Alfréd Kocáb (1925–2018), kazatel Českobratrské církve evangelické a otec Michaela Kocába, vzpomínal na své dětství v rodné Vídni se slovy: „S odstupem času si kladu otázku, zda bylo dobré, či špatné, že jsem se stal Čechem, když jsem mohl být Rakušanem. Nebo je to jedno? Nezáleží na něčem jiném?“ Jeho pozoruhodnou výpověď najdeme v knize Děti křtěné Dunajem: České vzpomínky na meziválečnou Vídeň. Vychází z analýzy vzpomínek třiadvaceti Čechů, jež jsou uloženy v Databázi dějin všedního dne při Historickém ústavu AV ČR. Tito pamětníci se narodili ve Vídni mezi lety 1910 až 1930 a většinou šlo o příslušníky druhé generace českých přistěhovalců. Kolem roku 1900 jich tam bylo tolik, že Vídeň se v počtu českého obyvatelstva celosvětově řadila na druhé místo hned po Praze. Češi ovšem nebyli jediní, koho hlavní město monarchie a císařské sídlo přitahovalo. Jednotlivé národy se tam prý i různě specializovaly: Poláci se zaměřovali na obchod a finančnictví, Maďaři byli nadproporčně zastoupeni v diplomatických službách, Chorvati zase v armádě. Češi měli převahu ve specializované řemeslné výrobě, i když první příchozí se nejprve museli často živit jako nádeníci či dělníci a až jejich potomci se ekonomicky osamostatňovali (a na rozdíl od svých rodičů už také vesměs dosáhli minimálně středoškolského vzdělání).

Z dělníka živnostníkem a zpět

Populace vídeňských Čechů se výrazně snížila už po první světové válce a znovu po roce 1945, což zachycuje právě recenzovaná kniha. Tehdy se mnozí krajané nechali nalákat sliby pražské vlády, že když se vrátí do Československa, budou jim přednostně přiděleny byty atd. V komunisty ovládané zemi už ale nejen že nemohli provozovat spolkovou činnost, na niž byli tak zvyklí z Vídně, ale ani svoje živnosti. Z úspěšných živnostníků, na něž se oni nebo jejich rodiče v Rakousku vypracovali, se tak v zemi svého původu paradoxně znovu stali dělníky…    

Autoři Vojtěch Kessler a David Smrček se však soustřeďují hlavně na to, jak vídeňští Češi v meziválečném období prožívali každodennost dítěte či teenagera: jaký život se odehrával mezi školou, domovem a přilehlou ulicí a kostelem či jiným komunitním centrem. Kniha dále na základě vzpomínek přibližuje, jaká byla úroveň jejich bydlení, jak trávili svůj volný čas a kolik různých podob měl jejich zmíněný spolkový život. Po materiální stránce byl zvláště zpočátku často tvrdý (jedna z pamětnic uvádí, že i jako dospívající musela stále spát v dětské posteli, která už jí byla dávno malá, takže zaujímala pozici „skrčence“). Problematické také bylo, že většinová (německojazyčná) vídeňská společnost na Čechy pohlížela s negativními předsudky, což publikace dokládá i dobovými protičeskými karikaturami z vídeňského tisku. Člověk, který na ulici promluvil česky, se tak mohl stát terčem slovního i fyzického útoku. Kvůli tomuto tlaku se u některých vídeňských Čechů jejich pocit češství dokonce stupňoval, takže si mohli připadat „češtější“ než jejich krajané v Čechách.

Vídeňská knoflíková válka

Současně ale pamětníci tvrdí, že jejich vztahy s bezprostředními sousedy byly bez ohledu na jejich národnost dobré. „Náš dům byl spokojeným místem k životu a všichni obyvatelé se snažili vytvořit bezproblémové sousedství,“ říká jeden z pamětníků. Sousedská loajalita mohla být i silnější než ta stranická: kniha zaznamenává případ jistého nacisty, který měl sice s jednou Češkou ze sousedství konflikt, ale když bylo Rakousko obsazeno Němci a oné ženě hrozilo odvlečení do koncentračního tábora, soused-nacista se za ni zaručil a zřejmě jí tím zachránil život. U mladých kluků se prý zase formovala loajalita k ulici, v níž žili, což se zvláště projevovalo během „uličních válek“ podobných těm, které líčí Knoflíková válka. „Armády“ se skládaly podle místa bydliště, nikoli podle národnosti.

Identitu vídeňských Čechů tak kniha líčí jako dosti nejednoznačnou: rakouská vlast, všudypřítomná němčina i vídeňský genius loci v nich zanechaly nesmazatelné stopy: mluvili oběma jazyky, přátele měli i mezi čistě německými Rakušany. Z těchto důvodů nemohli uvažovat v kategoriích vyhraněného nacionalismu: ačkoli se vnímali jako dobří Češi, byli vděční i za svoje „vídeňské já“, jehož součástí byla třeba i záliba v místních pochutinách „gugelhupf“ (bábovka) nebo „leberkäse“ (najemno namixovaná sekaná). A na druhou stranu také po nich ve Vídni leccos zůstalo: kromě mnoha Vídeňanů s českými či slovanskými jmény jsou to jejich kuchařské recepty a germanizované názvy původně českých pokrmů. I díky tomu se ale každý z nás může v tomto městě cítit tak trochu jako doma. Bez toho, aby řešil, zdali se přitom cítí být spíše Čechem, Středoevropanem, nebo prostě nostalgikem po zaniklé monarchii.