Básník, překladatel, multižánrový umělec a germanista Pavel Novotný (nar. 1976) se kromě poezie věnuje také tvorbě radiofonních kompozic, hudbě a překladu. Často se pohybuje na hranicích žánrů – jedno z jeho děl, Tramvestie, existuje ve formě psaného textu (respektive vydané básnické sbírky), audiozáznamu, libreta a nakonec i objektu-tramvaje. V současné době vede Novotný katedru germanistiky na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Předloni byl oceněn Literou za sbírku Zápisky z Garsonky, vloni se dočkal mezinárodního ocenění v podobě Drážďanské ceny lyriky. 

iLiteratura: Na svém webu píšete, že „každý předmět (i živá bytost) v sobě obsahuje nekonečno, jež je dáno nekonečnem možných náhledů, hlav, hlasů a situací“. Pokud je tomu tak a vaše tvorba by se dala chápat jako snaha o zachycení tohoto nekonečna, znamená to, že každé vaše dílo je nedokončené. Kdy tedy jednotlivá témata opouštíte? A není takové umělecké východisko nutně frustrující? 
Pavel Novotný: Tohle je děsně široké téma. Nápad na jakousi nekonečnou encyklopedii předmětů a věcí vznikl kdysi dávno. Začal jsem spontánně portrétovat předměty denní potřeby, třeba lžičku nebo bramboru. Pak jsem to zkoušel i s lidmi, nahlížel jsem je z různých perspektiv. Začal jsem sbírat lidské promluvy, hlasy, uchvacovala a uchvacuje mě stále různost slovní zásoby, nálad, náhledů. Každý má jiné asociace, každý pojímá daný předmět po svém, ovšem zároveň je jasné, že ten předmět je společný. Tím množstvím náhledů a kombinací slovní zásoby se vytváří bezedná fenomenologie daného předmětu či jevu. 

A mě kdysi napadla dost potřeštěná myšlenka, že by se dala udělat nekonečná encyklopedie věcí i hlasů kolem nás. Například lžička je přece krásná tvarově, ušlechtilá a dokonalá, skoro nikdo si to ale neuvědomuje. Bereme věci každý den do ruky a nevnímáme je. Takhle jsem zmapoval asi tři nebo čtyři předměty, dál jsem se nedostal. Pak jsem ale přišel na to, že by se podobně daly mapovat i pohybující se věci, třeba mraky nebo cesta tramvají, kde do procesu vstupuje další a další dynamika: čas, prostor, rychlost, pomalost. A aby toho nebylo málo, zkoušel jsem zmapovat i princip protichůdný, tedy pohyb nikoli od konkrétního k obecnému až nekonečnému, nýbrž dostředivě: od nekonečného ke konkrétnímu; prostě jsem se rozhodl popadnout nekonečno a udělat z něj předmět. Tímhle způsobem jsem vytvořil Vesmír. 

Lepení frankensteinovského monstra

iLiteratura: Vesmír? 
Pavel Novotný: Ale jen takový malý, na víc bych si netroufal. Myslím tím radiofonickou kompozici nazvanou Vesmír. Vyptával jsem se lidí, co si myslí o vesmíru, asi dva roky jsem průběžně sbíral jejich hlasy. Mysleli si, že jsem nějaký ezoterik, ale mě přitom zajímal hlavně jejich jazyk, to, jak se chytají do vlastních jazykových pastí, jak se marně snaží uchopit neuchopitelné. Přiznávám, že v tom byla i jistá škodolibost. Následně jsem ty hlasy akusticky – amplifikací a opětovným nahráním a střihem – uzavřel do reálného prostředí jedné liberecké sedmipatrové budovy. Uzavřel jsem tedy vesmír do jakési krabičky a nechal ho znít, narážet hlasy o sebe, nechal jsem je rotovat, prolínat a tak podobně. A proč zrovna vesmír – ono není až tak mnoho krajně obecných věcí: láska, život, možná. Ovšem vesmír je, myslím si, zdaleka nejobecnější. 

iLiteratura: Jak je tedy možné se dostat na konec, k finalizaci? 
Pavel Novotný: Těžko se vysvětluje, kdy přijde konečná fáze. Dalo by se říct, že finální moment pro mě nastává ve chvíli, kdy se mi takříkajíc podaří přivést k životu organismus onoho díla či dílka. Na začátku člověk pracuje s dost netečnou až mrtvou matérií, která neklade žádný velký protitlak. V jednu chvíli to ale najednou začne nečekaně ožívat a jako by si to samo říkalo: „Heleď, támhle bych ještě potřeboval ručičku, tamhle prstíček, tady mi chybí ucho, tady jsem úplně asymetrickej.“ Zní to divně, ale skutečně to připomíná lepení takového frankensteinovského monstra. Ožití se děje někde uvnitř v mé hlavě, dílky najednou, často po hrozně dlouhém pachtění, prostě zapadnou do sebe. Během hledání spousta věcí přečuhuje, mnohé věci chybějí, musí se to různě dolaďovat. Ale jakmile to ožije, dávám ruce pryč. Někdy je možné to během celého procesu samozřejmě i totálně umrtvit. 

