Švýcarský prozaik Demian Lienhard (nar. 1987) na německojazyčném knižním trhu ještě není zavedenou stálicí, za pár let jí ale dost dobře být může. Naznačují to alespoň pochvalné recenze jeho prvotiny Ich bin die, vor der mich meine Mutter gewarnt hat (Jsem ta, před kterou mě má matka varovala). Román, vydaný roku 2019, retrospektivně líčí příběh Alby Doppler, mladé dívky z dysfunkční rodiny, která během dospívání uvízla v nestálých vodách curyšské drogové scény. Ta na ni dýchá nejen záblesky vytoužené svobody, ale i pachem smrti a utrpení.

Bernský rodák za román získal Švýcarskou literární cenu (Schweizer Literaturpreis), udělovanou Spolkovým úřadem pro kulturu, a vřelého přijetí se knize dostalo i od kritiků. Ti v recenzích vyzdvihli zejména vypravěčskou nekompromisnost až brutální upřímnost Albina příběhu, jež čtenáři nedopřává příliš možností k oddechu. Souběžně v recepci zazněla i chvála přímočarého, černým humorem protkaného hlasu mladé vypravěčky, jenž si čtenáře snadno podmaní. S autorem jsme si povídali nejen o pozadí vzniku jeho románu, ale také o současných společensko-politických výzvách na německy píšícím trhu či o rozdílech mezi literaturou ze Švýcarska a její sestrou ze spolkového Německa.

iLiteratura: Váš debutový román Ich bin die, vor der mich meine Mutter gewarnt hat (Jsem ta, před kterou mě má matka varovala) zavádí čtenáře do Švýcarska 80. a 90. let a zejména na tehdejší drogovou scénu. Co vás právě k tomuto tématu přivedlo?
Demian Lienhard: Ve Švýcarsku to téma představuje národní trauma. V průběhu zmíněných let zemřelo kvůli drogám neuvěřitelné množství lidí, nemluvě o všem tom navazujícím utrpení, kriminalitě, prostituci atd. Přímo v centru Curychu fungovala pod širým nebem obrovská drogová scéna. Psala o tom tehdy i německá a mezinárodní média. U nás, v mnohem menším městě, to jelo v menším měřítku, ale vše bylo napojené na Curych. Byl jsem sice ještě malý kluk, ale už tehdy jsem to nepřímo vnímal – injekční stříkačky na fotbalovém hřišti, v křoví, a všude ti mladí lidé… O dobrých dvacet let později jsem se díky novinovým reportážím k tomu všemu vrátil a začal se tím víc zabývat. A rychle jsem zjistil, že na tohle téma ještě nevznikl román. Existuje jen vědecká literatura o tom, jak se šířila žloutenka a HIV, ale to jsou všechno velmi odborné, suchopárné věci. Takže podnětem ke vzniku románu byla snaha napsat osobní příběh o tom, jak člověk může k drogové závislosti sklouznout.

iLiteratura: Románový příběh vyprávíte retrospektivně z pohledu mladé ženy. To nejspíš není ta nejzjevnější volba, s drogovou scénou si lidé přece jen spojují především muže. Jaké možnosti vám coby autorovi tato nezvyklá perspektiva dala?
Demian Lienhard: Je pravda, že statisticky šlo asi o 90 % mužů a 10 % žen, což je velmi zřetelný nepoměr. Navíc ženy byly obvykle nejslabšími jedinci celé scény. K vystavění děje jsem si tak vybral menšinový pohled v rámci již existující menšiny. Tahle perspektiva mi umožnila celou věc ukázat víc zdola, z neprivilegovaného úhlu pohledu, než by tomu bylo opačně. To byla jednoznačně úvaha, kterou jsem se chtěl řídit.

iLiteratura: Váš román je příběhem o dospívání, tedy coming-of-age story, už v samotném názvu knihy ale vystupuje i vypravěččina matka. Jde tedy také o zobrazení vztahu matky s dcerou, nebo spíš o určité zúčtování s matkou? Jak byste popsal vztah obou protagonistek? Která témata u nich vyplouvají na povrch? 
Demian Lienhard: Matka s dcerou mají od počátku velmi složitý vztah. Matka musí chodit do práce a dcera ji vídá jen velmi zřídka.

