Kdo jsou Romové? Čím lépe na tuto zdánlivě jednoduchou otázku budeme umět odpovědět, a oním „my“ myslím všechny, příslušníky majority i Romy samotné, tím lépe se nám tu bude společně žít.

Dozvědět se něco o historii Romů u nás a na Slovensku, o tom, jak a proč vznikaly osady mimo obce a jak současná ghetta; jak se na životech generací Romů podepsala druhá světová válka, snahy o asimilaci, normalizace a poté vzestup otevřeného rasismu v devadesátých letech; co konkrétně znamená, když se mluví o rozpadu tradičních struktur a rodinné sounáležitosti – získat o tom všem nějaké ponětí je pro orientaci v současné společnosti potřeba. A cesty k takovým informacím je dosud nutné si hledat, pramenů není moc a školy většinou tuhle část historie opomíjejí.

Proto jsou paměti Olgy Fečové, rozené Demeterové (1942–2022), cenná publikace, a mají navíc jednu velkou výhodu: vypravěččin životní elán, který jí brání dlouze hloubat o všem těžkém a nepříjemném, co ji a její rodinu v životě potkalo. Místo toho autorka přímočaře líčí život tak, jak běžel, i to, že se obtíže daly zvládnout díky rodinným a přátelským vazbám a ochotě tvrdě pracovat. A v neposlední řadě díky muzice, která byla v Olžině rodině všudypřítomná mimo jiné skrz jejího slavného manžela Jožku Feča.

Fečová se drží chronologického vyprávění, které dělí do krátkých kapitolek a tematických oddílů – čtenář je uveden do obrazu krátkou předmluvou a vzpomínkou Jany Horváthové na autorku, vzápětí už se ale ocitá rovnýma nohama uprostřed rodinného dramatu: maminka Olgy Fečové je svou přísnou bohatou matkou nucena do svatby a utíká proti vůli příbuzných se svým milým…

Poznáváme prostředí dvou rodin, které v lecčems odporují dnešním představám o východoslovenských Romech, a relativně poklidný život ve vesnicích nedaleko Humenného. Fečová, ročník 1942, zaznamenává i velmi těžké časy konce války, sice ne tak podrobně jako o dvacet let starší Elena Lacková v legendárních pamětech Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, přesto však s řadou zajímavých postřehů.

V čem jsou její vzpomínky unikátní, je značně nostalgický popis poválečných let (viz také ukázka), kdy se její rodiče vydali za prací do Prahy. Můžeme si udělat představu o tom, jaký byl každodenní život romských migrantů, kde nacházeli příležitosti k obživě – těch bylo pro lidi ochotné tvrdě pracovat po válce dost a dost –, jak se učili česky i jak například s nadšením vyráželi na výlety za zdejšími památkami. Demeterovi v tomto období žili na Starém Městě, na východ Slovenska se ale rodina ještě na čas vrátila (díky tomu se dočkáme také důkladnějšího vylíčení tamního prostředí); za prací pak cestovala i na další místa – pokud Fečová svým vyprávěním potvrzuje nějaký stereotyp, pak snad ten o nelpění Romů na té nebo oné adrese a připravenosti následovat příležitost, když se naskytne.

Když už jsem u stereotypů, musím se zastavit ještě u tématu rodiny. Každý asi slyšel o tom, jak zásadní roli hrají pro většinu Romů rodinné vazby, jak nesmírně důležité jsou pro ně děti. Díky knize Fečové získávají tato slova konkrétní obsah: autorce se podařilo vylíčit pospolitost všech těch muzicírujících sestřenic, strýců a vnoučat – k nimž se časem přidaly i „cizí“ děti z folklorního souboru Čhavorikaňi luma – tak kouzelně a přitom bez klišé, že si čtenář jasně uvědomí, co ztratily rodiny, jejichž vazby se v těžkých dobách zpřetrhaly, komunity rozpadly.

Silnou stránkou vyprávění energické Fečové je její bezprostřednost, občas až prostořekost – bez servítků píše o tom, co ji naštvalo, a bez falešné skromnosti o tom, co ji potěšilo. Jedním z důležitých témat, i když nijak zvlášť akcentovaných, je setkávání s rasismem, jehož projevy se během doby měnily, a dozvídáme se také to, proč Romům rok 1989 vedle vzývané svobody přinesl i řadu neveselých jevů provázejících společenskou transformaci. Se stejnou přímostí vypravěčka líčí, co se jí v životě podařilo a na co je pyšná – zejména svou neúnavnou práci pro děti a pro ženy v těžké situaci. Bezpochyby věřila, podle všeho právem, že svou činností může inspirovat ostatní a dát jim naději na smysluplný život, a nápadů na aktivity měla stále „víc a víc a víc“. Ovšem hrdá Romka z podtitulu knihy se jistě vztahuje i k romským tradicím, jazyku, kultuře, o jejichž uchování a předávání další generaci Fečová usilovala. I čtenář dostane příležitost naučit se z vyprávění nějaké to romské slovíčko.

Olga Fečová si chtěla vydání svých pamětí nadělit ke kulatým narozeninám, jubilea se ale nakonec bohužel nedožila. Spolu s redakčním týmem (za nějž editorky a badatelky Lenka Jandáková a Jana Habrovcová v závěrečné poznámce popisují, jak kniha vznikala; nechybí ani historické doplnění Zbyňka Andrše, slovníček či fotografická příloha) dala dohromady důležitý příspěvek nejen k dějinám Romů, ale k dějinám celého Československa, a zároveň čtivé vyprávění o jednom mimořádném lidském osudu, mimořádné povaze. Doufejme, že díky spolupráci nakladatelství Kher a Paseka se kniha dostane k širšímu publiku, napomůže lepšímu porozumění historii a současnosti, inspiruje čtenáře a zboří sem tam i nějaký ten předsudek.