Portréty měst zpravidla začínají líčením jejich starobylé minulosti a většinou nechybějí fotografie, které mají dokumentovat jejich architektonický vzmach. Zcela jinak postupuje prozaik a publicista Štěpán Kučera (1985) v knize Gablonz / Jablonec, kterou věnoval svému rodnému městu.  

Publikace je zcela bez ilustrací, jen na obálce nacházíme obrysy autorova rodného paneláku u tamní nádrže Mšeno, přezdívané též Jablonecká přehrada. A první stránka popisuje nikoli slavné založení čehokoli, ale naopak zánik obce Mšeno, jejíž plochu zatopila zmíněná přehrada, dokončená roku 1910. Následné kapitoly pak tvoří střípky z politické i kulturní historie města za poslední století, ovšem s občasnými odskoky do vzdálenější minulosti. Dohromady skládají poutavou textovou koláž tvořenou citacemi z dobového tisku i regionální literatury či literatury, která svůj původně lokální rozměr dávno přesáhla (Miloslav Nevrlý), ale také autorových polofiktivních vsuvek. Textem se mihnou i osobnosti, které Jablonec v různých rolích navštívily (František Josef I., Franz Kafka, Buffalo Bill), studovaly tam (Konrad Henlein) nebo se tam narodily (Ladislav Štoll, syn sladovnického mistra z jabloneckého pivovaru). A součástí této historie je už i samotný Štěpán Kučera, který v knize cituje dopis své matky z doby, kdy se roku 1984 s manželem přestěhovali do zmíněného paneláku: „Bydlíme v jiné části Jablonce, blíž k horám, lesům, vodě, ve třípokojovém bytě s balkonem a krásným výhledem na okolí. Náš dům stojí hned u přehrady a u lesa, takže budeme mít blízko na koupání i na houby.“ A dodává: „Miminko čekáme asi v polovině února… Vše nasvědčuje tomu, že to bude kluk.“

Jablonec autor pojímá jako město zmítané řadou protikladů, sociálním napětím i národnostními spory: nejprve mezi Čechy a Němci, kteří po odsunu pokračují ve svých sklářských tradicích v bavorském „Neugablonzi“, po roce 1945 mezi Čechy a Romy. I když jsou ale tyto souboje vážné a mají i tragické důsledky, Kučera je dokáže nasvítit i z odlehčeně intimního úhlu pohledu. Cituje kupříkladu poznatky jistého německého úředníka z roku 1796, který přechod z českého do německého kraje popisoval z hlediska německé nadřazenosti tak, že germánské „pěkně stavěné domy“ konečně nastoupily na místo slovanských „bědných, slámou pokrytých hliněných chýší“. Leč v jednom aspektu zaznamenal i určité nedostatky: „V jednom ohledu tratí Němci, a sice německé paní a dívky, a to pokud se jmenovitě ňader a poprsí dotýče. Zde by měla Matka Příroda směle a náležitě přenésti něco z často i přílišného nadbytku českých krásek na jejich severnější sousedky.“ Erotický motiv se pak v knize později vrací: Jablonec měl být prvním městem, kde se roku 1968 konal první český naživo provedený striptýz. 

I velké dějinné tragédie autor stylisticky a významově vyvažuje a zjemňuje. Takže konec krvavé druhé světové války traktuje poznámkou o tom, že v okolí tehdy spadlo pár nahodilých bomb a jedna z nich rozmetala rybářské sádky za přehradou: „Při květnových událostech tedy v Jablonci padne za oběť víc kaprů než lidí.“ Němci jsou následně shromažďováni ve sběrných střediscích, pro kterýžto účel posloužily dřívější nacistické koncentrační tábory na území dnešního Jablonce nebo v jeho okolí. Aby německé ženy přišly na jiné myšlenky, vyprávěly si tam také o svých oblíbených jídlech a zapisovaly si příslušné recepty – ovšem v původní podobě z idylických časů, kdy měly dostatek surovin. Po desítkách let tato kuchařka sudetských receptů vyšla knižně, v česko-německém vydání „jako pozdní příspěvek k žánru koncentráčnické literatury“, dodává autor mírně ironicky. 