iLiteratura: Asi bychom měli doplnit, že jde o matku samoživitelku.
Demian Lienhard: Přesně tak. Biologický otec Alby se v románu neobjevuje. Zmizel prakticky ihned po jejím narození. Vypravěčka se sice spřátelí s matčiným přítelem Viktorem a velmi dobře spolu vycházejí, jenže Viktor se později zabije. Jeho sebevražda ji samozřejmě velmi zasáhne. Dalo by se říct, že Alba se v celé knize snaží najít někoho, komu by mohla důvěřovat, to je pro ni velmi důležité. Ale s matkou je to příliš těžké, s ní to prostě nefunguje. Vypravěčka přirozeně vše prezentuje ze svého úhlu pohledu, což znamená, že za věci, které se staly, často může matka. My čtenáři si uvědomujeme, že existuje i druhý úhel pohledu. Ale velmi mi záleželo na tom, abychom se na věci podívali nejdříve z jedné perspektivy. A každý čtenář pak může udělat krok zpět a zařadit si to všechno podle sebe.

Při četbě si navíc brzy všimneme, že jde o vypravěčku alespoň zčásti nespolehlivou. Lže a klame. Možná je to částečně i sebeklam, něco, co si sama namlouvá, jako to asi děláme v různé míře všichni, aby nám život připadal logičtější. Vymýšlíme si, proč jsme právě takoví, a často přitom některé věci přibarvujeme, aniž by to tak skutečně bylo. A pochopitelně také obviňujeme lidi ze skutečností, na kterých sami neseme svůj díl viny. Přesně to dělá i vypravěčka, ze spousty věcí viní matku. Objektivně bych to tak neviděl, ale vyprávět z pohledu první osoby objektivně by nepůsobilo věrohodně.

iLiteratura: Když se člověk zamýšlí nad tématem drog v německy psané literatuře, nemůže nezmínit Christiane F. a její My děti ze stanice Zoo. Asi se teď už nečte tak často jako dřív, ale přesto se zeptám: byla pro vás její kniha – ať už vědomě, či nevědomky – nějakým způsobem směrodatná?
Demian Lienhard: Ano i ne. Přišlo mi důležité napsat 300 stran o drogové scéně nejen jako jakýsi druh zážitkové turistiky za utrpením, ale zachytit také, jak k takovým věcem dochází. Nedošlo k tomu přece ze dne na den. Sice to tak někomu možná mohlo připadat, ale mělo to svou předehru. V 80. letech proběhly ve Švýcarsku takzvané nepokoje mládeže. Mladí se chtěli od všeho odpoutat, nechtěli se začlenit do typického měšťáckého koloběhu života, ale ponechat si volnost. A heroin hrál v této změně mentality značnou roli. Protesty byly vcelku jednoznačně násilně potlačeny policií, a tak zůstal heroin tím nejextrémnějším způsobem, jak se ze společnosti stáhnout. Samozřejmě teď celou věc zjednodušuji, ale chtěl jsem ukázat, že heroin měl u těchto skupin obyvatel společenský původ, tedy že to všechno mělo i svůj začátek, kdy ještě nešlo o drogy.

iLiteratura: K tématu společenského původu mě napadá termín angažovaná literatura a to, že na německojazyčnou literaturu je v současnosti vyvíjen určitý společenskopolitický tlak. Zájem je hlavně o texty tematizující migraci, sociální nerovnosti apod. Před pár lety se dokonce otevřeně hovořilo o tzv. Rückkehr zur Politik, tedy řekněme návratu k politice, možná i politizování. Jak tento tlak a očekávání knižního trhu vnímáte vy?
Demian Lienhard: Začít asi musím už 90. léty a počátkem století. Tehdy to bylo nejspíš přesně naopak. Psala se velmi apolitická, do sebe zahleděná literatura. Právě na téhle literatuře jsem vyrostl. Řekl bych, že i společnost byla tehdy apolitická. Současná generace je mnohem političtější než my tehdy. Tím ji nijak nehodnotím, jde o přirozený vývoj.