iLiteratura: A to se už stalo? 
Pavel Novotný: No jasně, to je známá věc, pnutí mezi formou a obsahem. Forma je dobrá, ale obsah se zhroutil, a obráceně. Umrtvení či úplné zabití může nastat ve všech rovinách: na úrovni veršů či básní, na úrovni celých cyklů či kompozic. Najednou se tomu nějak vyfoukne vzduch, splaskne to. Člověk se pak vrací k předchozím verzím, různě hledá, přemýšlí, přemílá. Některé takové exempláře dlouho suším a vůbec nevím, co s nimi. Nejhorší je to s písněmi – často mi znějí v hlavě, ale zároveň vím, že jim pořád něco chybí, že ještě úplně nefungují. 

iLiteratura: Pořád přemýšlím, zda takový postup není někdy frustrující…
Pavel Novotný: Asi trochu ano, ale to už je riziko povolání. Zároveň je to napínavé, dobrodružné a naplňující. Dokud jsem schopen takhle uvažovat, a je jedno, v jaké oblasti, říkám si, že žiju, že prožívám věci kolem sebe. Je to ale rozhodně vyčerpávající. Například radiofonické kompozice jsem nedávno dost utlumil, ačkoli nápady bych měl. Co se týče energie, je to ovšem hrozná nálož: tisíce střihů, hromady nahraného i zahozeného materiálu, ukazováček rozbolavělý od horečného klikání na akustickou křivku, závratě z únavy a propadů do dlouhých nocí. Těžko se to kombinuje se zaměstnáním či rodinným životem. Každá ta věc si mě vodí a nahání všude možně, musím chodit za lidmi a za zvuky, za hlasy, musím mluvit a přemlouvat, pak se s tím vším zavřít a zase dohledávat, třídit. Je to strhující, jako vír ve sluchátkách, na druhou stranu ale i bezohledné vůči blízkým. Mnohdy se forma i obsah toho, co by se dalo ustříhat za dva dny, rodí celé měsíce, či dokonce roky. A když je to hotové, přestává mě to zajímat. Nedokážu přesně říct, proč to všechno dělám – ale na druhou stranu, co jiného si tady počít?

Nedělám si patent na nejlepší řešení poezie

iLiteratura: Vaše literární tvorba zároveň tíhne k žánru epiky. V čem jsou podle vás její přednosti, čím vás epika zaujala? Je v tom nějaká snaha odlišit se od zbytku produkce? Proč myslíte, že je epika v současné poezii až na výjimky upozaďována? 
Pavel Novotný: Nemyslím si, že bych se nějak vědomě snažil odlišit. Vždycky se snažím najít adekvátní tvar k danému obsahu. Co se týče mých současných sbírek, v Zápiscích z garsonky, Dědkovi či Proceduře je jasné epické vodítko, zároveň ale nějak vím, že to nesmí být próza: potřebuju členění do určitých rytmických shluků, potřebuju pracovat s proměnlivým tempem a melodií, procesualitou, s masou textu i grafickým členěním. To by samozřejmě nějak šlo i v próze, ale nejkratší a nejčistší cesta to není. Navíc potřebuju naprosté minimum sdělovaných informací, jen základní úběžnice, abych rozpohyboval fantazii a intelekt vnímatele. Příběhová linie mě zajímá, chápu ji jako jednu z možných složek. Pro mě je to určitá povrchová návnada, vějička, člověk po tom letí očima, nemůže to nedočíst – čtenář nebo posluchač po tom chňapne jako po kousku masa, aniž by si pořádně uvědomoval, co vlastně čte. Zaryje se mu to pod kůži, vrací se k tomu. Zajímá mě motivická síť, rytmy, variace, často princip fugy, kompozice slova. A opravdu jde vždy o nalezení adekvátní formy: ano, mohl bych zkusit napsat třeba román o liberecké tramvaji, ale nevím, proč bych to dělal – v souladu s principem hromadné dopravy prostě radši umotám kompozici z hromady hlasů a zvuků a uvedu je do pohybu. 

