Soubor povídek Neznámé veledílo a jiné prózy vychází už jako třetí svazek v edici Světoví klasici nakladatelství Maraton. Doposud byla v této edici představena další Balzacova povídková sbírka Sbohem a jiné prózy, román Lilie v údolí a biografický román Stefana Zweiga Balzac: Román jeho života. Ačkoliv se edice prozatím věnovala výlučně francouzskému velikánovi, jejím cílem je představit i jiná „známá i méně známá díla géniů světové literatury posledních staletí“, která „obstála ve zkoušce času a jsou schopna oslovit i dnešního čtenáře“. To není úplně snadný úkol, zvlášť v případě autora, jehož si čtenáři, kteří prošli českým školstvím, dost možná stále asociují s nezáživnou povinnou četbou a dlouhými popisnými pasážemi.

Všech pět povídek v tomto svazku má společný jeden rys – zaměřují se na svět umělců, jejich tvorbu, inspirace, ambice i vnímání umění jako takového. V úvodní próze Neznámé veledílo se ideály umění na svém vrcholném díle snaží ukázat mistr Frenhofer, který ovšem zůstává nepochopen. Podobný námět, tentokrát však o hudebníkovi, jehož genialita přesahuje chápání obyčejného člověka, si Balzac zvolil i pro povídku Gambara, se kterou se v českém překladu setkáváme vůbec poprvé. Jak rychle se může vášnivé vzplanutí mezi bohémským umělcem a ženou z pragmatické obchodnické rodiny změnit ve vzájemnou trýzeň, líčí Dům U Pálkující kočky. Podobně překotně se může z překrásné múzy stát děsivý přelud, což se stalo námětem povídky Sarrasine. A nakonec Pierre Grassou líčí osud umělce, kterému nechyběla píle, trpělivost ani pokora, zato mu však chyběl talent, což mu ovšem nestálo v cestě za masovým úspěchem. Balzac se přitom nevzdává role sociografa ani satirického společenského kritika a všechny povídky nesou zřetelné stopy autorova tvůrčího přístupu známého z jeho slavnějších děl – kdo například rád nachází postavy z různých Balzacových románů napříč jeho tvorbou, nebude ani v tomto případě o tuto kratochvíli ochuzen.

Má tedy Balzac potenciál oslovit i dnešního čtenáře, jak si edice Světoví klasici klade za cíl? V případě povídek v tomto svazku je to určitě možné. Balzac sice nemohl vidět do budoucnosti, byl ale jistě pečlivým pozorovatelem svého okolí a podařilo se mu společenské vrtochy vystihnout dostatečně barvitě, aniž by jejich popisy přitom stačily zestárnout – tedy možná až na jeho dnes už úsměvný staromódní pohled na ženy, jejichž jedinou starostí je obětovat své štěstí, nebo dokonce osobní integritu pro manželovu uměleckou vizi (to je motiv, který se opakuje hned v prvních třech povídkách). Nadčasovost a univerzálnost jeho pozorování je možná nejpatrnější na povídce Pierre Grassou, v níž si podprůměrného umělce, který dal povídce jméno, neváží ani kritika, ani kolegové, přesto se mu podaří uspět v „mainstreamu” – díky věhlasu mezi měšťany. Jejich (ne)vkus stejně jako Grassouovo snaživé neumětelství Balzac vtipně komentuje, ale neuchyluje se přitom k jednostrannému vysmívání; jestliže opovrhuje jejich měšťanskou morálkou nebo absencí uměleckého cítění, vychvaluje jejich pracovitost a pevnou vůli.

Podobně se Balzacovi daří vystihovat i vztahovou dynamiku, pozoruhodně například v povídce Dům U Pálkující kočky. V ní konfrontuje dva světy – svět svobodomyslného malíře a prakticky založené soukenické rodiny –, které se propojí, když se do malíře zamiluje soukeníkova mladší dcera. Jejich zpočátku vášnivý vztah jako z telenovely následně kontrastuje s manželstvím starší soukeníkovy dcery, která nebyla provdána z lásky, ale z rozumu. Tam, kde starší sestra nachází po počáteční nejistotě stabilitu a klid, nalézá mladší sestra jen trápení a strach, že přijde o manželovu lásku. Když totiž počáteční jiskra uhasne, Augustine zjistí, že manželovi intelektuálně nestačí a jeho umění nerozumí. Dle Balzaca je takový střet – obyčejného člověka s géniem – zhoubný. Kdo umění nedokáže porozumět, měl by se od něj raději držet dál.

Všem povídkám však vévodí především úvahy o umění. Nejucelenější z nich najdeme v povídkách Neznámé veledílo, v níž se pozornost točí k malířství a otázce dokonalého uměleckého díla, a Gambara, kde stejnojmenný hudební skladatel přistupuje k hudbě jako k vědě. Ačkoliv v těchto úvahách vypravěči nebo postavy jednotlivých povídek nedocházejí k nikterak přelomovým závěrům, díky tomu, s jakou noblesou přednášejí své argumenty a jak své teorie proplétají s vyprávěnými příběhy, se jedná o vskutku zábavné a stimulující čtení.

Kromě výše uvedeného však Balzac exceluje především jazykově. Díky jeho barvitým, sugestivním a v případě líčení opery Mohamed v povídce Gambara vskutku imerzivním popisům uměleckých děl se čtenáři před očima vykreslují obrazy i sochy v detailním provedení a v uších mu zní přesné hudební kompozice. Tomuto efektu neuškodil ani nový, svěže působící překlad Jana Petříčka.

Pokud mají povídky své slabiny, jsou to nejčastěji příliš kvapné závěry po finálním, nevzácně překvapivém rozuzlení. Ty totiž znenadání narušují rytmus vyprávění a mimoděk tak shazují postupně rozvíjený požitek z četby. Největší zklamání ovšem přichází s povídkou Sarrasine, která zpočátku zaujme svou gotickou premisou. Od té se ale vypravěč bohužel nakonec vzdálí a příběh, který vypráví, se žánrově nijak neliší od ostatních povídek ve sbírce. Povídka tak i přes svou originální zápletku působí nerozhodně ohledně toho, na jakou atmosférickou strunu chce čtenáře naladit.

Neznámé veledílo a jiné prózy představuje povznášející sbírku krátkých textů od klasika literatury první poloviny 19. století nejenom pro příznivce francouzské literatury či krátkých próz, ale pro všechny milovníky umění, kteří si potrpí na intelektuální rozpravy o hudbě či sochařství u skleničky vína jako Gambara s milánským šlechticem Andreou. A komu nebudou stačit samotné povídky, může se na závěr začíst do doslovu Evy Blinkové Pelánové o Balzacově díle a jeho pohledu na umění a otázku geniality.