Popularizačně polemická kniha Filosofie, která přišla o rozum Jeana-Françoise Braunsteina, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, nese podtitul gender, zvíře, smrt. Což jsou tři tematické okruhy, na jejichž poli se dle mínění autora v současném akademickém myšlení odehrávají ty nejkontroverznější úvahy a závěry. Braunstein je profesor vyučující na univerzitě Paříž 1 Panthéon-Sorbonne, jeho doménou jsou dějiny a filozofie vědy. Svou kritickou reakcí se pouští do akademických intelektuálních celebrit, jejichž myšlenky rezonují právě v rámci relativně mladých disciplín gender studies, animal studies a bioetiky. Rozhodně si při tom nebere servítky. 

České vydání má na obálce mnohoznačně ironickou fotografii folklorně vymóděné dívky, jež s rozpačitě vědoucím úsměvem pohlíží na bílého kohouta, který hřaduje na jejím temeni. Anotace k tomu nadnáší poutavě provokativní teze: „Pokud pohlaví nesouvisí s pohlavními orgány, proč ho každé ráno neměnit? Pokud je tělo podřízeno našemu úsudku, proč ho nepředělávat donekonečna? Pokud není rozdíl mezi člověkem a zvířetem, proč neprovádět vědecké pokusy místo na zvířatech na lidech v kómatu, proč nevést sexuální život se svým psem? Pokud existují životy hodné toho názvu a jiné, které nestojí za to žít, proč ‚tělesně postižené‘ včetně ‚vadných‘ dětí nelikvidovat? Proč neudělat z orgánů umírajících majetek státu, když by prospěly těm slibnějším?“ Kniha tedy navenek vyvolává očekávání provokativní intelektuální pře, v níž jsou nadnesené koncepty záměrně autorem dotahovány do extrémů a následně zkoumány, nakolik v této podobě společensky obstojí. Anotace k tomu dále dodává: „Jean-François Braunstein odvedl práci úctyhodnou nejen rozsahem – přečetl tisíce stran těchto na Západě oslavovaných teoretiků, rozebral jejich myšlenky, poukázal na rozpory v nich i na osobní vývoj autorů; analyzuje, zdůrazňuje, namítá, dekonstruuje.“ Čiší z toho uznání, že se tady někdo přiměl masochisticky probírat tisíci stránek textů, aby čtenářům zřejmě osvětlil, v jakých bludech se progresivistická západní společnost ocitá. Názor autora je tedy v podstatě předem čitelný. 

Bujná fantazie Judith Butlerové

Bez ohledu na pohrdlivé odmítání, které dává autor vůči svým názorovým oponentům zcela otevřeně najevo, kniha nicméně opravdu přináší docela podrobně vyrešeršovanou a zajímavou zprávu. V první části se věnuje problematice genderu. Čtenář se zde dozví o doktoru Johnu Moneyovi, „vynálezci“ psychologicky odlišeného pohlaví, tedy genderu. Na Moneyho myšlenkově navázala bioložka Anna Fausto-Sterlingová, která přišla s konceptem intersexuality (jehož protagonistou je člověk s variací pohlavních znaků, která se vymyká obvyklé dualistické normě) a dle Braunsteina jej bojovně označila za jakýsi svého druhu ideál. Úhlavní kritický terč však pro autora představuje až o dvanáct let mladší poststrukturalistická feministická filozofka Judith Butlerová. Ta tuhle myšlenkovou linii ve své knize Potíže s rodem (Gender Trouble, 1990) dovedla k radikálnímu závěru, totiž že gender je zcela kontextovou záležitostí, jeho rozlišení je věcí kulturní normy a biologické rozlišení pohlaví pro něj není určující. Konsekventně jde tedy do značné míry o záležitost sebedefinice. Braunstein věnuje nemalé úsilí snaze představit různé výstřelky, které na tomto myšlenkovém podkladu vznikají a které považuje za škodlivé, jelikož relativizují esencialistickou, tedy objektivně pravdivou skutečnost věcí. Zmiňuje v tomto ohledu amerického psychiatra a spisovatele Thomase Szasze, který předpověděl, že vlastní volba se nemusí týkat jen genderu, ale také sociální třídy, rasy či věku – zavedl proto odpovídající kategorie jako transchronologiky (transchronic) nebo transekonomiky (transclass). Coby doklad toho, že se nemusí jednat pouze o ironickou nadsázku, je v knize uveden příklad transrasové ženy Rachel Dolezalové, bývalé kapitulární předsedkyně Národní asociace pro povznesení barevných spoluobčanů (National Association for the Advancement of Colored People, NAACP), která se coby biologická dcera bělošských rodičů prohlásila za Afroameričanku, což jí přineslo značnou kritiku z obou pólů vyhraněného názorového spektra. 

