Octavio Paz byl mexický básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu, esejista a diplomat, který v letech 1962–1968 pobýval v Indii v roli mexického velvyslance. Plodem této jeho zkušenosti i dalších cest do indického subkontinentu je jeho kniha Indické odlesky. Esejisticky v ní reflektuje své osobní zkušenosti ze setkávání s indickými politiky, ale hlavně s tamními náboženstvími a kulturou. 

Nejde tedy o cestopis, tím méně o průvodce: svoje cestovatelské zážitky autor zmiňuje jen na okraj, aby se pak od nich mohl odrazit k obecnějším úvahám. Popis indické kuchyně tak kupříkladu slouží i jako charakterizace hlubších rysů indické civilizace. Její tajemství prý nespočívá ve směsici chutí, ale „v jejich stupňování tvořeném protiklady a konjunkcemi, výbušnými i jemnými současně. Nikoli sled jako na Západě, ale spojování. Je to logika, která řídí téměř všechny indické výtvory“. V Indii se prostě různé pokrmy sejdou na jednom jediném velkém talíři. Žádný sled ani přehlídka jako v Evropě, nýbrž „aglutinace a superpozice přísad a chutí“.

Země plná extrémních protikladů

Tamní náboženskou scénu Paz rovněž vnímá jako soubytí extrémních protikladů: na jedné straně stojí hinduisté, kteří zbožňují „mužská a ženská božstva pevných těl, z nichž některá mají zvířecí rysy“, a vedle nich se muslimové modlí k „Bohu bez tváře“. Koexistuje tu nejkrajnější a nejpřísnější monoteismus s bohatým a barevným polyteismem, které jsou podle Paze navzájem neslučitelné.

A protikladné jsou i emoce, které v autorovi vyvolává tamní realita; přináší „závrať, hrůzu, odpor, údiv, radost, nadšení, nevolnost, nepřekonatelnou přitažlivost“. Leccos kritizuje, ale nijak nepřátelsky či sarkasticky, spíše s porozuměním. V jistém smyslu totiž s Indií cítí jakousi spřízněnost: její podivuhodnost mu evokovala podivuhodnost jeho vlastní země; asijská exotičnost jako by se slévala s jeho „vlastní vnitřní exotičností Mexičana“. I když se Indie a Mexiko v mnohém liší, Paz nachází podobnosti, například obdobně velký význam, který v indické i mexické kuchyni zaujímá chilli. Dalším spojovacím článkem jsou určité formy nacionalismu – právě státy jako Indie a Mexiko kvůli své koloniální minulosti „trpí jistými psychickými neduhy“, a jejich nacionalismus proto může získávat zvláštní podoby: může být „agresivní a smrtící, jindy komický“. Tak i někteří vzdělaní Mexičané tvrdí, že lidské oběti středoamerických národů jsou báchorka, kterou vymysleli Španělé, aby ospravedlnili conquistu. Podobně jako jistý indický profesor tvrdil že „lingam je astronomickým znamením, které lidová nevědomost podvedená Evropany proměnila ve falický symbol“.

Dlouhá poznámka pod čarou

Autor píše i o konkrétních významných osobnostech Indie, z nichž se mu ovšem žádná nestala nezpochybnitelným guruem hodným následování. Rozepisuje se například o Gándhím nebo o básníku Thákurovi a připomíná i jejich vzájemný vztah. Vznikaly prý mezi nimi jisté rozpory kvůli literátově kritice gándhíovské politiky, třeba kvůli Gándhím doporučovanému pálení šatstva a cizích výrobků. „Raději dám toto oblečení těm, kdo chodí nazí,“ říkával polemicky Thákur. Přestože rozdílné názory neměly vliv na jejich vzájemný obdiv, autor považuje za užitečné si je připomenout. Říká, že „přestože se o básnících tvrdí spíše opak, vesměs projevují zdravý rozum, což nelze říci o světcích“. V knize pojednává o politice, filozofii, náboženské askezi i mystice, ale při psaní citovaných slov se zřejmě sám pokládal hlavně za básníka…

Hudebník a grafik František Štorm (1966) nedávno popsal Indii jako místo úzkého „prolínání svátosti s výkaly“, v němž se každá silnice může stát svatyní, i když ono vznešené místo současně „obklopuje záplava kravského trusu“. Octavio Paz většinou nezachází na tak hmotně-konkrétní (páchnoucí) rovinu, extrémní protiklady tvořící indickou skutečnost hledá a nachází především v jiných sférách, ale rovněž relativně poutavě.  

Autor také vysvětluje, jak indické pobyty ovlivnily jeho spisovatelské dílo, zvláště poezii; dokonce uvádí, že recenzovaná publikace není „ničím víc než dlouhou poznámkou pod čarou“ k jiné jeho básnické knize. V tom je ale příliš skromný: jeho eseje mají jistě i obecnější platnost. Srovnávání západní a indické spirituality i civilizačního vývoje Mexika, Indie a Evropy nejsou nijak zvlášť systematická (z hlediska žánru ani být nemohou), ale mohou být poučná i podnětná.