Ve své poslední sbírce se Lukáš Marvan retrospektivně obrací sám k sobě, ke svému minulému já, se kterým prostřednictvím veršů navazuje vztah, setkává se a potěšen zjišťuje, že mu jeho mladší verze stále někoho připomíná. „Připadá mi, že si celkem rozumíme,“ čteme v prologu.

Třicet let proměn

Obě polohy básnického já si pořád mají co říct, což není malá, ale velká věc. Kolik případů úplného zavržení juvenilní tvorby máme jen u autorů české literatury (Holan, Kundera, Kohout)? Marvan se sám sobě nevysmívá, tématem mu jsou proměny životních perspektiv a získané zkušenosti. Básník se ohlíží nazpět, bilancuje a vybírá ze svých rukopisů texty, které původně nebyly určeny k publikaci. „A budu to číst jenom já,“ zní verš na straně 58. Stmelující činitel obou perspektiv drží básnickou sbírku až překvapivě dobře pohromadě, přesto vývoj v poetickém, stylovém i tematickém ladění je patrný. Marvanova sbírka umožňuje pozorovat postup na poli jednak poetickém, jednak a především lidském a zároveň být jeho součástí.

Při čtení básní se ocitáme nejenom v krajinách imaginace básnického já, texty slouží také jako topograficky pestrý průvodce po krajině české. Jestliže sbírka vychází v řadě Česká slova, hodil by se k jejímu názvu dodatek „Česká krajina“, kam spadá nejen příroda, ale i městské prostředí, vesnice, předměstí. „[N]ekoukat do mobilu ale prohlédnout si / jak doopravdy vypadá / jak doopravdy vypadá všechno co projde / mléčným světlem našich očí,“ stojí v básni na straně 45. Aktuálnost těchto veršů je symptomatická. 

Útržky textů z konce 80. let se vyskytují vedle současných, ze kterých tu a tam prosvítá skutečnost, že Lukáš Marvan se živí slovem i v civilním životě (pracuje jako mluvčí ústeckých hasičů, tedy například informačně pokrýval největší požár v historii Národního parku České Švýcarsko, ale konkrétně tyto jeho zkušenosti se do textů nepromítají). Následně se opět vracíme zpět v čase, tentokrát do období covidu, kdy jsme všichni žili sužováni karanténami a omezené možnosti pohybu nás nutně připoutaly k místu bydliště a do vnitřních světů. Úsměvnou se pak jeví skutečnost dvou veršů ze strany 63 – „každý z místních deseti miliónů už má názor / na čínskou chřipku“ – jakási ironická glosa na pandemické sevření. 

Kontaminace životem a zkušenost smrti

V takto široce tematicky rozkročených básních se mísí radost s pesimismem, starostmi, bolestí, nadšením, vášní k životu, posunem ve vnímání, stále patrnějším stárnutím, uvědoměním si, že i přes porozumění tomu druhému, mladšímu já je současné já už – rimbaudovsky řečeno – přeci jenom někdo jiný, někdo, kdo byl, nabyl zkušenosti, kontaminoval se životem, setkal se se smrtí: „mládí v hajzlu a do důchodu daleko / pan P. už je v ústavu / paní P. má už rakovinu / ukaž mi něco co se aspoň trochu rozbilo,“ čteme na straně 49; někdo, kdo nalezl usmíření: „kdysi jsem si zapálil cigaretu / a svět byl tak nějak přátelštější“. Jindy život kvapí a překypuje událostmi nebo se jen míhá „lidský svět v pohybu jako krajina za okny vlaku,“ nacházíme verš na straně 77, a básníkovi nezbývá než jej zaznamenávat, slovem pojmenovávat okolnosti a probíhající procesy či jen prostě žít.

Básnické já však i přesto říká něco nám všem společného, implicitně tušeného, vždy přítomného, avšak nevyslovitelného: „a prostorem se někdo ptá / kdo se tady bojí smrti?“ Smrt již není tak vzdálená, přibližuje se, lyrické já promlouvá a zároveň zprostředkovává toto uvědomění. Stále se vynořuje otázka, kdo je vlastně já. Přicházejí individuální konfrontace se sebou samým, které přecházejí do básnicky vyjádřených pravd (jenže co je vlastně pravda?): „ženy by měly znát / otce svých dětí / aby měly / koho nenávidět / jinak budou nenávidět / všechno čeho se dotknou / (…) / muži by měli znát děti svých žen / aby měli koho milovat / jinak budou milovat všechno čeho se dotknou,“ verše, v nichž je tolik křehkého poznání.

Ve své sbírce se Lukáš Marvan pohybuje na pomezí zachycení já jakožto prožívajícího subjektu a světa, jenž se stává jeho objektem. Lyrické já do něj vstupuje, aby se následně stalo jen pozorovatelem. Časové prolínání dvou perspektiv, dvou lyrických já, funguje jako stmelující prvek mezi texty sbírky, v nichž vře poezie jako připomínka pomíjivosti života a možnosti smrti v každém okamžiku. Někdy tato skutečnost hoří jako les v národním parku a i přes veškeré snahy jej uhasit se požár šíří dál. Někoho mi připomínáš je lidská výpověď o cestě bez jasně daného cíle s mnoha zastaveními; o spění, jež stojí za to prožít od počátku až do konce.