Zbylé dva okruhy kontroverzí, s nimiž se autor potýká, mají co dočinění s právy zvířat a s otázkou eutanázie, respektive s diskusí nad relativní hodnotou lidského života. V obou sporech je nepřehlédnutelným terčem autorova kritického zápalu Peter Singer – americký filozof, který se zaměřuje na konsekvencialistické pojetí etiky. Konsekvencialistické myšlení staví coby klíčovou hodnotu pro posuzování činů hledisko jejich následků. Tedy zjednodušeně řečeno, kolik dobra určité chování přinese. Opozici pak představuje deontologie, mezi jejíž příznivce se nepřiznaně, ale dle projevených postojů celkem zjevně řadí i Jean-François Braunstein. Pro tento postoj je podstatné apriorní určení nepřekročitelných pravidel či norem, které rozlišují dobro a zlo. A tedy nikoli pragmatické posuzování jednotlivých situací dle odlišných kontextů, jak se k věcem obvykle stavějí konsekvencionalisté. Deontologie a konsekvencialismus jsou dvěma základními přístupy moderní etické filozofie. Každý z nich má svoje výhody a nevýhody v různých typech etických konfliktů. Braunstein je však navzdory očekávání vzájemně neposuzuje – přestože by to bylo pro laického čtenáře, jemuž je kniha zřejmě určena, mnohem užitečnější. Místo toho dští síru na Singera coby nemorálního a veskrze odporného člověka, jenž si vzhledem ke svým postojům sotva zaslouží dýchat. Což vzhledem k Braunsteinovu rétorickému stylu není přehnané recenzní vyjádření, protože autorovy vášnivě iracionální odsudky vůči Singerovi jsou místy opravdu utržené ze řetězu.

Kdo trpí víc

Singer je bojovníkem za práva zvířat, přičemž odvíjí etické principy od schopností jednotlivých tvorů trpět či prožívat radost a od jejich konkrétní životní perspektivy. Na podporu svých tvrzení uvádí provokativní příměry, díky kterým mu Braunstein nemůže přijít na jméno. Například přirovnává zvířecí velkochovy k holocaustu (Singer je mimochodem židovského původu) s tím, že nacisté zabili šest milionů Židů, ale v rámci nadměrné spotřeby masa je ročně usmrceno šest miliard kuřat. Singer také neuznává absolutní nadřazenost člověka jako druhu, přičemž humanismus coby myšlenkovou tradici, která právě člověka nad jiné druhy vyzdvihuje, nazývá speciesismus – tedy určitý druh fašismu, díky kterému bylo mnoho zvířat zbaveno svých přirozených práv a vystaveno zbytečnému utrpení. Člověk se liší od zvířete mírou rozumových schopností, vyvinutým jazykem coby komunikačním nástrojem a specifickým vnímáním i cítěním, které dohromady dávají to, co nazýváme lidskou zkušeností. Pak jsou zde ovšem zvláštní případy – například lidé v hlubokém kómatu bez naděje na probuzení, jejichž mozek z velké části odumřel, nebo chudáci, kteří se narodili s anencefalií, jejichž schopnost „prožívat život“ je dle Singera menší než u některých nižších savců. Singer se na tomto základě provokativně ptá, zda by nebylo etičtější provádět některé nezbytné lékařské pokusy či testování vybraných léků spíš na takových lidech než na zvířatech, jejichž schopnost trpět i zažívat svět je vlastně mnohem vyšší. 

