Básnickou prvotinu Radka Touše (nar. 1993) tvoří jen pár set slov, hýřících významy na všechny strany. Pár set slov, jež snad ukazují na něco podstatného – anebo vůbec na nic. Než však čtenář posbírá dostatek indicií, básně se teskně odmlčí právě tam, kde tradiční básníci hledají absolutní výraz pro vyjádření vztahu, úhlu pohledu, skutečnosti. Slova na poloprázdných a zároveň poloplných stranách se mohou zdát osiřelá, ale spolu s nimi promlouvají otisky štičích kostí v papíru. Všude tam, kam se čtenář zakouká či kam se mu pohled zatoulá, čekají ilustrace Josefa Šmída, kterého bych nazval když už ne tvůrcem, pak alespoň spoluautorem atmosféry knihy. Kresba tuší se snoubí s Toušovými minimalistickými texty a obojí dohromady tvoří symbiotické umělecké dílo. Jak příhodně básníkovo jméno souzní s použitou výtvarnou technikou ilustrátora: Toušova tuš.

Psací prostředek jako následek

Rybí kost, tenká jako pero, figuruje v knize jako zkratka, memento a synekdocha, spojující fragment živého tvora a jeho život, části jednoho života a jednoho živočicha. Posloužila nejen jako inspirace pro samotné texty, ale i jako psací prostředek při vzniku černobílých obrazů doplňujících básně a jejich útržky. Fragment zde nabývá hodnoty autentického a vlastně zcela paradoxně dokončeného díla, kde se potkává slovo s obrazem, aby daly společně vzniknout prožitkům zprostředkovaným dvěma tvůrci. Šmídovy interpretace Toušových textů však vyžadují obdobné vypětí i u čtenáře, který v nich může nalézt vlastní významy nezávislé na textech. V básni Přísahal by tak čteme „že tady / přímo před očima // v koutu zahrady / kámen / na kameni“. Na povrchu papíru zůstává ticho a prázdnota.

Estetika fragmentu nabízí čtenářům mnoho prostoru a poskytuje široké možnosti vlastní interpretace, což je velká devíza a zároveň velká výzva. Při pokusech o proniknutí k významu jednotlivých básní totiž můžeme snadno dojít k závěru, že žádný význam nemají a jsou to pouhé zkratky. Ten samozřejmě můžeme akceptovat. Pokud se však ponoříme hlouběji do struktury jednotlivých básní a necháme se jimi pohltit, zjistíme, že prázdný prostor nejen také vyzařuje něco specifického, ale že poskytuje i terapeutický pohled na skutečnost, tedy umožní nám nelámat si se vším hlavu a oprostit se od nekonečné sémiózy.

Vyslovit se beze zbytku

Solitérní verše a jednotlivá slova mnohdy fungující jako celé básně tematizují různou mírou vyslovitelnost, respektive sdělitelnost něčeho podstatného z lidské zkušenosti. Vždy však zůstává za slovy stojícími na první pohled volně jakási pevná struktura, která neumožňuje daným jazykovým jednotkám se náhodně rozutéct, a ponechat tak čtenáře na pospas prázdnotě významu či absenci kontextu. Pevnou strukturou tak myslím minimální význam, jejž lze i na malé ploše pár slov vycítit. V básni s názvem rozkročená tak čteme pouze dva verše: „netuší / v sobě báseň“; anebo v básni sbírali se po nebi: „jako by měl / přijít“.

Listování Rybí kostí se stává dobrodružstvím bez konce, jelikož se při každém dalším čtení ruptura mezi již tušeným významem a možnostmi konkrétního textu projeví jinak a recipientova imaginace se s touto nesourodostí musí vypořádat novým způsobem. To vede k neustálé reinterpretaci již jednou interpretovaného. Toušovy poetické mikrotexty pokládají otázky, na něž nelze s jistotou odpovědět beze zbytku, tedy odpovědi nacházíme, ale vždy jen částečné.

Kdyby měl Zdeněk Volf sestavit pokračování antologie Krátká báseň, texty Radka Touše by tam nesměly chybět, jelikož v jeho tvorbě se potkává to nejlepší z malého rozměru básně a velké poetické hodnoty, která je v něm uložená. V básni prázdno se nachází jen jeden verš: „jen škrty stromů“. A já za sebe dodávám pouze prosté: ano. Jako by snad slova nic neříkala, jejich absence však vyjadřovala, že i prázdno má význam.