Lucie Hášová Truhelková se dlouhá léta věnovala novinařině a zaměřovala se především na témata související se zdravím. Vydala také Knihu živých (2005), ve které spolu s kolegy zpovídala pamětníky 2. světové války a Rozhovory o matkách a mateřství (2008). Před Dědečkem v růžových kalhotách, který se dočkal nominace na ocenění Zlatá stuha, publikovala pouze jednu dětskou knihu (Traktory, 2020). Po narození syna založila blog Knihy dětem.cz a nyní působí jako literární redaktorka v nakladatelství Albatros.

„Dědeček v růžových kalhotách“ se zpočátku jeví jako suchopárný divný patron. Nekupuje ženě květiny; dokud nepřelije vodu z vany do kbelíků, nedovolí ji nikomu vypustit; do popelnice hází jenom odpadky, aby se igelitový pytel dal znovu použít; nejí to, na co má chuť, ale to, „co je potřeba sníst“, a podobně. Proč je tenhle starý pán takový, jaký je? Vzhledem k jeho věku člověk očekává exkurz do minulosti a například poučení o tom, co byly přídělové lístky. Autorka však nejde naproti stereotypnímu očekávání, a posléze se tak dozvídáme, že je hlavní hrdina zkrátka ekologicky uvědomělý.

V životě starého pána přijde jeden zásadní zlom: stane se dědečkem. Když se tu zprávu dozví, rozpláče se štěstím a začne oddaně vykonávat novou roli. Ať je jakékoli počasí, nic mu nezabrání vyrazit s vnoučkem na procházku. A když ten odroste kočárku a naučí se mluvit, napadne ho: „Dědo? Proč jsi na mě hodnej a na ostatní tak zlej?“ Dědeček mu pak začne vysvětlovat, že řezané květiny k nám cestují přes půlku světa, jak absurdní je splachovat záchod pitnou vodou, že když vyhodíme igelitku, stane se z ní hrozba pro zvířata a že na světě je spousta lidí, kteří by dali kdoví co za den dva prošlé potraviny.

Dědeček v růžových kalhotách tedy v prvé řadě názornou formou seznamuje děti se základními ekologicko-problematickými aspekty každodenního fungování vyspělé společnosti. Za druhé je dědeček inspirativním příkladem člověka, který jedná čistě podle svých morálních zásad a nebere ohled na to, co si o něm řeknou ostatní: „Nezáleží na tom, co si o tobě myslí cizí lidé. Důležité je jen to, co si myslí ten, kvůli komu to všechno děláš. Tvůj vnuk.“ Titulní růžové kalhoty mimochodem původně nosila dědečkova žena, která je chtěla vyhodit do kontejneru, ale její manžel zjistil, že mu padnou, a tak je, nehledě na občasný posměch okolí, začal nosit.

Něžné ilustrace přední české ilustrátorky dětských knih Andrey Tachezy prohlubují půvab příběhu. Například ani poté, co si dědeček oblékne růžové kalhoty, mu z tváře nezmizí jeho zatvrzele podmračený výraz. V rukopise Andrey Tachezy je určitý náznak dětské, neumělé kresby – postavy mají kupříkladu malé nohy i ruce a velké tělo, což u dědečka vytváří přiléhavý dojem stařecké neohrabanosti. Andrea Tachezy původně vystudovala animovaný film, ale věnovala se grafice, a když vyhrála konkurz na ilustrátora veršů Josefa Kainara, o jejím dalším směřování bylo rozhodnuto. Od té doby ilustrovala úctyhodnou řádku dětských kniha a třikrát získala ocenění Zlatá stuha: za knihy Ferdinande! (2014), Bořivoj a blecha Fló (2014) a Dům 226 (2017).

Knihy pro děti nejsou právě bohaté na rozporuplné postavy. Dědeček v růžových kalhotách však ukazuje, že je za předpokladu správného zpracování unesou i knihy pro nejmenší, v nichž se mohou stát zdrojem nečekaného filozofického přesahu. Zkuste se malých čtenářů zeptat, jestli si myslí, že je dědeček hodný, jestli je dobrý manžel a co že se mu to vlastně stalo, když se mu narodil vnuk.