Baskická spisovatelka a překladatelka Aixa de la Cruz Regúlez (nar. 1988) vystudovala anglistiku a v současnosti se vedle původní autorské a překladatelské činnosti věnuje výuce tvůrčího psaní v madridské Escuela de Escritores (Škola spisovatelů). V roce 2006 získala podporu Nadace Antonia Galy, díky níž následně vznikl román Cuando fuimos los mejores (Když jsme byli nejlepší, 2007), nominovaný na Baskickou cenu za literaturu. Nominaci na tutéž cenu autorce později přinesl i román De música ligera (Z lehké hudby, 2009), ale proměnit ji se autorce podařilo až do třetice díky dílu Cambiar de idea (Změna plánu, 2019). O svých literárních začátcích, vlivu mateřství na spisovatelskou profesi i příštím románu rozmlouvala s Martinou Kutkovou, překladatelkou do češtiny v rámci projektu CELA.

iLiteratura: Jak se ti podařilo prorazit na španělský knižní trh?
Aixa de la Cruz: To je dlouhá historie. První román, který zaznamenal jistý ohlas a poměrně hodně prodaných výtisků, byla Změna plánu. Ale už předtím jsem vydala pět románů. Začala jsem publikovat mladinká díky stipendiu Nadace Antonia Galy. V osmnácti jsem strávila devět měsíců na rezidenci v klášteře a věnovala se pouze psaní románu, který jsem s notnou dávkou štěstí později vydala. Myslím, že nejtěžší je vydat první knihu. Když už člověk jednou prorazí na knižní trh, další publikace jsou snazší.

iLiteratura: Ovlivnil projekt CELA nějakým způsobem tvoji spisovatelskou kariéru?
Aixa de la Cruz: Projekt CELA mi přinesl důležitá přátelství, která souvisejí s profesním životem. Když se spřátelíš s lidmi, kteří se věnují stejným aktivitám, píšou a překládají, navážeš velmi obohacující vztahy. Takže v rámci CELA jsem vděčná hlavně za ta přátelství s překladateli, které jsem poznala v průběhu programových pobytů v Bruselu a v Madridu. Také pro mě bylo důležité poznat jiné spisovatele, kteří píšou ve mně nepřístupných jazycích. V posledních měsících objevuju evropskou literaturu, literaturu zemí, které jsou blízko, ale dosud pro mě byly velkou neznámou.

iLiteratura: Máš oblíbené autory, jejichž tvorba se odrazila ve tvé vlastní?
Aixa de la Cruz: Myslím, že každá kniha je svět sám o sobě. Například ukázka, kterou jsem v rámci CELA představila a kterou si můžou přečíst čtenáři iLiteratury, V té vesnici žijeme odpradávna, se inspiruje románem Shirley Jacksonové We Have Always Lived in the Castle, který jsem četla, když jsem žila na venkově. Uvědomila jsem si, že žiju ve starém domě v zapadákově, který mi připomínal domy z gotických románů. V té době jsem se hodně uchylovala ke klasikům anglickojazyčné literatury. Shirley Jacksonová silně ovlivnila i můj nejnovější román, který vyjde každou chvíli a který tematicky úzce souvisí právě s povídkou pro CELA. Při psaní tohohle románu jsem hodně myslela i na Henryho Jamese, Brontëové Na větrné hůrce, totéž se však nedá říct o mých předchozích dílech. Odkazy na literaturu se v mých knihách mění případ od případu. Každý projekt, do kterého se vrhnu, si říká o něco jiného.

iLiteratura: Ve zmíněné povídce V té vesnici žijeme odpradávna čerpáš z vlastní zkušenosti, kdy ses v začátcích pandemie koronaviru přestěhovala na venkov. Opravdu jsi tam s dcerou žila tak, jak to popisuješ?
Aixa de la Cruz: Měly jsme topení a teplou vodu. Ale odpoutala jsem se od společenských norem, ke kterým mě nutí život ve městě. Když například jdu ve městě dělat rozhovor, nalíčím se, vezmu si podpatky, musím se obléknout, převléknout v souladu se svým genderem. Na vesnici jsem prožila dva roky v teplácích a zablácených botách. Také jsem objevovala nové, velmi spirituální chvíle zapříčiněné kontaktem se zemí. Nikdy jsem nebyla nábožensky založená, ale to jako by se na venkově změnilo. Moc mě uspokojovalo chodit bosky, cítila jsem, že se v zemi pod mými chodidly něco děje. A to je jasně duchovní zážitek.

iLiteratura: Když už jsi zmínila události posledních víc než dvou let, co si myslíš o tom, že literatura tematizuje dění kolem nás?
Aixa de la Cruz: Je to nevyhnutelné. Žádné dílo se nezrodí jen tak z ničeho. Spisovatel vlastně filtruje historický diskurz, který skrze něj prochází. Dějiny nás neustále prostupují a mísí se s osobními životními zkušenostmi. Když to všechno spojíme, vytváříme fikci. V případě některých autorů se ty autobiografické prvky odhalují hůř, v jiných románech je zase autorův osobní příběh nabíledni.