V polovině druhého desetiletí se pak zejména v Německu – a to jak v médiích, tak mezi nadacemi, které udělují stipendia a ceny a pořádají literární soutěže – zformoval protiproud, který velel, že literatura by měla být „relevantní“. To mi přišlo poněkud domýšlivé. Znamená to snad, že literatura je relevantní jen tehdy, když sleduje určitou politickou linii? Mám teď na mysli silně moralizující, poučující texty, u kterých hned víte, co by si měl čtenář myslet. Podle mě by měla literatura zůstat otevřená, aby ji bylo možné interpretovat různými směry.

V médiích to pak zformulovali zhruba tak, že texty jsou společensko-politicky relevantní pouze tehdy, pokud píšete o nejnovějších tématech, což vlastně dokážou jen noviny. Psát beletrii o událostech, k nimž došlo sotva před pár týdny, se dá stěží stihnout. A já osobně si ani nemyslím, že komentovat volby bezprostředně po jejich skončení je úkolem literatury. Literatura často pozoruje delší časové úseky.

iLiteratura: Říká se, že literatura má vždycky trochu zpoždění, respektive že se to tak alespoň jeví. Někdy asi dokonce potřebujeme určitý odstup, abychom se vyhnuli zjednodušením či příliš černobílému znázornění.
Demian Lienhard: Myslím, že přesně o to jde. Většina románů o první nebo druhé světové válce, dost možná i těch nejlepších, nevznikla za války, ale až po ní. Ať už je člověk Němec, Francouz, nebo Angličan, v té chvíli už není tak silně zaujatý a má přístup ke všem pramenům. Podle mě je literatura vždy možná jen zpětně, retrospektivně. Současný román je obtížné téma a asi i obtížný pojem sám o sobě.

iLiteratura: Stále častěji slýcháváme, že se stírají rozdíly mezi německy psanou literaturou ze Švýcarska a tou vznikající v Německu. Trh je samozřejmě silně provázaný a do hry vstupují i tendence jako například vyškrtávání helvetismů kvůli srozumitelnosti atd. Jak vy osobně vnímáte švýcarskou literaturu? V čem se od té německé liší? Jsou témata jako morálka a spravedlnost z dob Dürrenmatta a Frische ještě stále součástí její DNA?
Demian Lienhard: To je těžká otázka, spíše bych zdůraznil to, co nás spojuje. A kromě toho musím přiznat, že Dürrenmatta, ale zejména Frische považuju za velmi nešvýcarské autory. Oba totiž sehráli také společensko-politickou roli a mně připadá, že halasné veřejné vystupování není švýcarský styl. Pro Švýcarsko je typická protestantská zdrženlivost. Zakládáme si na své zálibě v tom, že se umíme dohodnout. Demokracie existuje ve Švýcarsku už 150 let, ale tradici konsensu máme ještě mnohem delší. Když žijete ve Švýcarsku, je to něco, co člověk ani příliš nevnímá, ale jakmile vyjedete ven, všimnete si, že milujeme kompromis. Pokud si všichni myslí, že je to špatné řešení, a nejsou s ním spokojení, znamená to, že je to dobrý kompromis (smích). V Německu vidím víc očividnou, silnou polarizaci, takové to ano, nebo ne, SPD, nebo CDU. U nás máme tolik stran, že systém buď-anebo vůbec nefunguje. Neexistuje vláda, nebo opozice, ve vládě jsou vždy zastoupeni všichni a musejí se v každé otázce dohodnout. Když to převedu na literaturu, řekl bych, že švýcarská literatura je možná trochu subtilnější, zdrženlivější. Jen málo švýcarských autorů dělá velký povyk nebo bouchá pěstí do stolu. U Němců je to podle mě běžnější.