Studie Olgy Pavlovy si klade za cíl „blíže představit utopickou, antiutopickou a dystopickou literaturu z literárně-historické perspektivy a také vývoj zmíněných žánrů, kam též patří dodnes diskutovaná otázka definovatelnosti žánru“ (s. 11). Na příkladu několika kanonických děl se autorka snaží probrat jejich „žánrovou naratologickou strukturu“ a možnosti „jejich širšího čtení s přesahem do sociologických otázek (rodina, gender, politologie, psychologie – strach a tíseň)“ (s. 11). Na dosti malém prostoru pouhé stovky stran, a tedy pregnantním stylem se autorka kompetentně vypořádává s otázkami žánrového vymezení utopie ve 20. století (a podžánrovými definicemi antiutopie vs. dystopie), podniká exkurzy tu do sociologie a politologie (Ernst Bloch, Karl Mannheim…), tu do prehistorie utopického žánru renesanční (Thomas More, Tommaso Campanella, Francis Bacon) či sociálně realistické (Edward Bellamy, William Morris, H. G. Wells), to vše aby doložila, že „utopické představy mají tři podoby: literární, společenskou a ideologickou“ (s. 24). Společenskost a političnost je pro utopie / dystopie tedy bytostným žánrovým rysem. Ostatně sám titul knihy, byť vypůjčený od Orwella, se coby formulka k označení „absurdity obecně“, jak autorka sama podotýká, „v politickém prostředí“ uplatňuje „již na úsvitu Francouzské revoluce“ (s. 82).

Tyto tři roviny společně utvářejí „dva typy utopického myšlení: venkovskou idylu a urbanistický sen“ (s. 25) a promítají se i do obou velkých obratů k antiutopické tematice: do satiry „na koncept osvícenství a představu života organizovaného na vědeckých základech“ a do reakce „na eugeniku a socialismus na sklonku 19. století“ (s. 27).

Kromě podrobných rozborů toho, jak se tyto tři podoby utopických představ, dva typy utopického myšlení i obratů k anti-utopii promítají do tří nejslavnějších dystopií 20. století – tedy do Zajmatinova románu My, Huxleyho Konce civilizace a Orwellova 1984 – se autorka pouští i do letmých výkladů literárních děl méně známých: například Weissova Domu o tisíci patrech či Vyděděnce Ursuly le Guinové.

Autorčin teoretický aparát je sice eklektický a „příležitostný“, nicméně například Derridovu dekonstrukci „zákona žánru“ (s. 34 – 35), Foucaultovu „heterotopii“ (s. 36) či Althusserův ideologický státní aparát podává zasvěceně a organicky tyto a další koncepty propojuje se svým primárně žánrovým a naratologickým zkoumáním. Ve svém pojednání dochází Olga Pavlova ke třem hlavním poznatkům:

Žánry antiutopie a dystopie si během dějinného vývoje prošly několika stadii: „nový předmět pohledu, jejich zkoumání, rozčlenění a sjednocení několika kategorií a zpětně jejich širší vnímání už nejen jako literatury, ale způsobu reakce na okolní dění a konfrontace s existujícími jevy” (s. 47).

Hlavních typů uspořádání fikční společnosti je v utopii / dystopii celkem šest: „militarizovaná válečná společnost“, „otroctví“, „politický despotismus“, „carcerotopie, vnitřně izolovaný vězeňský stát“, „rigidní segregace nebo vyhoštění nepohodlných jednotlivců“ a „hédonismus coby hlavní životní filozofie“ (s. 87–89).

Rozdíl mezi antiutopií a dystopií je zhruba následující: „Antiutopie jako starší žánr vede především dialog s utopií a snaží se zdůraznit nemožnost existence celoplošného utopického ráje“, kdežto dystopie „ponechává naději na možnost úniku z petrifikovaného světa“ (s. 99).

Tyto poznatky Pavlova dále rozvíjí citlivým čtením pasáží ze zhruba tuctu vybraných románů ze zmíněných tří (pod)žánrů literárního fantaskna. Ve všech těchto čteních je autorčinou hlavní devizou cit pro svižný výklad, který neztrácí na hloubce či podnětnosti.

Výhrady, kterými se v žánru recenze sluší vyvážit chválu, budou v této všehovšudy dvě a v podstatě marginální. Jedna je stylistická: recenzent napočítal přinejmenším padesát případů užití vazby „jedná se o“, což je na zhruba stovce stran textu množství opravdu rušivě neúměrné a neelegantní (lze vždy prostřídat s vazbou „jde o“ nebo přeformulovat). Druhá se týká podivně naformulovaného závěru: autorka vlastní ideologicko-sociologický přístup k žánru (anti-) /dys/u/topie představuje jako blízký „politickému čtení literatury, dnes často opovrhovanému“ (s. 102).

Je záhadou, co po cca šedesáti letech literárněvědného feminismu, postmoderny, literární kritiky post-koloniální, nově-historické, o dekonstrukci či neomarxismu ani nemluvě, je dnes na politickém čtení literatury „opovrhované“. Sama autorčina práce, jakož i šestistránkový seznam jejích pramenů, je přece nejlepším důkazem toho, že ve spojení se smyslem pro literární detail i teoretickou abstrakci může jedině politické čtení literárního žánru přinášet i dnes nové podněty pro kritické myšlení.