Už desítky milionů let se na našem území nenachází žádné moře, snad jen trilobiti jako jeho hodně dávné pozůstatky. Přestože některé básnířky či dramatici o přímořských Čechách bájí, musí se Češi za mořskými vlnami vydávat do zahraničí. V době, kdy se ještě neprovozovala masová plážová turistika, tak občas obyvatelé dnešního českého území upadali až do extatických stavů, podobně jako třeba Jan Neruda: „Hledáme něco mimo sebe a ono je to všude, v nebi i v moři i v nás!“ Ostatně, jak poznamenává esejistická Kniha o moři, voda a meditace odjakživa patří k sobě. Většina Čechů má i dnes s mořem spíše krátkou zkušenost z letní dovolené. Existují ovšem výjimky, mezi které patří (vedle prozaika a námořníka Lubomíra Martínka) i český politický geograf a komentátor Michael Romancov. Jak prozradil v podcastu Deníku N, dvoje prázdniny strávil na pobřeží Atlantského oceánu u svých prarodičů-vědců, kterým při jejich výzkumu pomáhal zabít 126 žraloků. Na téma moří a oceánů nedávno vydal knihu Námořní slepota, která ale naštěstí nelíčí vraždění mořských živočichů. Autor v ní místo toho s erudicí, vtipem i zápalem vysvětluje význam moří a oceánů v lidských dějinách i v současnosti, význam, který nám suchozemcům nemusí být na první pohled patrný nebo pro který jsme někdy doslova „slepí“.

Nevýznamný kousek země centrem světa

Romancov konstatuje, že moře a oceány hrají obrovskou roli ve fungování současné společnosti a propojují celý svět: představují stěžejní dopravní tepny, zdroj obživy pro miliardy lidí, zásadně ovlivňují klima a v nemalé míře předurčují mezinárodní mocenské vztahy. Vysvětluje, že právě díky schopnosti plavit se po širých oceánech se z Evropy, po staletí nepříliš významného a nerozvinutého kousku Eurasie, stalo obchodní a mocenské centrum světa. Jazyky Angličanů, Španělů a Portugalců patří díky tomu k nejrozšířenějším na světě, i když samotné Portugalsko má nyní o něco méně obyvatel než třeba Česko – v určitou dobu se totiž Indický oceán a jeho okrajová moře proměnily v „portugalské jezero“.

Autor v knize předkládá kondenzované dějiny globalizovaného světa viděné „mořskou“ optikou. Nejde rozhodně o suchý výčet důležitých námořních bitev, některé velmi slavné a významné v knize dokonce ani nejsou zmíněny. Romancov se snaží spíše o postižení hlubších historických trendů a zákonitostí, o vykreslení toho, jak odlišně si různí historičtí hráči dokázali poradit s šancemi i hrozbami, které pro ně v jejich situaci moře představovalo, tedy zdali bylo spíše spojnicí, nebo konfrontační zónou či ohrožením. Například zatímco Evropané dokázali svoji příležitost v 15. století efektivně využít k objevitelským (a následně uzurpátorským) výpravám, Číňané v témže století nejprve uskutečnili několik zámořských výprav, načež svoji flotilu zničili. Zřejmě tak učinili proto, že jim tyto výpravy připadaly příliš nákladné a nedostatečně ziskové. Dodejme, že antropolog Ivo T. Budil ve své knize Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase (ještě z doby, než se dal na politiku) kladl oproti tomu důraz na to, že Číňanům šlo spíše o demonstraci moci a zvýšení prestiže své země a vládnoucí dynastie než o zisk.

Suchozemský generál a rozbouřené moře

S humorem Romancov píše o „suchozemských“ generálech typu Napoleona, kteří připravovali zdánlivě geniální plány, jež ale nebraly v úvahu, že pochodující jednotka a plující loď prostě „nejsou totéž“ a že mapa na stole se sice „rozbouřit nedokáže“, ale moře ano, čímž dokáže všechny zhatit. Zmiňuje i možná méně známé události související s paradoxním chováním námořníků. Jako když 21. června 1919 internovaní němečtí námořníci u Scapa Flow záměrně potopili přes padesát svých lodí, aby je nemuseli předat Britům, což autor označuje za „největší akci v dějinách německého námořnictva“. Později zmiňuje potopení britských bitevních lodí Prince of Wales a Repulse roku 1941. Vítězní Japonci, pro které bylo právě britské námořnictvo dlouho vzorem, ovšem na místě možná z pověrčivosti nebo strachu shodili věnec. Šlo totiž o triumf, který u nich prý vyvolával uspokojení i mrazení: „Žák právě dokázal ponížit svého učitele.“

Romancov zmiňuje i některé překvapivé plány, jak radikálně změnit geopolitickou situaci, jako když chtěl Sovětský svaz v důležitých lokalitách, mimo jiné podél pobřeží USA, vybudovat soustavu umělých betonových ostrovů.

Korzáři budoucnosti

Autor střídá úhly pohledu: někdy líčí technické detaily lodního či zbrojního mechanismu, jindy vyzývá čtenáře, aby zvolili makroperspektivu a podívali se třeba na prostor, který zaujímají státy NATO, až z vesmíru. Při tom všem hledá obecné zákonitosti, které se uplatňují napříč staletími, a na jejich základě odhaduje budoucí trendy: s ohledem na aktivity tzv. soukromých armád například předpovídá, že vedle pirátů se možná časem začnou po mořích prohánět i lodě ozbrojenců fungujících na způsob korzárů.

Romancovova kniha vhodně doplňuje esejistické či kulturně-historické publikace, které u nás o moři vyšly (Breviář Středomoří, NLN, 2002). Současně jde již o několikátý český titul, který se zabývá problematikou geopolitiky. Už třeba Robert Kaplan v publikaci Pomsta geografie. Co mapy vyprávějí o příštích konfliktech a boji proti osudu rozebíral význam toho, zda má nějaká země přístup k moři. Námořní slepota je ale první v češtině dostupná geopolitická práce specializující se právě na moře. I po jejím přečtení samozřejmě můžeme o mořích snít a přemýšlet, snad už ale informovaněji.