Kristýna Svidroňová (nar. 1992), básnířka původem ze Záblatí u Bohumína a mimo jiné finalistka 41. ročníku Literární soutěže Františka Halase, vystudovala obor česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě, nyní se věnuje copywritingu a on-line marketingu. Její prvotinu Sochy z peřin, dedikovanou autorčinu „tátovi“, vydalo ostravské nakladatelství Protimluv jako čtyřicátý svazek v edici poezie s podporou města Bohumín. Ve světě poezie ale autorka není žádným nováčkem: úspěšně publikovala již v časopisech Artikl, Protimluv, Weles. Je evidentní, že se jedná o básnířku osobně srostlou s regionem Ostravska (žije zde a úspěšně organizuje sérii autorských čtení Literární přeháňky), byť verše v prvotině Sochy z peřin s Ostravou nikterak přímo obsahově spjaty nejsou, tedy neutvářejí topografii sbírky.

Splynout, nebo zaniknout?

Sbírku lze nejsnáze připodobnit k zahradě, za jejíž letité obvodové zdi se do všech stran natahují různotvaré větve, šlahouny, oddenky, liány, kořání, hlízy, stébla nebo jakýkoliv jiný „parenchym v helofytu / ve tvaru pěticípé hvězdy“ (s. 51) a pospolitě tak utvářejí spíše dekorativní než významovou páteř většiny textů. Verše již od počátku směřují k osobní metafyzice, jelikož „Vesmír / bují i v tobě / jako báseň napsaná autokorektem“ (s. 8). Jednotlivé vrstvy sbírky jsou totiž (jako je tomu v přírodě obecně) symbiotické: cyklicky bující a znovu zanikající zeleň je uváděna do souvislosti s umělou říší digitální („Pokvetu k tobě / cestou digitální krásy“ – s. 12), bezrozměrný kosmos a všelidská rovina se zase rovnoměrně prolínají s rovinou niternou, jdoucí mnohokrát až k intimnímu analytismu de profundis. Tato motivická rozmáchlost vymezuje prostor básní: ten sahá od „ulity“ zapadlého pokoje se šerými kouty až po imaginativní prostor rozšiřující se daleko za hvězdy. Lyrická mluvčí je jako rostlina – natahuje se ke světlu, opatrně přijímá vláhu (přestože žízní), zkoumá cesty před sebou. Jde o herbář, filozofický traktát, atlas noční oblohy, osobní deník?

S moderním digitálním jazykovým inventářem, jímž básnířka své verše nezřídka vybavuje, je svět pojímán jako nereálná atrapa, zkreslený odlesk světa pravého a významného, zběsilý závod, po němž v závěru „zbude jen dokument ke stažení“ (s. 53). Subjekt se však vzdorovitě staví čelem k tomu, abychom žití aspoň předstírali, přestože se lze s jeho zjevnou nesmyslností těžko vyrovnat: „Svůj život chci hrát denně […] hrát si na absurdní / pohyby v prostoru // smrtelně vážně“ (s. 17), někdy zase rezignovaně pronese: „rok po roku / nevydržím ani den“ (s. 19). Je zmítán asketickým pocitem těžce odůvodnitelné viny: „Nekonečný pocit viny / táhne se v chladu / jak nedoschlé prádlo“ (s. 21). To se promítá také do reflexe lidské sexuality: „Dotýkáš se jí jako klávesnice / rychle racionálně / směřuješ k uspořádání / Enter Backspace mezerník“ (s. 43). Celá existence v digitální době, kdy svět je zdánlivě srovnán jako excelové tabulky a předkládáme mu na odiv statusy rozličného typu, v Sochách z peřin často směřuje k vyčerpání, vyhoření, odevzdanému ústupu pod nepřeberným množstvím informací, valících se ze všech stran: „Po tom co shoříš / sleduješ počet lajků“ (s. 59).      

Nešetřit saponátem

Život je lyrickou mluvčí frázován na banální jednotky, které vyměřují každodenní realitu: litry a litry saponátu, jarová voda, aviváž, hromady nádobí, které kdy byly umyty, a tvoří tak vlastně jedinou společnou hmatatelnou stopu naší existence, což vyznívá ne úplně smířeně: „a stejně to na záznam do mapy / nestačí“ (s. 24). Svidroňová si pokládá otázku, zda je možné dosáhnout vlastní originální stopy v proudícím čase, ženoucím se napříč staletími, tematizuje touhu po originalitě myšlenek a životních pohybů: „jsme sice spolu / ale možná nám pozorné čtení / až moc lichotí / možná není co citovat“ (s. 32). Vlastní neukotvenost lyrická mluvčí moderně „léčí“ jogínskými synkalpami a pokojovkami, jež nakupuje podle „encyklopedie z roku 2008 / kterou si v knihovně už 2 roky / nikdo nepůjčil“ (s. 52). Touží po blízkosti, rostlinami okolo sebe dekoruje svůj prostor. Zalévá, hnojí… To vše ale může být završeno pádem plynoucím z naprostého fyzického vyčerpání: chlorovaná voda valící se po podlaze je pro člověka zkázou a může se v ní lehce utopit. Mluvčí touží splynout s přírodou, být jí pohlcena, neboť říká: „trhám listy / dokud sama neopadnu“ (s. 9).     