Provokativní otázky Singer nadnáší také k tématům interrupce a eutanázie. Jestliže totiž máme hodnotu života odvíjet dle individuální schopnosti vnímat a trpět, pak život lidí v kómatu bez naděje na probuzení, jenž je prodlužovaný pomocí přístrojů, nebo život pacientů v terminální fázi smrtelné nemoci možná není do značné míry hoden k žití a neměli bychom jej tedy prodlužovat za každou cenu. Konsekventní argumentace se pak týká také opačného konce časové existenciální osy – jestliže je v pořádku uměle přerušit těhotenství, protože v určité fázi vývoje plodu se eticky nejedná o vnímající lidskou bytost s plnými právy, pak Singer nadnáší otázku, proč má tento status čerstvě narozený lidský jedinec. Tedy co přesně tvoří hranici, za níž považujeme hodnotu prožívaného života za dostatečně vysokou a zda by v případě, kdy se dítě narodí postižené, nebo prostě z nějakého důvodu nechtěné, nemělo být legální možností jej postnatálně usmrtit. Jedna z klíčových otázek takové diskuse se týká určení meze, kdy už je nervový systém natolik rozvinutý, že tím prožívání života získává hodnotu samu o sobě, a má tedy smysl jej chránit. 

Reductio ad Hitlerum

Jean-François Braunstein jasně a otevřeně přiznává, že rozhodnutí ženy pro potrat je z jeho pohledu naprosto v pořádku. Stejně liberálně se staví k otázce sebevraždy, kterou dokonce líčí coby jakési hrdinství. Singerovými argumenty (ale i dalších, myšlenkově spřízněných konsekvencialistů, jako jsou Martha Nussbaumová, Jonathan Glover či John Harris) je ovšem natolik zhnusen, že čitelnou argumentaci postupně zcela utápí v rozjitřených osobních útocích. Myšlenkově přitom není příliš konzistentní, jelikož se docela naivním způsobem místy dopouští toho, co na některých svých oponentech kritizuje. Brání se například srovnání člověka se zvířetem, přičemž uvádí fakt, že máme sice 98% shodu s DNA šimpanze, ovšem tato odlišná 2 % jsou naprosto zásadní a není možné je přehlížet. Jinde však opakovaně přirovnává Singera k nacistům na základě shody natolik povrchní, že si vystačí s hrubým konstatováním, že jak Singer, tak nacisté prosazovali eutanázii a relativizovali hodnotu lidského života. Jakmile do debaty vstoupí nacisté, je jen otázkou času, kdy oponent použije ultimativní argument Reductio ad Hitlerum, tedy přirovnání soupeře k Hitlerovi. Tomu Braunstein explicitně neodolá na straně 211: „S ohledem na to, že Singerovy přeludy zakotvily v mravech současníků daleko silněji než sadovské fantazie, by nám připadalo správnější srovnávat ho s Hitlerem: jistě by se dalo říci, že jeho kniha Rethinking Life & Death je něco jako ‚Mein Kampf pro hnutí pro eutanazii‘.“ To, že klade pro posílení odsudku rovnítko také mezi Singerem a markýzem de Sade, už je spíš něco jako libůstka frankofonního intelektuála. Braunstein přitom někdy ve své kritice předvádí pozoruhodnou neznalost základních pojmů – například se řečnicky táže, zda bychom neměli přikročit také k Singerově infanticidě (sic!) – což je vzhledem k věku amerického etika zjevný nesmysl. 

