Je téměř nemožné věnovat se v českém prostředí oblasti Blízkého východu a Afriky a nenarazit na jméno Ivana Hrbka. A je jedno, zda se zajímáte o středověké cestovatele, dějiny islámu, moderní arabskou literaturu, nebo třeba subsaharskou Afriku. Přinejmenším na části vaší cesty za poznáním vás povede Ivan Hrbek.

Narodil se před sto lety, 20. června 1923, v Praze do rodiny československého legionáře Jaroslava Hrbka. Během války složil v roce 1942 maturitní zkoušku a pustil se do studia na jazykové škole Orientálního ústavu akademie věd. Někdy v této době konvertoval k islámu, přijal jméno Ahmad a připojil se k Muslimské náboženské obci, kde přispíval do časopisu Hlas, jejž MNO vydávala. Jak popisuje Miloš Mendel v knize Islám a české země (1998), před skončením války předal tehdejší předseda obce Hadži Brikcius dvaadvacetiletému Hrbkovi důležité dokumenty, především kartotéku členů. Následujících deset let zastával Hrbek post předsedy obce. Povaha MNO se v té době nicméně změnila z aktivního spolku na zájmové sdružení jednotlivců.

Ve stejném roce, kdy skončila druhá světová válka, nastoupil Ivan Hrbek na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu semitské filologie a dějin islámu. Stal se žákem dalšího předního českého arabisty a orientalisty Felixe Tauera (1893–1981), mimo jiné autora zásadní, posmrtně vydané publikace Svět islámu a překladatele pětisvazkové Tisíce a jedné noci.

V roce 1950 Hrbek FF UK absolvoval a nepublikovaná doktorská disertace s tématem Soukromý a rodinný život proroka Muhammada mu v témže roce vynesla titul PhDr. Jeho osudem se měl stát Orientální ústav Akademie věd, kde působil celých čtyřicet let, od roku 1953 až do smrti. V padesátých letech se věnoval především výzkumu arabsko-islámských vztahů. Publikoval studii o roli, kterou sehráli Slované ve Fátimovské říši, jež existovala v letech 909 až 1171 na území dnešního Egypta. Poukázal v ní na slovanský původ Džawhara (z. 992), vojevůdce čtvrtého fátimovského chalífy al-Mu’izze (932–975) a zakladatele Káhiry.

Poté se do popředí jeho zájmu dostal vztah Danta Alighieriho k islámu a arabští cestovatelé do střední Evropy, jako byl Ibráhím Ibn Ja’qúb (912–966), jenž během svých cest zavítal i do Prahy, nebo Abú Hámid al-Gharnátí (1080–1170), který procestoval Uhry a Rusko. Svůj výzkum následně shrnul v nepublikované kandidátské disertaci, nazvané Arabské zprávy o Slovanech, za niž v roce 1961 získal vědeckou hodnost CSc.

Rok 1960 vešel do historie jako Rok Afriky a stal se také pomyslným mezníkem v Hrbkově vědecké činnosti. Od roku 1961 začal na FF UK externě přednášet také dějiny Afriky a jeho zájem se v následujících letech stáčel od Blízkého východu a severní Afriky k Africe subsaharské. Působil také na Universitě 17. listopadu (USL), československé vysoké škole, založené v roce 1961, jež byla původně zřízená pro zahraniční studenty z dřívějších evropských kolonií v Africe, Asii a Latinské Americe a v roce 1974 byla kvůli vysokým nákladům na provoz zrušena.

Jako hostující profesor působil v Maroku, Ghaně, v Senegalu, Německu a Británii a zúčastnil se mezinárodního projektu Fontes Historiae Africae, jenž vznikl v roce 1962 a kladl si za cíl publikovat prameny k dějinám Afriky. Zaštiťovala jej Union Académique Internationale a dvojice hlavních editorů Silvester Trnovec ze Slovenské akademie věd a Mohamed Diagayeté z Ahmed Baba Institute of Higher Learning and Islamic Research v malijském Timbuktu. „On a profesor Tauer měli přezdívku ,Chodící encyklopedie‘,“ vzpomínal při osobním setkání Jiří Fleissig, Hrbkův žák, pozdější kolega a mimo jiné i dlouholetý vedoucí oddělení orientálních jazyků na Jazykové škole hlavního města Prahy. „Obdivoval jsem jej i proto, že téměř nepoužíval poznámky. Přišel do hodiny, usadil se, zapálil si první cigaretu a další dvě hodiny poutavě vykládal, aniž by se musel do čehokoliv dívat. Jeho znalosti byly obrovské.“

