Před několika týdny vyšel na Islandu detektivní román, který vzbudil v médiích a zahraničních nakladatelstvích mimořádnou pozornost. Spoluautorkou knihy je totiž současná islandská premiérka Katrín Jakobsdóttir (nar. 1976) a jedná se o její literární debut. Krimi s lakonickým názvem Reykjavík napsala spolu s mezinárodně úspěšným Ragnarem Jónassonem (nar. 1976), jehož čeští čtenáři znají coby autora titulů Sněžná slepota (XYZ, 2019), Komunita (XYZ, 2020) a trilogie Skrytý Island (Dobrovský, 2019–2022). Dvojice na knize pracovala dva roky během koronavirové pandemie, a právě díky ní si Katrín na psaní dokázala konečně najít čas. Islandskou premiérku detektivní žánr podle vlastních slov vždy velmi zajímal – jednak je vášnivou čtenářkou krimi, jednak studovala islandský jazyk a literaturu a její magisterská diplomová práce pojednávala o islandských detektivkách s důrazem na dílo českým čtenářům rovněž známého Arnaldura Indriðasona. Jak ale dopadla její prvotina?

Příběh se točí kolem patnáctileté Láry Marteinsdóttir, která odjede v létě roku 1956 na letní brigádu pomáhat v domácnosti manželům žijícím na ostrově Viðey kousek od Reykjavíku. Tam záhadně zmizí a k vlastní rodině už se nevrátí. Dívku se snaží najít policie a pátrání sleduje se zatajeným dechem celý národ, Lára však zůstává nezvěstná. Naděje, že se ještě někde objeví živá a zdravá, pomalu umírá, dokud se o třicet let později nezačne případem intenzivně zabývat mladý novinář Valur a nedostanou se mu do rukou indicie, které možná povedou k Lářinu nalezení.

Reykjavík 80. let 

Úvodní kapitoly nás skokově přenášejí vždy o deset let blíže současnosti – od léta, kdy Lára zmizela, až po srpen roku 1986, kdy se Reykjavík připravuje na velkolepé oslavy 200 let od udělení městských práv a tamní obyvatelé už se nemohou dočkat, až ochutnají dvousetmetrový dort. Právě vykreslení atmosféry druhé poloviny 80. let 20. století v Reykjavíku představuje jednu z hlavních předností knihy. Dozvíme se, jak tehdy fungovala islandská společnost, média, jaké filmy se zrovna promítaly v kinech nebo jaká témata zaznívala ve veřejné debatě; tematizovaná je i legendární schůzka Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem. Autorské duo odvedlo bezesporu skvělou práci při dohledávání historických faktů, třebaže s některými naložilo poněkud volněji, jak přiznává v doslovu.

Neméně atraktivní je ovšem i zápletka. Čtenář je okamžitě vtažen do děje a hltá stránku za stránkou, třebaže od samého začátku tak nějak tuší, co se v létě roku 1956 nejspíš přihodilo. Během vyprávění se navíc několikrát změní vypravěčská perspektiva podle toho, kterou z postav právě sledujeme. Svižné tempo nicméně narušuje zbytečně vysoký počet vedlejších postav, možných podezřelých, kterým chybí hlubší charakteristika. Společné mají jen to, že jsou navenek nepříjemní a očividně něco skrývají, ale vlastně se u nich nemáme čeho chytit a vytvořit si na ně nějaký názor. Takže když pravda ohledně Lářina zmizení konečně vyjde najevo a schyluje se k odhalení pachatele, je nám tak trochu jedno, kdo konkrétně se zločinu dopustil. Což je škoda, protože až do tohoto okamžiku je skutečně těžké se od knihy odtrhnout.

U děl dvojice autorů se většinou nedá dost dobře posoudit, jakou měrou který z nich do knihy přispěl, na základě znalosti předchozích děl Ragnara Jónassona si však troufám říct, že Reykjavík nese výrazné stopy jeho vypravěčského stylu – včetně častého opakování myšlenek a ustálených slovních obratů – a Katrínin rukopis se zde hledá jen obtížně. Text působí nicméně propracovaněji a je redakčně „učesanější“ než Ragnarovy předchozí detektivky a nabízí vskutku napínavý příběh s přidanou hodnotou v podobě výletu do Reykjavíku konce 80. let, na němž je znát pečlivá rešerše.