iLiteratura: Pocházíš z Baskicka. Dokázala bys českým čtenářům baskickou literaturu nějak přiblížit? Je jiná než ta španělská?
Aixa de la Cruz: Téma literatury v baskičtině je velmi obsáhlé. Především proto, že je zvykem rozlišovat mezi baskickými autory, kteří píšou v baskičtině, a těmi – jako jsem třeba já –, kdo píšou španělsky. V každém případě si myslím, že je to nesmírně pestrá literatura, která podle mého názoru prošla za posledních patnáct let ohromným posunem kupředu. Zasloužili se o to autoři jako Harkaitz Cano nebo Unai Elorriaga, později i spisovatelky Eider Rodríguez nebo Katixa Agirre, které jsou bezesporu mými nejoblíbenějšími. Obě totiž ve svých románech propojily zájem o nedávné dějiny Baskicka, tedy příběh o násilí, se ženskými zkušenostmi, například tématem mateřství, a myslím, že tím vyzdvihly baskickou literaturu až na stupeň avantgardy.

iLiteratura: Máš nějakou rutinu, co se týče psaní?
Aixa de la Cruz: Moje rutiny se mění v závislosti na konkrétní knize, na které pracuju. Před třemi lety jsem se stala mámou a to obrátilo všechno vzhůru nohama. Dřív jsem například dostala nápad na knihu, nechala jsem ho uzrát v hlavě a pak jsem si na tři měsíce udělala volno v diáři. Každý den jsem na spoustu hodin zasedla k psaní. Jsem docela kompulzivní člověk, když se do něčeho zakousnu, můžu strávit u počítače klidně deset hodin denně a zakrátko, za jeden, dva, tři měsíce mám v ruce první náčrt. U posledního románu to bylo jiné, protože se narodila malá. Už jsem si nemohla dovolit zavřít se na měsíc v pokoji. Strávila jsem nad tím s přestávkami dva roky. Někdy jsem za celý týden napsala jeden odstaveček. Ale zároveň jsem si uvědomila jednu zajímavou věc, a sice že ani tak nepřestávám tvořit. Když jsem nemohla psát denně, nápady mi uzrávaly v hlavě dokonce i ve spaní. Může se to jevit hloupě, ale častokrát se mi stalo, že jsem si šla večer lehnout a přemýšlela jsem nad kapitolou, které jsem nedokázala přijít na kloub. Za tři čtyři dny jsem se ráno probudila a říkám si: „A hele, už vím, jak tuhle zápletku vyřešit.“ Myslím, že pokračujeme v psaní, i když nepíšeme.

iLiteratura: Píšeš někdy jen tak pro zábavu?
Aixa de la Cruz: I ta nejbolestivější díla mají svou zábavnou část. Já také překládám a to, co na překládání miluju, je právě hra s jazykem. Ponořím se do textu, měním pořadí slov ve větě, hledám přesné výrazy, promýšlím to horem dolem. Psaní se v tomhle ohledu hodně překládání podobá, také si hraje s jazykem, a proto mě to baví. Když jsem byla mladší, jazyk pro mě nebyl tolik důležitý jako obsah, používala jsem dost neutrální styl. Postupem času se ze mě stala autorka, která přikládá jazyku velký význam. Psát a mluvit o bolestivých věcech není totéž. Psaní mi umožňuje odstup od té bolesti, která prochází jazykovou hrou, a tím pádem už mi tolik neubližuje. Proto také každému doporučuju autobiografické psaní, byť neliterární. Je to terapie, která člověku umožňuje získat odstup od vlastního utrpení.

iLiteratura: Může se člověk naučit psát krásnou literaturu?
Aixa de la Cruz: Samozřejmě. Každý má jasnou představu o tom, že když se člověk chce stát malířem, musí si osvojit techniku. Chci namalovat obraz – zapíšu se na kurzy kreslení, kde mě naučí pravidla, jak se kreslí stíny, perspektiva a tak dále. U psaní je to jiné. Jelikož se všichni učíme psát ve škole, lidi si naivně myslí, že to každý umí. Ale není to tak. Literatura také má své techniky a ty se dají osvojit. Jsou komplexní, ale lze se je naučit, a to velmi dobře. Jiná věc je, že technika nestačí. Tady se dostáváme téměř do mystické oblasti. Nevím, proč to tak je, ale můžeme mít dva lidi s výbornou technikou, z nichž jeden není schopen vytvořit dílo, které by bylo přesvědčivé a pohnulo čtenářem, a druhý to dokáže. Existuje faktor, který se nelze naučit a má co do činění se způsobem, kterým nahlížíme svět, s originalitou našeho pohledu. To se prostě naučit nedá. Ale technické prvky ano, jsou sice velmi komplexní, ale právě jim se věnujeme v Escuela de Escritores.