Pod Hrbkovým vedením byly publikovány dvoudílné Dějiny Afriky (1966), čítající bezmála tisíc stran, v nichž se zhostil kapitol o dějinách Maghrebu, Súdánu a subsaharské Afriky. Spolu s kolegou a další nedostižnou osobností české arabistiky Karlem Petráčkem vydal v edici Portréty nakladatelství Orbis životopis proroka Muhammada (1967). Informacemi nabitá monografie zůstává cenným zdrojem informací o zvěstovateli posledního velkého monoteistického náboženství dodnes. V edici Zeměmi světa nakladatelství Svoboda mu vyšly geograficko-politické přehledy Maroka, SAR (Sjednocené arabské republiky, federativní stát, jenž existoval v letech 1958 až 1961 a vznikl spojením Egypta a Sýrie) a Libye.

V roce 1969 se stal členem autorského kolektivu mezinárodního vědeckého výboru UNESCO, který postupně v letech 1962 až 1993 vydal monumentální osmisvazkové dílo Histoire générale de l’Afrique (v roce 2009 byla zahájena druhá fáze projektu). V prvních normalizačních letech ho však režim odmítal pustit za hranice. Podle pokynů začal být „nemocný“ a čtyři roky nesměl do Paříže, sídelního města UNESCO, vycestovat. Nakonec se situace změnila po intervenci tehdejšího premiéra Štrougala. Syn Ivan vzpomínal, jak otec poté, co mu bylo slíbeno, že bude moct vycestovat, přišel znovu žádat o povolení k výjezdu a úřednice mu říká: „Ale pane doktore, vy víte, že jste přeci nemocný!“ Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že ve složce stojí, že do Paříže nyní pojede.

Ivan Hrbek byl vědcem světového formátu. Přispíval i do Encyclopaedia of Islam a je autorem řady kapitol v Cambridge History of Africa. Napříč jeho bibliografií nalezneme články psané vedle češtiny anglicky, německy, rusky, polsky, francouzsky, arabsky, italsky a čínsky.

Jeho odborná činnost tím však nekončila. Během života přeložil a opatřil předmluvami nejen zásadní díla arabského středověku. První překlad mu vyšel v roce 1957 v SNKLHU a nešlo o nic snadného: rozhodl se pro filozofický román arabsko-andaluského polyhistora Ibn Tufajla (1105–1185) Živý, syn Bdícího.

Po Ibn Tufajlovi následoval největší arabský cestovatel všech dob Ibn Battúta. Jeho Cesty vyšly taktéž v SNKLHU v roce 1961 a aktuálně jejich reedici připravuje nakladatelství Argo. 

O jedenáct let později vychází Mukaddima Abdarrahmána ibn Chaldúna (1332–1406), o němž se hovoří jako o zakladateli sociologie. A po dalších jedenácti letech, v roce 1983, vyšel Hrbkův poslední překlad středověkého velikána: tentokrát si zvolil dílo historika, geografa a cestovatele al-Mas’údího (896–956), jež dostalo český název Rýžoviště zlata a doly drahokamů (Odeon).

Hrbek původní texty většinou přibližně o třetinu zkracoval. Oficiálně proto, aby byly přístupnější českému čtenáři, lze se jen dohadovat, zda za tím nebyly i jiné, praktičtější důvody, neboť s výjimkou Ibn Tufajla mají všechny ostatní středověké texty i po Hrbkově redakčním zásahu mezi pěti a osmi sty stranami.

Z rozsáhlých úvodních studií, kterými Ivan Hrbek doplnil všechny své překlady středověkých textů, ze slovníčků, poznámkových aparátů, vysvětlivek a pečlivě poskládaných fotografických příloh je více než zřejmé, že jeho cílem bylo co nejvíce texty českému čtenáři zpřístupnit a vzdělat jej.

Prostřednictvím jeho překladatelské činnosti se mohli čeští čtenáři seznámit také s některými moderními arabskými autory. Na sklonku padesátých let vyšel jeho překlad egyptského budovatelského románu Země Abdarrahmána aš-Šarkáwího (1921–1987). Následoval jej román Volání hrdličky (SNKLU, 1964) Táhá Husajna (1889–1973), jenž otevřeně kritizuje praktiku vražd ze cti a utlačování a zneužívání žen. Posledním moderním autorem, jejž českému čtenáři Hrbek svým překladem přiblížil, byl v roce 1982 Palestinec Ghassán Kanafání (1932–1972) a výbor z jeho povídkové tvorby nazvaný Muži na slunci (Svoboda, 1982).