A co se týče druhé části otázky: důvodů, proč se epika v současné poezii moc nevyskytuje, bude víc. Roli snad hrají zakořeněné představy o tom, co mají poezie a báseň být; v našich končinách se poezie hodně ztotožňuje s metaforou, niterností, ornamentem, což snad může zabraňovat dějovosti – ale špatný přístup to není, nic proti němu nemám. Nedělám si patent na nejlepší řešení.

iLiteratura: Když už je řeč o sepětí formy a obsahu: je nápadné, že každá rovina vaší umělecké činnosti (mluvím teď o vašich básních, radiofonních kompozicích, vaší kapele) má velmi odlišnou a distinktivní poetiku, která zároveň neproniká do oněch zbývajících sfér vaší tvorby. Čím to? Jde o snahu osvobodit se například od žánru poezie? Považujete ho za příliš svazující?
Pavel Novotný: Žánr poezie nemůže být svazující, to by pak nebyla poezie. Nechci se od ní osvobozovat, spíš bych ten pojem rád rozšířil. Ano, roviny mé umělecké činnosti jsou různé, jsou to polohy, možnosti sdělení, náhledy. V písničkách například pracuju s principem hovadismu, mnohdy až okaté stupidity a naivity, což má své osobní historické důvody. Někdy mám strach, že bych mohl tuhle naivní nevázanost, uvolněnost, rozpustilost ztratit. Jsou tak osvobozující! Písničky jsou skvělá maska, kterou si člověk nasadí a může si říkat, co se mu zlíbí, protože je to nějaká role. Strašně mě to baví. A vždy mě překvapí, když mě pak někdo bere za slovo a myslí si třeba, že jsem nějak zvrácený. I u mých performativních textů jde o jakýsi tanec jazykových masek, při němž navíc často ani nevím, kde končí píseň a začíná báseň. Je to hrozně komfortní: obléknu se do cizího já, vlezu si do role daného člověka, třeba i do role sebe samého. 

Na druhou stranu je zajímavé v určitých okamžicích masku sundat, i kdyby jen zdánlivě, literarizovat sám sebe: jsem to já? Nejsem to já? Svobodný pohyb mezi materialitou a niterností, blábolivou abstrakcí a jasným faktickým obsahem, kombinace postupů, mě zajímají.  

Asi mě trošku ovlivnil pojem erweiterte Poetik, rozšířená poetika. Označuje snahu rozšířit maximálním způsobem hranice poezie do všech možných koutů a oblastí, přičemž roli často hrají i hudební vlivy, může to fungovat performativně, zvukově synteticky, i obrazově, ale pro mě je to stále pole poezie.

Něco exkluzivního

iLiteratura: Ve svých radiofonních kompozicích spolupracujete s druhými lidmi, dá se říct, že vaše projekty jsou na nich závislé. Je pro vás toto vztažení se k druhému, případně nějaká kolektivita v umění důležitá? Považujete současnou poezii za příliš uzavřenou? 
Pavel Novotný: Poezie mi nepřipadá uzavřená, možná někdy jen málo přístupná. Je ale dobře, že existuje jen pro pár lidí, že zůstává něčím exkluzivním: pro těch pár lidí je otevřená, což stačí.

Jak jsem řekl, fascinuje mě jazyk, jazykový proud a živá lidská promluva. To, jak se lidi vyjadřují, jak krouží sami v sobě a snaží se sami sebe artikulovat. Dřív jsem si myslel, že to nejzajímavější se dá najít pouze mimo mou vlastní hlavu, ale časem zjišťuju, že mě překvapuje i to, co se mi děje právě v ní. Dlouho jsem si myslel, že to ani nestojí za zmínku, ale teď si říkám: sám jsem přece jedna z možných perspektiv, jedna z osmi miliard možností, která se zároveň protíná s ostatními, není osamocena. Tenhle způsob zachycování mě momentálně dost fascinuje. Těžko ale říct, jak se bude vyvíjet. Do písníček se mi nějaká introspekce moc nehodí, člověk v nich zachycuje „obecné pravdy“ zvenku, mnohdy z ulice, kolikrát vyloženě strašidelné věci – tuhle zvědavost bych si rád ponechal.  

Drážďanská cena lyriky

iLiteratura: Ani ne před rokem jste byl oceněn Drážďanskou cenou lyriky, předloni jste získal Magnesii Literu. Jsou pro vás tato ocenění srovnatelná? Ptám se především proto, že nejvýraznějším rozdílem mezi nimi je mezinárodní přesah právě u drážďanské ceny. Když jste ji tedy získal, byl pro vás její mezinárodní charakter důležitý? Jako pro někoho, kdo vedle vlastní tvorby zároveň působí jako překladatel?
Pavel Novotný: Mám radost, ale na druhou stranu to trošku působí jako svěrací kazajka, lapení pojmenováním. Najednou se objevuje i kontakt s „funkcionáři“ a jejich provozem. Tak už to ale holt je. Přitom v civilu jde o „normální“, milé lidi. Ovšem rozdíl mezi samotným tvůrčím procesem a organizačním cirkusem je maximální, to jsou dva odlišné světy. Za důležitý považuju názor mých nejbližších přátel. Pokud pro někoho píšu, pak je to shluk přátel a blízkých, kteří mi o tom řeknou to podstatné. Pokud se mé psaní líbí dalším lidem, velmi mě to těší. Člověk by se ale asi neměl pachtit za uznáním, kalkulovat nebo nadbíhat, nebo se tím nechat dokonce ovládat. Z principu nečekám nic a taky si vždycky budu dělat, co budu chtít. Jediné, co mě žene, je instinkt a fascinace, bez nichž nemá cenu cokoli tvořit. A jistě: peníze se hodí!