Jablonec je z hlediska Prahy spíše periferním městem, ale jako centrum výroby bižuterie mělo kontakty s celým světem. Této skutečnosti autor využívá: tamní maloměstskou atmosféru dává do kontrastu se „světovostí“ Jablonce, jehož korálky se nosí skoro na všech kontinentech. Mají je Indové i Afričané, kteří z nich sestavovali nonverbální „milostné dopisy“ založené na ustálené barevné symbolice: „Bílé perličky uprostřed ornamentu znamenají srdce nebo duši, jako by tím dívka chtěla říci, jak je už dospělá. Černá barva vyjadřuje zklamání, osamělost a také smutek z toho, že není dosud vdaná.“ A když do oblasti nakrátko zavítá zmíněný Buffalo Bill se svojí westernovou show a místní omladina v úžasu sleduje opravdové indiány, které přivezl s sebou, „ani kluci ani indiáni nevědí, že tradiční náhrdelníky zdobící hrudi synů prérie jsou vyrobené z jabloneckých skleněných perliček, které do Spojených států vyvážejí zdejší exportéři“. Korálky se tak tehdy pomyslně vrátily na místo svého původu. 

Autor přitom pozoruhodně poukazuje na to, že bižuterii neměli rádi nacisté ani komunisté, alespoň zpočátku. Výroba „buržoazních“ ozdob neměla mít v socialistickém hospodářství místo, celé odvětví mělo být zlikvidováno nebo alespoň utlumeno. Teprve po několika letech komunistická vláda zjistila, že vývoz bižuterie přinášel státu více deviz než celý těžký průmysl, a začala sklářství podporovat. I když leccos už se mezitím rozkradlo nebo bylo zbytečně vyhozeno do šrotu… 

Na historii svého města pohlíží Kučera ironicky, poučeně, ale hlavně smířlivě. Se směsí pobavení a smutku ukazuje, jak nám dnes staré spory připadají směšné, protože objekty, které byly předmětem či příčinou bouřlivých bojů, už o svůj symbolický význam přišly a v současnosti téměř nikoho nezajímají. Jako český Národní dům, který byl po mnoha obstrukcích otevřen roku 1909, což tehdy německý deník Gablonzer Tagblatt označil za „všechny meze překračující provokaci“. Přes četné německé protesty Národní dům přežil, přečkal čtyřicet let socialismu, „až v časech svobody a demokracie za všeobecného nezájmu zchátrá“. 

V závěru knihy se Štěpán Kučera vrací k úvodnímu tématu přehrady. Vzpomíná, že když byla roku 1998 kvůli opravám hráze dočasně vypuštěna, objevily se dávné cesty přes mšenské údolí, takže Jablonečtí mohli znovu chodit takřka ve stopách dřívějších obyvatel německého Gablonze. Tehdy si mohl přes vrstvy času a nánosy bahna intenzivněji uvědomit a prožít, že i on je jejich následovníkem a pokračovatelem. Zmíněnou nádrž přitom nepojímá jako ničivé technické monstrum, ale coby krajinotvorný prvek, s nímž se sžili místní lidé i příroda: „V přehradě žijí vzácní živočichové. Na dně perlorodky obalují zrnka písku perletí, nad jejich lasturami plují úhoři a hledají skulinu v hrázi, aby se mohli vydat na pouť do Sargasového moře. Ve zkoseném břehu na větvičce převislého keře sedává ledňáček, podobný modrému drahokamu… Okolí přehrady obývají netopýři pobřežní a s ostatními netopýřími druhy zimují v dutinách mšenských paneláků.“ To je dosti neokázalé vyznání citů svému bydlišti-domovu. Současně ale může být mnohem působivější než tolik knih s barevnými fotografiemi na křídovém papíře, oslavujících jiná města.