezáměrná hrozivost je posílena také hustými obočími. Různými kresebnými technikami a v černobílém provedení překresluje Boixovy lágrové fotografie, které občas hned doplňuje standardními „reálnými“ obrázky, zejména na bezmála idylické dvoustraně zachycující návštěvu nacistických pohlavárů, jejíž dokumentace později posloužila jako přímý důkaz proti jednomu z nich. Komiks je sice celobarevný, ale převážně využívá temných odstínů modré a zelené; a to i v pasážích, které se neodehrávají v noci. Posiluje to temné ladění, všudypřítomné zoufalství a nebezpečí.

Fotograf z Mauthausenu se samozřejmě na vlně popularity lágrových románů trochu svezl, důkazem je i jeho americké vydání – jen nemnoha španělským komiksům se podaří vydání v USA, byť v nepříliš věhlasném nakladatelství (značka Dead Reckoning, pod kterou americký překlad vyšel, je součástí Naval Institute Press). Což ale neznamená, že by k nim patřil. Pozoruhodný příběh pořízení a dochování unikátních snímků lágrových hrůz líčí emotivně a dramaticky, ale zároveň docela drsně, bez sentimentu a dojímání.