iLiteratura: Očekáváte, případně pociťujete již nějaké dopady tohoto ocenění? Uvažujete například o překladu svých básní do němčiny? Případně přímo o psaní v němčině?
Pavel Novotný: Nějaké dopady se asi dějí, rukama mi potřásá víc lidí, poezie je ale periferní záležitost. Psát umělecké texty přímo v němčině se zdráhám. V němčině dokážu psát vědecké texty, germanistické, což je něco jiného. U poezie vyvstává problém, že člověk je hluboce zabydlený ve své mateřštině, má v ní svůj vesmír, zná všemožné nuance. Nelze změnit kód a očekávat, že výsledek bude stejný. Autorskou tvorbu si nechávám překládat od jiných lidí, kteří tomu rozumějí a zároveň jsou podobně potrefení jako já. Tím dojde k fantastickému tvůrčímu dialogu, vznikají i skvělá přátelství, například s Kristinou Kallert, s níž už postupně pracujeme na vydání ucelené knihy v němčině, Anne Hultsch nebo výborným básníkem Léoncem Lupettem.

Skromnější, zapomnětlivější Česko

iLiteratura: Vnímáte jako germanista, a tedy jako někdo, komu je blízké toto prostředí, zásadní rozdíly mezi českými a německými literárními cenami? A mezi vším, co s nimi souvisí? 
Pavel Novotný: Německo je země literárních cen, rozvinutého literárního provozu, bohatého knižního trhu a smyslu pro společenskou prestiž literatury. S tím se malé české prostředí příliš nedá srovnávat. Ceny tam také mají zásadní dopad na to, jak je autor vnímán, zpravidla jsou spojeny i se slušnou finanční odměnou. Naše prostředí je oproti tomu skromnější a snad i zapomnětlivější, což taky není špatné. Nejsem ale odborník na ceny. Vždycky, když jsem se u nějaké takové akce nachomýtl, nedokázal jsem to prožít v souladu se záměrem té akce, musel jsem do sebe nacpat prášky na uklidnění, byť se mě to třeba ani přímo netýkalo. Nakonec mě vždycky spíš zaujaly všemožné kuriozity a groteskní momenty, které se při tom odehrávají. Jak říká klasik: „Zaujal jsem včas stanovisko nezúčastněného pozorovatele a to mě zachránilo.“ 

iLiteratura: Jaké jsou vaše další plány na poli umění? Chystáte se držet stále v proudu koláží a multižánrovosti? Nebo už je vyčerpaný?
Pavel Novotný: Plánů mám dost. Po každé nové věci mě napadá, že už nemám co říct, ale zatím mě nakonec vždy zase něco překvapilo. Když si nevím rady, vždycky se můžu „vrtat“ v literární vědě nebo v překládání, případně si ďoubat do dřeva nebo si kreslit. Bez tvorby bych si ovšem připadal jako chodící mrtvola. Tvůrčí cestou jsem si kdysi spontánně našel věci, které jsem pak začal zkoumat i v literární vědě – koláž, montáž, akustické formy poezie. Tak jsem se i spoustu věcí naučil, třeba přemýšlet analyticky a technicky o vlastním textu. Totéž se týká i překladu: když na něm pracuju, nutí mě to přemýšlet o jazyku jako o materiálu a struktuře.  

iLiteratura: Takže by se dalo říct, že i vaše odborná činnost je oním rozšířením poezie, o kterém jste mluvil? 
Pavel Novotný: Nevím, jestli přímo věda sama je zároveň poezie, poezie je spíš někdy zároveň trochu vědou – na to by mohla navázat vynikající kolegyně Nikola Mizerová, která se propojením poezie a vědy akademicky (vědecky) zaobírá. Ryze technicky mám problém, že i s odborným textem se mořím snad úplně stejně, jako kdybych psal text umělecký. Dumám nad každým slovem, trápím se s každou formulací… Tehdy mi sice schází estetická funkce, ale jinak je to šílené lego. Možná si prostě neprofesionálně přenáším své tvůrčí posedlosti do vědy a jde to pak všechno příšerně pomalu, snad stále pomaleji. Místo rutiny u toho člověk trpí jak zvíře, žere ho to a baví zároveň. Darmo mluvit.