Švédský spisovatel a dramatik Magnus Dahlström (*1963) nepatří mezi nejznámější jména současné švédské literární scény, i když za svou dosavadní tvorbu již několik menších cen získal (např. Literární cena deníku Aftonbladet 1987, Cena Švédského rádia za nejlepší román 1997). Pro jeho tvorbu je typický motiv nevysloveného tajemství, pocitu, že něco není takové, jaké by být mělo, pochyby ovšem u postav ani u čtenářů nikdy nepřerostou v jistotu a jasné odpovědi se nedočkají ani jedni, ani druzí. To platí i pro autorův nejnovější román Vesalius, v němž se autor obrátil od současného Švédska do doby renesance. Způsob, jakým celoevropské myšlenkové dědictví zpracovává, stojí za pozornost, neboť jeho přístup je dosti neobvyklý, třebaže nikoli vyloženě experimentální.

Dahlström uvádí na scénu známého raně novověkého vlámského anatoma, jehož jméno román nese, již jako starého muže, proslaveného medicínskými výzkumy, které prováděl zejména v oblasti chirurgie končetin. Čtenář Andrease Vesalia zastihne v okamžiku, kdy hledí na zvláštní dřevěnou bedýnku a část lidské paže v ní. Z nepříliš čitelného průvodního listu vysvítá, že záhadný odesílatel od Vesalia žádá dobrozdání, zda se jedná o skutečnou relikvii Ježíše Krista, což u anatoma vyvolává řadu zneklidňujících otázek. Může to opravdu být kus Spasitelovy ruky? Ale jak by se mohl po tak dlouhou dobu zachovat neporušený? A jak se dá vůbec dokázat, že určitá kost patřila konkrétnímu člověku? Není to celé jen pokus zpátečnických protivníků Vesaliovo učení zdiskreditovat? Nebo pomsta některého bývalého pacienta?

K jasnosti Vesaliova úsudku právě nepřispívá skutečnost, že cítí sílící horečku, kromě toho si smutně připouští, že občas jeho vlastní ruce postihne křeč a slábne mu i zrak. Není tedy divu, že chvílemi má pocit, jako by se ruka v bedýnce samovolně hýbala, ačkoliv v následujícím okamžiku si vše racionálně vysvětluje nerovnostmi stolu a podlahy v pracovně. Případně jako hru stínů ve zšeřelé místnosti, kde těžké závěsy brání průniku světla i hluku z ulice a kam jen občas dovnitř dolehne útržek hovoru kolemjdoucích o podivnostech, které se v lékařově domě odehrávají: Vesalius nejen potají ruší věčný spánek čerstvých nebožtíků, aby jejich těla použil při výzkumu, ale prý měl rozřezat i ještě živého člověka! Při pitvání popravených zločinců se pak dle názoru mnohých sám musel nakazit jejich zločinnou náturou. Lékař pochopitelně na takovéto nesmysly nevěří, ale na druhou stranu sám není schopen ani po tolika letech práce objasnit, co je vlastně podstatou života. Co z těla okamžikem smrti zmizí? A není nakonec možné, aby se život nějak uchoval i po smrti a aby se pahýl, který pozoruje, skutečně pohyboval sám od sebe?

Záhadnou zásilku nemůže Vesalius pustit z hlavy. Přitom by se potřeboval připravit na odjezd, ještě ten večer se má nalodit a odplout kamsi daleko. Snažil se k cestě marně přesvědčit i ženu a dceru, ty ale svorně odmítly, ačkoliv jindy mají pro jeho výzkum a další zvláštnosti pochopení leckdy větší než jiní učenci, dokonce bezvýhradně respektují jeho přání, aby jej v pracovně za žádných okolností nerušily. Pochopení naopak chybí mnohým vzdělancům, tvrdohlavě zavírajícím oči před důkazy, které jim Vesalius servíruje doslova až pod nos. A když se pak ukáže, že měl pravdu, neostýchají se vydávat jeho objevy za své, případně jeho práce bez jeho vědomí šířit a opisovat, přičemž nasekají spoustu chyb, které pak další čtenáři vyčítají původnímu autorovi. Ale není to vlastně podobné jako u lidského těla, kdy všelijaké odchylky od původního vzoru nakonec vytvoří zcela nový a možná ještě životaschopnější vzor nový?

Některé z Vesaliových úvah působí v Dahlströmově podání poněkud nepatřičně, autor nechává slavného anatoma uvažovat o principech, které medicína osvětlila až v 19. století. Podobně i velké zrcadlo umístěné v pracovně, v němž zpocený a chvílemi blouznící Vesalius pozoruje vlastní odraz, předbíhá svou dobu o nějakých 200 let, jak si ve své recenzi povšiml Carl-Michael Edenborg, sám nicméně uznal, že Vesalius není v první řadě historický román, nýbrž hlavně „text, který vás zkouší zavést nad rámec věcí krátkodobých a pomíjivých“. Díky motivu záhady useknuté ruky pak román nepostrádá prvek napětí, vhodně doplňující sled úvah člověka snažícího se oprostit od středověkého způsobu uvažování o fungování lidského těla. I když čtenář začne zhruba čtyři desítky stran před koncem knihy tušit, jak se to vlastně se záhadnou rukou má, zůstává napjatý až k posledním stránkám a klíčovou roli sehraje i ono zmíněné zrcadlo.

Čtenář se díky autorem zvolené er-formě stává neviditelným pozorovatelem, o jehož přítomnosti Vesalius nemá tušení. Dojem určité stísněnosti bez možnosti opustit vymezený prostor uzavřené a tmavé Vesaliovy pracovny, jakož i naléhavost, s níž se anatom snaží v čase zbývajícím do odplutí vyřešit otázky, které v něm vyvolává bedýnka s rukou, podtrhuje i samotné členění textu, respektive spíše jeho nečlenění. Dvě stě stran v podstatě bezdějového vyprávění tvoří jednolitý sled slov, jen občas oddělených odrážkou na začátku nového odstavce. Navzdory útlému rozsahu se tak rozhodně nejedná o žádnou jednohubku vhodnou na čtení do tramvaje, ale spíše o knihu, nad kterou je vhodné se oprostit od vnímání času a nechat se pohltit těžko popsatelnou atmosférou zšeřelého zátiší, sice vyplněného horečnatou činností, ale přesto svým způsobem poklidného, mimočasového – a zároveň nadčasového. Výjimeční duchové, schopní a hlavně ochotní zpochybnit údajně neotřesitelné pravdy, čelící nedůvěře i posměchu, koneckonců nebyli specifickým zjevem renesance, ale setkáváme se s nimi i dnes…