Marie Terezie byla nejen jedinou vládnoucí ženou na českém trůně, ale také panovnicí dlouhodobě velmi vlivnou. I proto o ní vycházejí stále nové práce, které zdůrazňují její roli opatrné reformátorky, „zakladatelky moderní monarchie“, či dokonce „nejmocnější panovnice Evropy“. Jiné publikace se zaměřují na její soukromý každodenní život, na vztah k vytouženým vnoučatům, na to, že ráda pila studenou limonádu, jedla chlazené jahody a že svým dcerám doporučovala, aby na dvorech, kam se vdají, ve všem dodržovaly místní módu (včetně růže na rty, pokud si to jejich manžel přeje).

V češtině ale nedávno vyšla první kniha, která se speciálně zaměřuje na Marii Terezii coby matku a na to, jak ve svých vztazích k dětem oscilovala mezi rolí panovnickou a mateřskou. Nese název Marie Terezie: císařovna a matka a napsala ji francouzská spisovatelka, historička, socioložka a univerzitní profesorka, zastánkyně „umírněného feminismu“ Elisabeth Badinterová.

První vlaštovka moderních matek

Marie Terezie podle autorky otevírala „nový úsek dějin mateřství a výchovy“, který jako vzor přetrval až do počátku 20. století, do etapy měšťanského mateřství, aktivního a zodpovědného za budoucnost dětí. Byla prý „první vlaštovkou moderních matek“: oplakávala své mrtvé děti, chvěla se úzkostí, když onemocněly, cítila odpovědnost za vše, co se jich týkalo, a také vinu za všechny jejich potíže. Zároveň ovšem v jejich dospělosti trpěla vzájemnými komplikovanými vztahy. Takto kupříkladu popsala napětí a hořkost k Josefovi II., když postupně přejímal vládu nad monarchií: „Jsem jediná osoba, která mu stojí v cestě a překáží… Jak si to mám mile vysvětlit se synem? Vyhýbá se každé příležitosti se se mnou setkat nebo být spolu aspoň chvíli sami. Panuje tu stejná tíseň jako s jeho nebožkou (druhou manželkou Josefou). On ví, že je vůči mně v neprávu; nechce si to přiznat, a tak se mi vyhýbá… Vídám ho jen v půl osmé večer, kdy začínají hry, a pak večeřím sama… Abychom se nehádali a neplodně se nehašteřili, mlčím a tu hořkost spolknu. Časy, kdy mi projevoval úctu a přátelství, jsou pryč. S pokrčením ramen dělá pravý opak.“  

Badinterová současně neskrývá, že Marie Terezie byla jako matka někdy příliš přísná, panovačná a nedůvěřivá. Takže i když její potomci dospěli a odešli na cizí panovnické dvory, zasílala jim někdy i „dost hrubé“ dopisy plné příkazů a varování. Dopisy působily, jako by psala malému dítěti, zvláště v případě její dcery Marie Antoinetty, přestože tou dobou už šlo o královnu francouzskou a navarrskou. Aby měla Marie Terezie lepší přehled, jak si její potomci v cizině počínají, využívala dokonce síť oficiálních i utajených informátorů, někdy dokonce vícenásobnou.

 Matka versus panovnice

Postavení ženské panovnice bylo přitom paradoxní – zvláště svým dcerám dávala poněkud ambivalentní rady, které navíc v průběhu času měnila. Všem čtyřem dcerám důrazně doporučovala, aby se nikdy nepletly do politických záležitostí: „Předně k tomu nemají vzdělání a pak, ženám nepřísluší ovládat muže.“ Což je výrok „z pera císařovny překvapivý“, jak podotýká autorka. V rozporu s těmito instrukcemi po nich pak ale žádala i opak. Kvůli k neschopnosti svého zetě, neapolského krále Ferdinanda I. Neapolsko-Sicilského, se Marie Terezie například zasadila o to, aby její dcera Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská zasedla po narození svého prvního syna v radě ministrů a postupně se zmocnila vlády. 