Braunstein místo skutečné argumentace směřuje své úsilí ke zdůrazňování všech kontroverzních myšlenek, které si jeho oponenti dovolili vyjádřit. Kdyby se náhodou našel čtenář, jemuž by hrůznost prezentovaných názorů z nějakého důvodu nedošla, je třeba využít jakékoli příležitosti k útokům ad hominem, díky čemuž Braunstein někdy napíná struny emocí i docela nečekaným směrem. Například se vysmívá filozofce Marthě Nussbaumové, jak pateticky ve své knize oplakala smrt své oblíbené fenky, jelikož dle pohledu autora je Nussbaumová prostě zpovykaná akademička, která nerozumí drsnému světu přírody a nemá přiměřený pohled na životní peripetie zvířat. Sám se přitom rozplývá nad „dechberoucími“ fotografiemi zvířat Severní Ameriky v jejich přirozeném prostředí od lovce Georgese Shirase, přičemž dodává, že: „Tři jeleni z Virginie pádící neuvěřitelně půvabně všemi směry skutečně nepotřebují, aby jim byla poskytována práva projevovat svou krásu. Majestátní rys ostrovid nehybně stojící na břehu jezera Loon zrcadlícím jeho podobu se v ničem nepodobá hendikepovanému dítěti a vůbec nepotřebuje ke své plné existenci naši mateřskou péči.“ Není přitom bohužel příliš zřejmé, jak se tyto krásné fotografie hrdých a svobodných zvířat argumentačně dotýkají kritiky masového zabíjení drůbeže a dobytka v areálech velkochovů, která etické úvahy bojovníků za větší práva zvířat motivují především a jejichž argumentaci Braunstein v této části své knihy typicky vyhroceným způsobem zesměšňuje. 

To se prostě nedělá!

Až zábavně nekonzistentní je pak autor Filosofie, která přišla o rozum tam, kde útočí na nedostatek racionálního myšlení. Zejména feministické filozofky zabývající se genderovou problematikou Braunstein blahosklonně peskuje, že s nimi prostě není možné vést rozumnou diskusi, protože jim chybí schopnost logického (a tedy zřejmě také nezaujatého) uvažování. V případě etických konsekvencialistů nicméně pozbývá rozumových schopností on sám, když pouze naštvaně apeluje: To se prostě nedělá! A je to přitom naopak Peter Singer, kdo své myšlenky rozvíjí v pro někoho až nelidsky racionálním duchu. Což paradoxně Braunstein sám kriticky dokládá, když k tomuto bodu parafrázuje postřeh slovinského filozofa Slavoje Žižka: „Singer nevyvolává spory tím, že by souhlasil s extravagantními axiomy, ale tím, že jednoduše dovádí do konce důsledky těch, které jsou běžně přijímané.“

Coby polemika s protagonisty předložených intelektuálních bitev je tedy Filosofie, která přišla o rozum poměrně slabá káva: příliš emocionálně zabarvená, nedostatečně argumentačně nosná, topící se v morálním pohoršení. K tomu se vtírá na mysl symptomatické čtení, že Jean-François Braunstein podléhá kritériu časovosti – zejména mrtví a tedy časem prověření autoři jsou pro něj totiž zřejmě automaticky zárukou hloubky či seriózního myšlení (jako například psychoanalýza Sigmunda Freuda, dílo Michela Foucaulta, nebo práce Deleuze a Guattariho). U těch doposud živých (kteří tedy tvoří jeho bezprostřední intelektuální konkurenci) se pak opakovaně nestačí divit, co vůbec dělají na akademické půdě a jak se jim vůbec stalo, že získali v daných oborech titul. Pokud si ovšem přece jen podvratně odmyslíme hodnotící rovinu, kniha plní roli popularizátora popsaných myšlenkových směrů, s nimiž se jinak český laický čtenář nejspíše jen tak snadno neseznámí. Na poli gender studies, animal studies a bioetiky tedy může sloužit také coby jakýsi úvod do celé věci. Lze však spíš očekávat, že nepoučeného čtenáře bude až příliš snadno emocionálně manipulovat k autorově postoji. Co se tedy týče relevantní kritické polemiky, tam je nutné doporučit zájemcům, aby se raději porozhlédli jinde.