Urszula Jabłońska, absolventka orientalistiky a Polské školy reportáže, debutovala knihou o současném otrokářství Człowiek w przystępnej cenie. Reportaże z Tajlandii (Člověk za přijatelnou cenu. Reportáže z Thajska, 2017). Ve své druhé reportážní knize Światy wzniesiemy nowe (Zbudujeme nové světy, 2022) přibližuje vznik a principy, podle nichž se řídí vybrané alternativní komunity v Evropě i mimo ni, od Portugalska až po Indii. A není to náhodný výběr. V každé společnosti hledá polská reportérka naději na vyřešení problémů dnešního světa: krize demokracie, úpadku církevních institucí, proměny modelu rodiny, bezohledného globálního kapitalismu a reálné hrozby ekologické katastrofy. Naivita a banalita? Možná ano, ale Jabłońskou popsané příběhy si přívlastek banální vůbec nezaslouží. Naopak si zaslouží čtenářskou pozornost.

Obzvlášť pokud čtenář podobně jako autorka pociťuje následující: „Tohle není můj svět. Nesdílím hodnoty, které mu vládnou. Cítím se stále víc osamocená.“ (s. 12) Totéž by jistě mohla tvrdit i většina hrdinů její knihy, jimiž jsou současní a bývalí členové alternativních komunit, kteří nebyli schopni nalézt své místo ve světě a rozhodli se vzít budoucnost do vlastních rukou – vybudovat si vlastní svět.

Návrat k přírodě

Tak jak to udělali například mladí členové rakouského sdružení Spartakus a švýcarské Hydry, kteří se vzepřeli proti vládou nabízeným násilným metodám resocializace takzvané problémové mládeže a v roce 1972 založili sbírku na „pionýrské evropské vesnice“. Opuštěné zemědělské pozemky se v jejich vizi měly opět zazelenat a zalidnit jako zárodky budoucího společenství blízkého přírodě, zbaveného násilí, bez soukromého vlastnictví a opírajícího se o myšlenku spolupráce. Idea vzklíčila a přetrvala dodnes v podobě sítě čítající přes 400 ekovesnic, z nichž dvě reportérka v knize navštěvuje.

Obyvatelé se od vnějšího světa neizolují, naopak, jsou neustále politicky angažovaní, žijí ze státních grantů a prodeje vlastních výrobků. A také z peněz zainteresovaných návštěvníků – za kurzy projektování ekologických společností mebo za ubytování ve vesnici je třeba draze zaplatit.

Za zajímavou vlastnost reportážní knihy Światy wzniesiemy nowe lze považovat autorčin velmi osobní styl vyprávění (který nemusí být pro všechny fanoušky žánru reportáže přijatelný), v němž se Jabłońska nesnaží život v komunitách přibarvovat. Popisuje pozitivní stránky, ale nezapomíná ani na kritické názory – její vlastní, ale především názory členů alternativních společenství, kteří někdy více, někdy méně otevřeně přiznávají, že jejich životní volba je spojena s omezováním vlastních potřeb, každodenní dřinou a životem v provizorních podmínkách. Odměnou je jim však opora, kterou si vzájemně poskytují.

Jenom krůček do antiutopie

Ve většině případů jde o docela ukázněná společenství. I když většina zkoumaných míst vznikla jako prostory zbavené násilí, deklarující náboženskou a sexuální svobodu, život v nich není žádná idyla. V nejlepším případě jde o těžkou práci či neustálé hledání konsensu mezi různorodými a cizími lidmi, kteří se rozhodli žít společně. V horším případě se skupina hlásající krásné ideje rychle mění v dusnou sektu. Reportérka se odvolává mimo jiné na příběh komunity vedené charismatickým Otto Muehlem, umělcem a zakladatelem skupiny vídeňského akcionismu. V době své největší slávy komunita čítala kolem 600 členů, kterým vůdce nařizoval denní i životní rytmus a zneužíval je nejen finančně, ale i sexuálně. 

Méně krutý, ale v některých ohledech podobný případ představovala i organizace založená indickým guru Oshem (bhagavánem Rajneeshem). Tisíce ctitelů po celém světě těžce pracovaly, aby zajistily bohatství pro úzké vedení, a deklarace plné lásky stály v rozporu s některými akcemi skupiny, jako byl například pokus otrávit část obyvatel amerického státu Oregon. 

Už na první pohled je jasné, že kniha není klasická reportáž. Na jedné straně v ní čtenář najde dosti osobní záznamy reportérčiných emočních stavů a pocitů v konfrontaci s realitou a sleduje střídání jejích úzkostí a nadějí. Na druhé straně má pocit, že čte zápisky antropoložky, která objevuje cizí a zcela neznámou kulturu. Kniha nabízí nejen povrchní příběhy, ale i detailní popisy komunitních zvyků, rituálů a principů, které dohromady konstruují každodennost členů alternativních společenství a jež navíc oni sami často bohatě komentují.

Velký počet hrdinů pomáhá vykreslit solidní obraz konkrétní skupiny, nicméně občas se dostavuje pocit přesycenosti, čtenář začíná v jednotlivých příbězích bloudit, obzvlášť když reportérka začíná další rozhovor bez ukončení předchozího a bez varování přeskakuje mezi vyprávěním o různých sídlech stejných společností. Je ale nutno ocenit originalitu a autorskou zručnost ve vytyčení (pro čtenáře velmi tenké) hraniční linie, která odděluje utopická hesla dané komunity od antiutopie, do níž mohou snadno padnout.

Pozorování malých ekosystémů přináší výsledky mnohem rychleji než snaha proniknout pod povrch několikamilionové anebo miliardové státní nebo světové struktury. Příběhy popsané polskou reportérkou je možné vnímat jako návod a varování současně. Návod, protože vyprávění Jabłońské dokazuje, že návrat k udržitelnému, společenskému životu v souladu s přírodou není ničím abstraktním, ba naopak – každý rok se najde víc a víc nadšenců, kteří skutečně mění svůj život. Varování, protože pokušení moci a riziko zavedení autoritářského režimu vedeného silnými jednotlivci jsou vždycky citlivým místem intencionálních společenství.