Dramaturgyně, režisérka, kurátorka a kulturní manažerka Tereza Dobiášová zasazuje děj svojí prvotiny do doby mezi narozením Anežky Přemyslovny a jejím rozhodnutím zasvětit život Bohu. Objektivně jde zhruba o léta 1211–1231, ze subjektivního hlediska hlavní hrdinky především o její dětství a mládí. Je to éra pro české země šťastná, neboť Anežčin otec Přemysl Otakar I. získává pro své nástupce dědičný královský titul, a stává se tak výraznou personou mezi panovníky tehdejší Evropy. Spíše než dějepisná fakta či ilustrování historie však autorku zajímá psychický a duchovní život mladé dívky: jak se stalo, že zrovna ona, jíž byla předurčena velká role v dynasticko-mocenských vztazích, se nakonec rozhodla říci tomuto světu ne a oddat se cele duchovní službě?

O Anežčiných skutečných motivacích se lze jen domýšlet, nevyvratitelný důkaz nikdy mít nebudeme. Dobiášová proto nezastírá, že jde o její vlastní fabulaci na tomto poli (viz i titul Neskutečný příběh Anežky České), že předkládá svou vlastní projekci, zdůrazňující určité otázky a nabízející možné odpovědi. Především je to snaha ukázat, jak Anežka prožívala některé momenty a situace a jak tyto pravděpodobně spoluurčily, že se z ní stala – nejen na svou dobu – tak mimořádná osobnost.

K nejzásadnějším „vrypům“ do života mladé princezny nepochybně patřila různě motivovaná opakovaná zrušení svatby a z nich plynoucí rozčarování: v prvním případě mladý snoubenec – slezský princ – umírá; další nápadník, Jindřich VII. Štaufský, se jí z mocenských důvodů zřekne, poté se zruší námluvy s anglickým Jindřichem III. Plantagenetem, pak nastane znovu potíž s Jindřichem VII. atd., až už to vypadá na absurdní komedii, pokud by tato sekvence nebyla snadno dohledatelný historický fakt. Už od mala je přitom Anežka na roli královny připravována. Vzdělání a výchovy se jí dostává nejprve v polské Třebnici, poté v klášteře Klosterneuburg nedaleko Vídně, ale i v Praze a Doksanech, kam se při peripetiích s ženichy průběžně vrací.

Tyto kontury a rámce dávají Dobiášové prostor evokovat i situace nehistorické, nedoložitelné, ale o to víc aspirující na univerzální platnost. Sugestivně jsou líčeny například okamžiky Anežčina příchodu na svět, pohnuté chvíle loučení s rodiči, tlak charismatického otce a vůbec očekávání okolí, jež jsou s její pozicí neodmyslitelně spojena. Vstřebat musí dívka i nečekaný milostný výpad svého bratra, k němuž má ze svých příbuzných zřejmě nejhlubší vztah.

Nadto autorka soustavně rozpracovává princezninu fascinaci přírodou. Tu u pozdější křesťanské světice ukazuje paradoxně jako jeden z nejvýraznějších zdrojů její duchovní síly. Vztah k přírodě se u Anežky už od dětství projevoval spontánními útěky do lesů, kontaktem s nebezpečnými zvířaty, ale i bezmála pohanským obdivem k rozličným bytostem a bůžkům. Vedle obligátní křesťanské výchovy, v níž dívka nejednou naráží na lidmi různě deformovaná pojetí vyvolávající pocity méněcennosti a nesmyslné sebeobviňování za nerealizované sňatky, se tato – vskutku alternativní – archaičtější spiritualita jeví jako přirozenější a nepochybně nosnější. Mimo jiné proto, že na rozdíl od příliš abstraktních křesťanských dogmat ji Anežka může zakoušet mnohem bezprostředněji, ba fyzicky. Takové je pro ni i osudové setkání s tajemným Zeleným mužem, jež patří k nejvýraznějším impulsům její cesty.

Jako zásadní jsou v knize pochopitelně představeny vztahy s rodiči, s bratrem – budoucím králem Václavem –, ale také řadou dalších doložitelných i smyšlených postav, které mohly Anežku ovlivnit. Kromě nejbližší rodiny a zejména bratra, jenž sám projde bolestnou iniciací, aby se mohl stát králem, a který Anežce v případě posledního uchazeče o sňatek prozíravě umožní samostatně se rozhodnout, jsou to zejména silné postavy ženské. V první řadě mateřská chůva Fenela, s níž Anežka stráví zřejmě nejdelší úsek svého dětství a mládí, posléze i druhá, typově odlišná francouzská vychovatelka Jeannette, vyprávějící jí příběhy o slavném rytíři Percevalovi a svatém grálu, a konečně i urozená „dívka z rodu Růže“, která Anežku výslovně pobízí, aby šla svou cestou bez ohledu na mínění okolí. Právě v jejích promluvách otevřeně zaznívá jeden z apelů knihy, neboť slova adresovaná Anežce se mohou týkat i jiných žen v dominantně mužském prostředí: „Nechť je tvé království královstvím života, Anežko. Nic víc… Neohlížej se, Anežko. Neohlížej se na krále žádné země na světě. Neohlížej se na svého bratra ani na svého otce. Každý z nich má svůj osud a není tvá role je měnit nebo jim sloužit. Ty nemáš, ty nesmíš sloužit žádnému z nich… Tvoje duše je svobodná a má jiný úkol, pro který tu jsi… Tak ji poslouchej, poslouchej její volání, poslouchej svoji touhu a ona tě dovede na cestu, po které máš jít: jen ty a celá ty, nikdo menší než ty. Nikdo dokonalejší než ty.“ (s. 219) I tyto sentence se podílejí na „tvarování“ Anežčiny duše, která dospěje až ke zmíněnému rozhodnutí, zásadnímu i pro budoucnost země.

Jak je z Anežčina příběhu patrné, v politických a církevních hierarchiích se ani s královskou dcerou nejednalo o mnoho jinak než s majetkem, který je možno podle potřeb přesouvat a směňovat. Vedle specifického tématu hledání ženské spirituality, o němž autorka v rozhovorech mluví i jako o jedné z motivací pro napsání knihy, navíc vyvstávají i otázky obecnější: do jaké míry je osud člověka předurčen, nakolik má být jednotlivec „poslušný“ a nakolik skutečně vládne svou vlastní svobodnou vůlí? V těchto dimenzích se totiž neodehrával jen život Anežčin, ale i mnoha dalších osobností s určitou společenskou pozicí a odpovědností.

Vypravěčsky zvládnutá próza, vybízející místy k pomalejšímu, rozjímavému čtení (obsahuje však také nejednu dobrodružnou pasáž), může rozšířit povědomí o naší významné, ale možná stále málo doceněné světici. Připomene i některé další osobnosti dějin, dá jim konkrétnější, plastickou tvář (kromě zmíněných zaujme například nesympatická postava Leopolda VI., jemuž je Anežka svěřena bezmála na šest let do výchovy – rakouský šlechtic je vylíčen jako cílevědomý, bezskrupulózní a chtělo by se říct až machistický jedinec, který přesně ví, za jakou nitku zatahat, aby dosáhl svých cílů). Tím nejdůležitějším ale je, že násobně překračuje hranice historického románu: ve svém zájmu o to, jak si člověk může utvářet zdroje své životní síly a duchovně růst, je to kniha zcela aktuální.