„Nahlodal ji čas, poznamenala ji zkušenost.“ Tato slova vystihují aktuální životní pocit osmdesátileté hrdinky knihy Dvojité sklo. Vdova, trávící velkou část dne doma, pozoruje skrze dvojité sklo svého okna venkovní svět, mladé maminky s dětmi i projevy právě kralujícího ročního období.

Novela Dvojité sklo (Tvöfalt gler, islandsky 2016) je další kniha, která se nám dostává díky Ceně EU za literaturu. Tu islandská autorka Halldóra Thorodssen (1950–2020) obdržela v roce 2017, český překlad tak vychází s jistým zpožděním a bohužel již v době, kdy spisovatelka nežije. Halldóra Thorodssen vystřídala několik profesí, působila jako učitelka či jako programová ředitelka rádia, literárně debutovala sbírkou poezie v roce 1998, tedy v již poměrně pozdním věku. Kromě básní se věnovala především povídkám a kratším prozaickým útvarům. Za Dvojité sklo získala domácí cenu Icelandic Women’s Literature Prize (Fjöruverðlaunin, 2016).

Právo na lásku
Stostránková novela se od pozorování světa za okny a vzpomínání na zemřelého manžela stáčí k nečekané nové lásce, které si hrdinka nejprve s ostychem, později s jistou zpupností dovolí propadnout. Vztah jí přináší, byť na krátký čas, pocit naplnění i perspektivu budoucnosti, když s novým partnerem plánují stěhování do společného bytu v domově seniorů.

Se stářím je spojená řada nenápadných, ale stále existujících tabu, ať už jde o péči o nemocné, smrt, či – jako v případě islandské novely – láska. Dnešní společnost je zvyklá vídat v médiích i na sociálních sítích ledacos, projevy citu či sex v pozdním věku ale v časopisech ani na Instagramu nezobrazujeme. Protagonistka tak musí ve svém věku čelit smíšeným reakcím rodiny a přátel. Jak lakonicky konstatuje: „Láska starých není zdravá manželská láska směřující k zalidnění planety.“ Pro lidi nad sedmdesát let máme vyhrazené jiné škatulky: „Stáří nemá hořet jasným plamenem, stáří má žhavý uhlík udržovat při životě. Opečovávat ho, zajišťovat kontinuitu.“

Island nad propastí
Autorka využívá odstup stáří i okenních tabulek také k vykreslení nesmlouvavého obrazu své země, o níž hrdinka přemýšlí stejně intenzivně jako o sobě samé. Islandská společnost za osm desetiletí sice zbohatla a dosáhla vysoké životní úrovně, ale zároveň soustavně ničí okolní krajinu a dopracovala se až ke zhroucení bankovního systému. „Snaživci bezohledně využívající přírodní zdroje nenechají nic na pokoji. Každá generace zapadne do vlastní škatulky, dětství a stáří se pošlou do izolace. Křičíme ve své jeskyni a nevnímáme nic než ozvěnu sebe sama.“ (s. 23) Trefných a ironických glos na adresu dnešního světa zazní v textu řada a mnohé by se daly rovnou tisknout na trička: „Nedostatek komunikace bije do očí pod zástěrkou přemíry komunikace, rychlosti či bezuzdného nakupování.“ O zahlcenosti médií levnou a všem dostupnou sentimentalitou hrdinka prohlásí: „V těchto dobách bez lásky je záchranným lanem romantika.“

V kontextu současné islandské literatury nejde o výjimku. Podobný nepříliš optimistický obraz vývoje Islandu nalezneme v poslední době téměř v každém překladu, ať už jde o rozsáhlý literární stand-up Ženská na 1000 stupňů, deníkové zápisky Láska v troskách, nebo pojednání O času a vodě.

Ještě chvíli to sledovat
Halldóra Thorodssen napsala citlivý, ale současně poměrně kousavý text o osmdesátileté ženě, která si svým chováním dovolí narušit naše představy o posledních letech lidského života a navíc otevřeně pochybuje o cestě, jíž se ubírá její země. Minimalistická novela v sobě nenásilně spojuje téma stáří, lásky, ekologie i feminismu, a přestože jde o introspektivní vyprávění, text silně reflektuje dobu, v níž vznikl.

Stáří je čas odcházení, to ale neznamená, že během něj přestáváme prožívat city nebo lpět na životě. Touha člověka po sounáležitosti s ostatními i se světem nemizí, pouze se schovává za nemocným tělem a jeho pomalejšími pohyby: „Nechce umřít teď, když se podle všeho schyluje ke spoustě věcí. Chce to ještě nějakou chvíli sledovat.“