Hrbek nepřekládal jen z arabštiny. V roce 1961 vyšel jeho překlad titulu Nad arabskými rukopisy, vzpomínkové knihy arabisty Ignatije Julianoviče Kračkovského (1883–1951), kterou Hrbek přeložil z ruštiny, a v roce 1982 vydalo nakladatelství Panorama titul Maurové a Evropa Hanse Kaufmanna, jejž přeložil tentokrát z němčiny. Podepsaný je také pod českým překladem původně slovenskojazyčného Objevení Arábie Jána Paulinyho (Panorama, 1990) o dvojici evropských cestovatelů, kteří se vypravili v utajení do Mekky.

Doslovy a předmluvami neopatřoval jen své vlastní překlady, ale také tituly jiných autorů, například Černou paní Basila Davidsona (Mladá fronta, 1964) nebo Příběhy tisíce a jedné noci Eduarda Petišky (Melantrich, 1986).

Už tento výčet děl, ať už původních, či překladových, by vydal na několik životů. Zbývá ovšem ještě Hrbkovo dílo největší, výsledek více než dvacetiletého úsilí: překlad posvátné knihy muslimů, Koránu. Hrbkův překlad je v pořadí třetím překladem Koránu do češtiny po Ignáci Veselém (1913) a Alosi Richardu Nyklovi (1938). Hrbkův překlad vyšel v roce 1972 ve dvacetitisícovém nákladu, který byl údajně okamžitě rozebrán.

Tak jako ostatní překlady středověkých autorů, i Korán doplnil Hrbek nesmírně obsáhlou studií, jež snadno obstojí jako samostatné vědecké pojednání, zpracovávající společenské poměry a situaci panující na Arabském poloostrově v době, kdy byly dle tradice proroku Muhammadovi sesílány jednotlivé súry. Část průvodní studie se věnuje Koránu samotnému, jeho formám, jazyku, stylu, redakcím, obsahu a učení.

Kromě toho, že se na rozdíl od předchozích překladů Hrbek místy pokoušel o zachování rýmované prózy, jíž je text v originále psaný, zvolil velice radikální přístup k řazení knihy. Neřídil se tradičním, kanonickým řazením jednotlivých súr, na němž se představitelé muslimské obce shodli již v sedmém století a od té doby zůstává bez změny. Hrbek přistoupil k řazení chronologickému a seřadil súry tak, jak podle odborníků s největší pravděpodobností vznikaly. I to jistě napomohlo tomu, aby Korán, jenž se dočkal reedicí až po sametové revoluci, mohl vůbec vyjít.

Od sedmdesátých let se v jeho bibliografii, jinak plné článků, studií a monografií z oblasti Blízkého východu, severní a subsaharské Afriky, začínají objevovat tu a tam články o jeho celoživotní lásce: námořních bitvách druhé světové války a ponorkách (první byl v roce 1973 článek Ponorky německého válečného loďstva). V roce 1981 připravil dokonce literární scénář a archivní materiál pro dokumentární film o ponorkách. Této oblasti se aktivně věnoval se svým prvorozeným synem Jaroslavem, s nímž společně vydal čtyřdílnou sérii Druhá světová válka na moři (Naše vojsko, knihy vycházely v letech 1993 až 1999, třetí a čtvrtý díl už zpracovával Jaroslav Hrbek sám).

Po sametové revoluci zůstával Hrbek na půl úvazku v Orientálním ústavu. Nástup dravého kapitalismu a debaty o tom, zda potřebujeme „měkké“ vědy a že by se měl OÚAV zavřít, Ivana Hrbka fatálním způsobem zasáhly. Zemřel nečekaně po krátké nemoci v nedožitých sedmdesáti letech.

Při popisech autorů, jež překládal, Ivan Hrbek nikdy nešetřil superlativy. On sám nezaslouží o nic menší oslavná slova. Lidé, kteří měli tu čest s ním pracovat, případně u něj studovat, o něm hovoří s velkou úctou a náklonností jako o člověku vstřícném a vždy ochotném poradit a pomoci. My ostatní bychom měli být navždy neskonale vděční za to, že Ivan Hrbek žil, byl a tvořil a zcela zásadním způsobem obohatil české poznání o oblasti Blízkého východu a Afriky a tím pozvedl českou kulturu a vzdělanost.