Vážená paní,
Nemáme žádnou představu kdo jste. V informaci o uvedených titulech, kterou dostáváme od vydavatelství žádná zmínka o vás není.
Informace, kterou zveřejňujeme na našich stránkách o uvedených titulech nejde v rozpor s autorským zákonem.
Vaše stížnosti můžete směrovat na vydavatelství.
Z podnikatelského hlediska uvedení jména překladatele nezvyšuje prodejnost titulu.

Tak před časem odpověděla pracovnice jednoho internetového knihkupectví na mou žádost, aby k mým překladům, které její podnik nabízí, doplnili jméno překladatele. (Pro srovnání – vždyť překladatel je interpret – : představme si, že profesionálnímu klavíristovi řeknou o jeho nahrávce určité skladby: „nemáme žádnou představu kdo jste“.) Mail jsem přeposlala dotyčným nakladatelům, ti však nepovažovali za nutné se do věci vměšovat. A co na to můžu říct já? Ať paní knihkupkyně některou tu knihu příležitostně vezme do ruky, otevře ji a podívá se třeba dozadu do tiráže? Mám se odvolat na to, že většinu těch překladů nakladatelé nominovali na Jungmannovu cenu? Kdybych za některý dostala Skřipec, byla by možná větší naděje, že by i tato internetová knihkupkyně měla představu, kdo jsem.

Ani pro překladatele totiž není snadné dozvědět se, že jeho překlad je mezi nominovanými na Cenu Josefa Jungmanna (od roku 1991 ji každoročně uděluje Obec překladatelů). Nakladatelé sice překlady, s jejichž kvalitou jsou spokojeni a vkládají do nich určité naděje, na Jungmannovu cenu přihlašují, ale ještě jsem nezažila, že by o tom informovali mě jako překladatelku, případně Nizozemský literární fond, který mé překlady finančně podporuje, nebo autora (respektive jeho nizozemského nakladatele), jemuž u překladů do méně známých jazyků zbývá jen snažně doufat, že je jeho kniha v dobrých rukou. Pro nizozemskou stranu je nominace významný doklad, že český překlad snad není špatný. (Z praxe literární agentury Pluh vím, že zejména němečtí nakladatelé o nominacích na překladatelské ceny – a v německé jazykové oblasti jich není málo – autory s hrdostí informují.) A tak jsem už několikrát na Světu knihy vedla některého nizozemského autora nebo zástupce NLF k vitríně Obce překladatelů ve střední hale, kde se každý rok tituly nominované na Jungmannovu cenu vystavují. Seznam snad OP zveřejňuje i ve svých Zprávách, ale ty jako nečlen nedostávám (a na webových stránkách OP se za poslední roky najdou jen dvě květnová čísla Zpráv s nominovanými tituly), nikde jinde seznam k nalezení není. Ani nakladatelé na Světu knihy u svých stánků zákazníky na překlady, které přitom většinou sami nominovali, nijak neupozorňují.

Podle webových stránek Obce překladatelů je uzávěrka přihlášek pro Jungmannovu cenu 31. března. Zhruba o šest týdnů později jsou tedy tituly bez zvláštní publicity k nalezení ve zmíněné vitríně na Světu knihy. O půlroku později, ke 30. září, jsou pak oznámeni vítězové, to znamená sedm finalistů, kteří získávají tvůrčí odměny (jejich výše, jak se vymezuje ve stanovách ceny, „vychází z aktuálních možností OP“), přičemž jeden z nich se stane vítězem ceny v hodnotě 50 000 Kč („pokud se výboru OP podaří získat na cenu finanční prostředky“). O udělení ceny se v médiích objeví krátká zprávička.

Lze se pozastavovat nad tím, že čtenáři za těchto okolností zpravidla nevěnují kvalitě překladů pozornost, takže „z podnikatelského hlediska uvedení jména překladatele nezvyšuje prodejnost titulu“?

Porovnejme si to s organizací významnějších literárních cen: tam se v médiích v rozpětí několika měsíců stupňuje napětí od širšího výběru titulů (longlist) přes finalisty (shortlist) až po slavnostní vyhlášení vítěze. Nejenže se tím zvyšuje známost (a tedy i prestiž) ceny, ale je to i příležitost poskytnout čtenářům seznam titulů, které toho roku stojí za pozornost. Literárních cen je přitom (i u nás) mnoho, kdežto příležitostí k upozornění na kvalitní překlady pomálu.

V posledních letech se ve světě po vzoru mezinárodní literární ceny IMPAC Dublin množí ceny pro nejlepší překladové dílo, kdy se o finanční odměnu dělí autor s příslušným překladatelem (např. polská cena Angelus nebo nizozemská Europese Literatuurprijs). Jméno autora (a jeho osobní účast při udělování ceny) přitahuje větší pozornost než ryze překladatelská cena, současně se tu veřejně připomíná, že bez překladatele by autor do dané jazykové oblasti vůbec nemohl proniknout. V tom světle je třeba vidět i jednu ze šesti klíčových zásad Hexalogu anebo Kódu dobré praxe (sestavila mezinárodní překladatelská organizace CEATL):
"Překladatel jako autor překladu bude vždy zmiňován spolu se jménem autora původního díla." (Původní znění hexalogu v angličtině viz http://www.ceatl.eu.)

A pak je tu samotné udílení ceny. Skřipec má mnohem větší publicitu než Jungmannova cena nejen proto, že „špatná zpráva je dobrá zpráva“, ale jistě i proto, že se uděluje ve Velkém sále na Světu knihy (ano, co by kamenem dohodil od dotyčné vitríny Obce překladatelů). Ne nadarmo čeká německý svaz překladatelů a tlumočníků s předáním své ceny na Frankfurtský knižní veletrh, i když vítěze vyhlašuje už dřív. Svaz tam překladatele zviditelňuje i velmi doslova: před pár lety například provázely přehled nejrůznějších německých překladatelských ocenění velké fotografie laureátů, ale hlavně je tu tzv. „skleněný překladatel“: stolek, kde se po dvou hodinách střídají překladatelé a přímo před očima návštěvníků veletrhu pracují, přičemž text se souběžně promítá zvětšeně přes dataprojektor. Návštěvníci využívají možnosti klást překladatelům otázky a mluvit s nimi o různých aspektech překladatelské profese.

Způsobů, jak čtenářům přiblížit roli překladatele pro knihu, jejíž nákup právě zvažují, je tedy víc (a jejich uskutečnění nemusí být nijak složité).

Na závěr ještě pár glos k informacím o Jungmannově ceně na webu Obce překladatelů: jestliže se ve stanovách říká, že porota se skládá minimálně z pěti členů nebo že porota oznámí výboru OP finalisty do 5. září, nepůsobí příliš seriózně, když má porota v některých ročnících pouze čtyři členy nebo když (jako letos) rozhodne o finalistech teprve 19. září. Navíc u podobných cen bývá zvykem, že složení poroty je na webu k nalezení od okamžiku vyhlášení nového ročníku, nikoli až po udělení ceny. Věrohodnost Jungmannovy ceny také oslabuje, když – jak se ukázalo letos – porota nemůže zaručit, že si zajistí vše potřebné (originál, odborný posudek) k tomu, aby kvalitu nominovaných překladů dokázala posoudit, a tak překlad z hodnocení vyřadí.