Kdyby neznalý čtenář dostal do ruky některou z knih Sary Baume, asi by těžko usuzoval, že se tato irská prozaička a výtvarnice řadí mezi spisovatele, jejichž knihy se do českého prostředí překládají vcelku záhy po vydání a těší se zde neopominutelné pozornosti. Přesto tak tomu je. Lví podíl na tom má autorčina prvotina Jasno lepo podstín zhyna (2015, č. 2016), za niž překladatelka Alice Hyrmanová McElveen získala Magnesii Literu. Na poetický příběh o osamělém muži, jehož nejbližším souputníkem je týraný pes, navázal Odeon vydáním spisovatelčina druhého, částečně autobiografického románu Vyšlapaná čára a na konci loňského roku zde vyšla v pořadí čtvrtá kniha Sary Baume Sedm věží (Seven Steeples, 2022). 

V centru fragmentárního vyprávění stojí dvojice Ach a Cinka. Fabule je zcela prostá: sledujeme, jak se tento pár spolu se dvěma psy odstěhuje na samotu a postupně jednu po druhé přetrhává všechny nitky, které je poutají k civilizaci a k jiným lidem: „Cinka i Ach byli každý ve své veliké rodině vytrvale přehlíženi, i když nikterak zlovolně, a to v nich obou vyvolalo jakousi neurčitou představu, že jediná vhodná dráha lidského života je zanechat po sobě co nejmenší stopu a postupně zmizet.“ 

Sara Baume na necelých dvou stovkách stran popisuje každodenní činnosti Acha a Cinky, jak venčí psy, z čeho žijí, jak se postupně mění jejich návyky. Žádné velké drama nepřijde. Ach a Cinka – celými jmény Achil a Lucie –, „dva mizantropičti samotáři“, však nejsou žádní preppeři, kteří by si ze svého domu udělali nezničitelnou skrýš a vybavili by ji tak, že by na ni byla krátká i jaderná katastrofa. Naopak – jak poznamenává v doslovu bohemistka Anna Militz: „Cinka a Ach se spokojí s tím, co na místě najdou. Chybí jim touha po vylepšování. Jestliže jim něco na začátku vadilo, bavili se o řešení tak dlouho, až s tím neudělali nic. Žijí v provizoriu, které se postupně stává permanentním.“

Kniha je členěna do sedmi kapitol a každá začíná stejně; dozvíme se, že: „Hora zůstala nevyšlapaná / po celý první rok, / co tam žili.“ Na horu, pod níž stojí jejich dům, Ach a Cinka nevyšlapou ani druhý, ani třetí, ani čtvrtý rok. Dokresluje to jejich postoj, který je jasně patrný v celém románu: mohli by na horu vyšplhat, ale proč, když stejně tak dobře mohou den co den se psy absolvovat jednu a tutéž trasu? Podobně by mohli svůj dům zvelebovat, vymetat pavouky z koutů, ale k čemu by to bylo, když se pavouci zase vrátí, prach se snese a spravené věci se můžou zase rozbít.

Svou deklarovanou mizantropii (která se vyznačuje spíš netečností než nevraživostí) prožívají Ach a Cinka především jako rezignaci na to, co jsou lidé běžně zvyklí považovat za hodnotu – cíle, úspěchy, vize, sny, progres… Lze v tom samozřejmě číst svým způsobem politické gesto, jež však není tak okázalé jako třeba v případě Vegetariánky Han Kang, jejíž hrdinka nejprve přestane jíst maso a nakonec se snaží docílit v podstatě vegetativního stavu. Sedm věží se od Vegetariánky liší zcela zásadně také tím, že zatímco Han Kang postupně dovádí rozhodnutí své protagonistky do nejkrajnější podoby, v románu Sary Baume představuje v tomto ohledu nejpodstatnější moment  samotné rozhodnutí zmizet z civilizace.

Pak už je román tvořen sledem popisů každodenních činností, jemuž asi ne každý čtenář přijde na chuť. Naprostá absence čehokoli, co bychom mohli nazvat příběhovým obloukem, zřejmě povede k tomu, že někdo knihu dost možná po pár desítkách stran zavře. Žádné překvapení zde nenastane, a to i přesto, že čas od času se ve vyprávění objeví náznak něčeho, co by mohlo vést k zápletce, k vytržení hrdinů ze stavu, do nějž záměrně zabředli. Všechny tyto náznaky se však ukazují být slepými uličkami. Ani vztah Acha a Cinky neprochází žádnými otřesy, čtenáři v podstatě nejsou připuštěni k tomu, aby hlouběji nahlédli, jak protagonisté prožívají svůj poměr k tomu druhému.

Lze tedy říct, že Sedm věží je kniha vhodná k ustrnutí, taková, která sama neklade otázky, ale vede čtenáře k tomu, aby si je na příběhu-nepříběhu dvou spřízněných duší začal klást sám. Tomu nahrává i jazyk této knihy, poetický, místy členěný do veršů jako báseň:

„Na tom nízkém kopci počasí řídilo všechny jejich dny, 
Určovalo činnosti,       vévodilo rozhovorům 
 zaměstnávalo myšlenky.“

Jako báseň v próze byla ostatně kniha označena například v recenzi Barneyho Norrise pro The Guardian. Stejně tak je však důvodné považovat ji za román, jenž mimo jiné ukazuje, že našimi životy nemusejí cloumat příběhy – nejen ty velké, ale obecně příběhy, které někde začínají, nějak se vyvíjejí a někde končí. I střípky každodennosti stojí za zaznamenání; ačkoli jejich smysl můžeme pouze odhadovat, nesou význam samy o sobě.