Zuzana Kultánová debutovala v roce 2016 kratší prózou Augustin Zimmermann, v níž se odvážně pustila na pole historické prózy, kterou na rozdíl od jiných autorů (vlastně převážně autorek) neuchopila jako médium sloužící k otvírání národních historických traumat. A vyšlo to, příběh outsidera zasazený do Prahy předminulého století autorce vynesl Cenu Jiřího Ortena a nominaci na Magnesia Literu, mluvilo se o dobře zvládnuté atmosféře a charakterové studii protagonisty. Ve své druhé knize Kultánová mění žánr a z velké části i přístup; próza s názvem Zpíváš, jako bys plakala je v podstatě vztahový román ze současnosti, a není tedy těžké usoudit, že se autorka pohybuje na půdě, kterou zná lépe. Najdou se ovšem i styčné body s debutem; zimmermannovské rysy – alkoholismus, celková nevyrovnanost a nespokojenost se životem, neschopnost adaptovat se na výzvy měnícího se světa – nese tentokrát postava zahraničního dělníka, který propadl hráčské vášni. Hlavní hrdinka Andrea jim čelí přeneseně, protože jde o jejího otce.

Románová Andrea má podle všeho ambici nejen podělit se o svůj životní příběh, ale skrze něj taky trochu o svoji dobu. Její příběh je rámován seznámením s „osudovým mužem“, výrazně starším Richardem, už trochu unaveným intelektuálem, utvářeným devadesátkovým étosem, a následně rodinnou existencí s jiným mužem, pragmatickým Petrem. Podání tohoto příběhu je velmi výrazně vychýleno na stranu Andreina vypravěčského subjektu, ostatní – nejen mužské – postavy jsou charakterizovány tak, jak jsou viděny hrdinčinýma očima, se všemi rozpory a nejistotami, které takový subjektivní pohled přináší. Útěk z maloměstské rodiny, která vzdělání nepřeje, natož humanitnímu, studentský život na regionální univerzitě, vyplněný čekáním, kdy to konečně přijde, kamarádky, výpravy do klubů a na vernisáže, cesty, pak existence na mateřské „dovolené“, každodenní domácnostní manévrování. A hlavně, hlavně vztah, vlastně vztahy, s oběma muži, ale hlavně, hlavně s Richardem. Až do otevřeného konce. 

Ambice je to podle všeho nečekaně vysoká. Autorka se totiž spolehla na to, že celou knihu vystaví na protagonistčině introspekci, kterou zachycuje prostřednictvím dlouhých vnitřních monologů, komponovaných buď jako prosté vyprávění, nebo adresovaných Richardovi. Ty se ovšem přelévají do plnokrevných dialogů a scén, ale stále jen v závorkách, v pásmu vypravěčského hlasu. Potíž je v tom, že Andrea je v analýzách vlastních citů a pocitů repetitivní a časem až nudná. Zuzaně Kultánové se bohužel nepodařilo překročit popisnou rovinu, nad kterou by teprve mohlo vzniknout ono osobní svědectví. K tomu by však bylo potřeba materiál nasbíraný v protagonistčině nitru trochu uspořádat a vyostřit, třeba i konfrontačně nebo paradoxně, pracovat s náznakem, se zkratkou, s vnitrotextovými spojnicemi; z poslední doby se jako prózu, které se to podařilo, nabízí připomenout třeba povídky Viktora Špačka Čistý, skromný život. Absence konfrontace ve vypravěčském hlasu založeném na dialozích nebo aspoň dialogických pasážích s partnery, které ze své podstaty samozřejmě konfrontace obsahují, není protimluv, ono jich tu je až dost, třeba i nevyřčených; jenže se to celé vyčerpává jejich popisem, nic dalšího se nerozehrává, nevyvíjí. Ani Andrea se vlastně moc nevyvíjí, pouze se posouvá v čase, když se z vnitřně zmatené studentky s brigádou u stánku na fresh džusy stává stejně vnitřně zmatenou manželkou a matkou. 

Přitom se nedá říct, že by v knize bylo všechno špatně. Některé Andreiny postřehy nepostrádají břitkost a přirozenost, jako odraz vnitřního života (věčně) dospívající ženy jsou nepochybně uvěřitelné. Stejně tak hrdince věříme, že takhle nějak to v prostředí, které popisuje, vypadá; není to kniha, která by působila vymyšleně, která by příslovečně „šustila papírem“. I těch pár otevřeně sexuálních scén nepůsobí samoúčelně, ale jako něco, co prostě k tomuhle prožívání patří. 

Jenže co se tím celým vlastně chce říct? Chce autorka – podobně jako se jí to povedlo v Zimmermannovi – popsat nějakou archetypální postavu, poukázat na slibnou, ale nikterak originální (a to ani literárně, přece Shaw, Nabokov!) situaci nesourodé dvojice mladinké ženy a staršího partnera? Pak ale nenabízí pointu, kromě té, že konce ukončených partnerství jsou vždycky otevřené. Nebo chtěla napsat psychologickou prózu o utváření vztahů ze ženské perspektivy? Tomu však chybí větší propracovanost, aby bylo zřejmé, k čemu to psychologizování vlastně směřuje – k sebepoznání (téměř nevyužita zůstala i paralela mezi Andreinými partnery a postavou otce), k tragickému očištění, k čemukoli podobnému. I ta společenská rovina je taková až zanedbaná; některé dialogy ohledně havlovského dědictví jsou sice zdařilé a generační míjení ukazují s nenásilnou výmluvností, jenže ty spadají mezi výše zmíněné výjimky. Mnohé jiné prózu sráží někam skoro do červené knihovny, ale ani tu Kultánová zřejmě psát nechtěla – jakkoli by na tom samozřejmě nebylo nic špatného –, na to má knížka příliš zřetelné umělečtější ambice, a navíc autorka už ukázala, že je dokáže naplnit. Když se to vezme kolem a kolem, nedá se dojít k jinému závěru, než že historizující poloha, v níž měla možnost uplatnit větší odstup od světa, který zná, Zuzaně Kultánové svědčila lépe.