V roce 1872 otevřel mystik al-Džáhiz bránu, kterou do našeho světa pronikli džinové. Nebo jen prostě odhalil, že už mezi námi – stejně jako mnohá další magická stvoření – žili dlouho, a nyní jen vystoupili na denní světlo. Zcela se tak změnila rovnováha moci. Na té nejviditelnější úrovni džinové-architekti navrhují nové divy světa, dechberoucí paláce a omračující zahrady. Kávu roznášejí mechaničtí panáci a kousek za Káhirou sídlí i bytosti, které si říkají andělé. A z Egypta se pochopitelně stala velmoc – ne hned, ale jistě. Stará impéria jsou v úpadku a nyní se má v Káhiře konat sněm, na němž se snad podaří zabránit válce v čím dál zaostalejší daleké Evropě. 

Mimochodem, prvním evropským národem, který naskočil na vlnu spolupráce s magickými bytostmi, je císařské Německo, jež uzavřelo smlouvu s gobliny (tedy poměrně zajímavá analogie k reálné reputaci Německého císařství coby nejmodernějšího státu Evropy 19. století). A mluví se o spolupráci ruského cara s rusalkami a vodníky nebo Francie s vílami… Ovšem takové Spojené státy plynule rozšířily svůj institucionalizovaný rasismus, takže se vynořilo dilema: být magickou bytostí, nebo magii ovládat? Nu, to byste už rovnou mohli patřit k potomkům otroků, co v New Orleansu zkoušejí nějaký nový hudební styl, který má své zastánce i v progresivních káhirských barech a nočních podnicích…

P. Djèlí Clark je jednou z vycházejících hvězd fantastiky, vlastním jménem Dexter Gabriel a profesí historik, který v současnosti působí na newyorské Stony Brook Univesity. Pseudonym zvolil, aby rozlišil svou literární a vědeckou kariéru (podobně jako Arkady Martineová, autorka Vzpomínky zvané říše). Jednotlivé části jeho jména vzdávají poctu rodině, ale také tradici západoafrických vypravěčů a básníků, strážců orálně předávané tradice (djèlí, francouzsky griot). Před Vládcem džinů, za který obdržel Nebulu za rok 2021, publikoval jen hrst povídek. Z nich česky zatím vyšel Tajný život devíti negerských zubů George Washingtona (oceněno Nebulou a Locusem, v autorově medailonku ke knize uváděno jako Tajný život devíti černošských zubů George Washingtona).

I když je Vládce džinů autorovým prvním románem, ve skutečnosti navazuje hned na tři povídky, na jejichž zápletky v knize občas odkazuje – A Dead Djinn in Cairo, The Angel of Khan el-Khalili a The Haunting of Tram Car 015. Jinými slovy: toto universum fascinuje nejen autora, ale i čtenáře. A není se čemu divit: prostředí vzmáhající se Káhiry, kde na jedné straně v místních tržištích a slumech narazíte na prohnané džiny, závislé na sázení na velbloudí dostihy, i jazzové exulanty z Ameriky a šíří se pití etiopské kávy, což nabourává do té doby dominující kulturu osmanského stolování, je skutečně fascinující. A to jsme se ještě nezmínili o tom, že zapojení džinů do každodenního života vdechlo nový život i staroegyptským kultům nebo novému, vědeckému i pavědeckému, zkoumání nových „historických“ pramenů, jako jsou například pohádky Tisíce a jedné noci.

Román samotný začíná spektakulárním masakrem Bratrstva al-Džáhizova – společenství rádoby mágů, vedených stárnoucím anglickým lordem, který touží odhalit tajemství dávno zmizelého mystika. K vyšetřování se dostává jedna z prvních agentek Ministerstva alchymie, kouzel a nadpřirozených entit Fátima, která dostane proti své vůli mladou a nadšenou parťačku. Tedy klasické buddy krimi, včetně otravného nadřízeného a ne vždy vstřícných kolegů, jen hozené do steampunkových a magických kulis. Ale i když autor boduje především dalšími a dalšími drobnostmi ze svého světa, i detektivní linka je překvapivě nosná. Ke slovu se dostanou jak tradiční postupy, tak funkční využití magie. Motivy jsou pevně ukotveny v tradiční anglické detektivce, zatímco prostředky, jimiž padouch hodlá dosáhnout svých cílů, příjemně rozpracovávají džinovskou mytologii Clarkova světa. Nakonec se hraje o artefakt, který umožní svému nositeli velet všem džinům i proti jejich vůli.

Navíc román občas zaboduje i milým připomenutím toho, co se už stalo: například jedna z obětí masakru, který odstartoval zápletku, si v úvodu stěžuje na strmé, zdánlivě nekonečné schody – a podobné pocity má posléze i Fátima. Clark tak dokáže ve správné chvíli odvrátit čtenářovu pozornost od všudypřítomných atrakcí a donutí ho soustředit se na lidský rozměr postav. Fátima žije sama a randí s modlářkou (uctívačkou lví bohyně Sachmet), její parťačka Hadía dává neustále k lepšímu historky o svých bratrancích a sestřenkách (a díky krátkému pobytu ve Spojených státech nabízí zajímavý vhled do pokračujícího rasismu v jinak progresivním Egyptě). Některé scény jsou i vyloženě komické (například dohady Fátimy s nadřízeným, zda je nutné, aby pracovala ve dvojici) nebo až groteskně přestřelené (šéfka forenzního oddělení Ministerstva, která připomíná lokální obdobu slavného bondovského Q). Právě určité sklony k příliš lehkému stylu a občas až přehnaně progresivní hrdinky trochu narušují uvěřitelnost románu, kde jsou postavy (v kontrastu s barvitě vykresleným prostředím) buď příliš kladné, nebo naopak příliš záporné a jen občas řeší nějaký složitější vnitřní konflikt.

Clarkův svět má ovšem i tak ohromný potenciál a sám autor dokazuje, že se v něm cítí dobře jak na poli povídek, tak románu. Doufejme tedy, že se někdy dočkáme i nějakého pokračování – i kdyby mělo zase trochu jiné hrdiny, protože tím hlavním je zde živoucí a magií i novou technikou pulzující Káhira.