V rozhodování císařovny přitom někdy vítězila milující matka, která přihlíží k citovým preferencím svých dětí a bere je v potaz při dohadování jejich sňatků, jindy panovnice řídící se železnou logikou mezinárodní sňatkové politiky. V tomto smyslu občas „neskrývala své priority a upřednostňovala některé děti, což bylo zdrojem nespravedlností“. Důsledkem mohlo být i to, že po její smrti nepanovaly mezi jejími potomky zrovna vřelé vztahy, v některých případech právě naopak. Za to, že se Marii Terezii nepodařilo uskutečnit své přání zanechat po sobě „svornou rodinu“, je jistě sama zodpovědná, ale Badinterová ji nechce soudit přehnaně přísně: „Starala se o všechny své děti jako žádná jiná matka jejího postavení a zavedla model aktivního mateřství, který v následujících staletích převládl… Nebyla dokonalou matkou. Kdo ale o sobě může říct, že jí je?“ Cituje také vlastní slova Marie Terezie, jimiž se ohlížela za svojí úlohou matky: „Výchova mých dětí pro mě byla vždy tím největším a nejdražším cílem. Pokud vše neprobíhalo podle mých pokynů, příkazů a ve shodě s péčí, kterou jsem tomu věnovala, není to mou chybou, ale působením mnoha okolností, které nás v tomto světě nenechají dospět k ničemu dokonalému a jež jsou spojeny s naším zkaženým a nešťastným lidstvím.“ A stejná slova by mohlo pronést i mnoho dnešních matek, uzavírá svoji knihu autorka.

Dodejme, že v knize je Marie Terezie titulována jako císařovna, kteréžto označení se obecně používá, i když za ni nikdy korunována nebyla, takže oficiálně byla „císařovnou-manželkou“, „císařovnou-vdovou“ či  „císařovnou-matkou“.  

Moderní matka stejná jako středověká? 

Badinterové popis královnina jednání a jejích citů k dětem se víceméně shoduje s jinými zdroji. Ačkoliv třeba autor rozhlasových Toulek českou minulostí byl ve svém hodnocení ještě pozitivnější: „Marie Terezie byla skvělou matkou. Třebaže nemohla vyšetřit dost času a věnovat dostatečnost pozornost každému dítěti, obezřele a pozorně dohlížela na utváření jejich povahy a osobnosti. K výchově svých dětí dávala četná osobní doporučení a sama jim písemně připravovala denní rozvrh, na jehož dodržování pak museli dbát příslušní vychovatelé a vychovatelky.“  

Poněkud sporné je ale autorčino hodnocení, nakolik bylo takové chování výjimečné. Kupříkladu poslední česká syntéza na dané téma, Velké dějiny zemí Koruny české – Dětství (Paseka 2021), líčí tento vývoj komplikovaněji a diferencovaněji. Eduard Maur tu zmiňuje pro raný novověk řadu protikladných příkladů: matky, které milovaly své děti tak mocně, že pro ně neváhaly nasadit vlastní život, i venkovské rodiče, kterým mnohem víc vadilo, když jim onemocnělo dobytče než vlastní dítě. Na jedné straně stojí Michel de Montaigne, který psal o bolesti, kterou mu způsobila úmrtí jeho dětí, jejichž přesný počet si ale nepamatoval. Na straně druhé jistá Alžběta Lidmila Španovská z Lisova, jíž roku 1677 zemřely v její nepřítomnosti dvě malé dcerky. Když dala po svém návratu zdvihnout jejich hrobový kámen, „na nejmilejší mrtvý těla se dívala a prosila mrtvé dcerky, aby jí vyprosily u Boha setkání na nebesích“. Martin Nodl zase tvrdí, že ve středověku byla láska k vlastním dětem „hlubokým citovým vztahem“. Přestože přímých reflexí láskyplného jednání máme málo, přesto existují a svědčí o „vypjaté emocionalitě, jež se nijak neliší od citových vztahů mezi rodiči a dětmi v moderním světě“. Marie Terezie tedy podle něj není žádná vlaštovka: „Moderní matky se chovají jako středověké matky.“ 

Pokud tedy autorka tvrdí, že se Marie Terezie v mnohém podobala současným matkám (a měla podobné starosti), je možné, že bychom tuto paralelu mohli protáhnout i do minulosti. Historikové se na tom nicméně nedokáží plně shodnout. Badinterové příspěvek k této diskusi se jeví jako trochu jednostranný, podnětnější jsou možná její poznámky o panovnici, která složitě hledá náplň poslání ženy-političky v převážně mužském světě.