Vlasy jako tenká červená linie

Často vytěžovaným motivem – dost možná oním významotvorným svorníkem všech vrstev sbírky – jsou lidské vlasy, které přerůstají, padají, jsou vytrhávány, stříhány, násilně a nepřirozeně formovány, tlejí, ztrácejí se. Vlasy jsou koneckonců na člověku tím, co jej se světem flóry biologicky spojuje nejvíce. Zde Svidroňová – principem básnické hry sobě vlastní – propojuje vzpomínku z dětství s celistvým univerzem: „češeš mě mami / a růžové hvězdičky / stahují moře / do řeky“ (s. 15). Vlasy jsou také uváděny do souvislosti s jepičí lidskou pamětí: „Z pásky kazety uvážu jí cop /co bude šustit nahrávkami“ (s. 55) nebo s potřebou připoutat se k věcem okolo a tím se opodstatnit ve své existenci: „chtěla ses přišít ke stromu / navždy v přírodě / nití přitažená“ (s. 35). Lyrická mluvčí si v tramvaji češe vlasy, ale nenachází žádné oči, které by ji u toho sledovaly, jelikož jsou „sklopené pod různým úhlem / aby se od sebe neodrážely“ (s. 27). Jde o volání po spojení s člověkem a s vesmírem, po porozumění v hledaném východisku vlastního bytí: „že by se někdo mohl zabít / dostat se za bytí / to by bylo snad taky řešení“ (s. 27). Vlasy jsou mostem mezi „realitou“ na zdi platónské jeskyně a pravým životem, který se hmatatelně odráží v naší tušené skutečnosti: „Ve snech / jim trhám vlasy / a i když odejdou se smíchem / prameny mezi prsty / mají jména“ (s. 33).   

Všeobecnou melancholickou mollovou tóninu myšlenek lyrické mluvčí, usazené převážně do druhé osoby singuláru, ale brilantně vyvažuje veselost a uvolněnost slovních hříček (s častým nakročením až do kalambúru), které texty rozsvěcují a vyživují pocitem radosti z možné (téměř dadaistické) hry se slovy, působících jako dílo spontánní náhody, bezstarostné iracionality: „v tazích bez barvy / jsou iluze v tahu“ (s. 13), „neslyším vaz jak láme ve váze“ (s. 19), „šeré opium v barvě line se lila“ (s. 62), „klíče by měly klíčit v zámku“ (s. 64), „monochromie ochromuje“ (s. 62). Zmíněné hříčky podporují například netradiční užití rýmového echa: „lechtivými tahy do žil / píše mi kdo nepřežil“ (s. 38), žoviálním přirovnáním „oblaka stála jako šlapky“ (s. 50) či vložení vnitřního rýmu „do kostí trochu hořkosti“ (s. 16). Jedna z mnoha užitých originálních metafor u Svidroňové sugeruje například prudce a trhaně vytékající vodu: „Už zase tečou výkřiky z kohoutku“ (s. 38). Autorka se přirozeně ukotvuje v jazyce, který se stává jejím domovem, hájemstvím, Ithakou. Na první sbírku jde o vyzrálou poezii, plnou touhy po životě, ale zároveň obávající se ztroskotání v rovině lidské, světové, vesmírné: „zázvor tě přesahuje /co přesahuješ ty?“ (s. 22)    

Jak s tím vším souvisí titul sbírky Sochy z peřin? Těžko říci. Básnířka sama v náznaku popisuje: „choulíš se do ní / pak ji odkopáváš“ (s. 46). Socha z peřiny je něčím, co v průběhu spánku bezděčně modelujeme, otiskuje do ní svou identitu posledních hodin bdění („aviváž dnešnosti / prohlubuje dutá vlákna / a dutí se ženou snovosti,“ s. 46), je to spojnice mezi zmíněnou imaginací, sahající až k vesmíru, a obyčejně všedním bděním, které nepotřebuje „čtení mezi řádky“. Je to odkaz k proměně, k diskusi mezi stálostí a pomíjivostí. Jde tedy o výsledek, který po sobě necháváme vesmíru, jenž přirozeně prorůstá chlorofylem a zároveň se barví hemoglobinem? Autorka sama v tom má zjevně jasno.