Salizan Takisvilainan (jehož čínské jméno zní Čao Cchung-i/Zhao Congyi) je jeden z představitelů mladší generace tchajwanských autorů. Narodil se roku 1981 v okrese Chua-lien (Hualian) a původem přísluší k horskému domorodému etniku Bunun, resp. ke kmeni Nakahila. Absolvoval studium čínského jazyka a literatury na Univerzitě Jüan-č´ (Yuanzhi Daxue) a na Národní univerzitě Tung-chua (Kuo-li Tung-chua Da-süe/Guoli Donghua Daxue) se věnoval studiu národnostních menšin. Spektrum jeho aktivit je skutečně široké. Pracoval na základní škole jako odborný asistent pro vzdělávání příslušníků menšinových etnik. Byl zaměstnán jako horský nosič a vůdce. Roku 2005 založil nezávislé nakladatelství Tastubuqul tu maduq i malas-Bunun tu papatasanan (Snopek prosa), které se specializuje na vydávání knih psaných v jazycích původního obyvatelstva. Jako nadšený sběratel domorodé literatury založil i knihovnu, která slouží příslušníkům jeho kmene. Je laureátem mnoha domácích ocenění, za všechny jmenujme Tchajwanskou literární cenu (Tchaj-wan wen-süe ťiang/Taiwan wenxue jiang), kterou obdržel v roce 2016.

Takisvilainanova tvorba zahrnuje poezii i prózu (především eseje). Autorova mateřština je bununština, jazyk jeho kmene, čínsky začal mluvit a psát až po zahájení školní docházky. Během středoškolských studií soustavně četl domorodou literaturu a pod jejím vlivem se pustil do vlastního psaní. Dobře přijata byla už jeho prvotina ‒ báseň Ti-na de hua (Dina de hua, Tinina slova). Za zmínku stojí, že „tina“ znamená „matka“ a v čínském názvu je použit jeho fonetický přepis do znakového písma. Název básně je tedy složen ze dvou slov: bununského a čínského. Mezi další významná a oceňovaná Takisvilainanova díla patří sbírka básní Pu-luo te teng-chuo (Buluo de denghuo, Ohně domorodců, 2013), sbírka básní a esejů Cu-ťü ti‧pu-luo‧žen (Zuju di‧buluo‧ren, Země předků, kmeny, lidé, 2014) a soubor textů Horští nosiči (Jung tchou-taj pej-čchi i cuo-cuo šan: Siang-tao pej-kung jü sün-šan-jüan te ku-š´/Yong toudai beiqi yi zuozuo shan: Xiangdao beigong yu xunshanyuan de gushi, 2019, česky 2021). Literatura se pro Takisvilainana stala prostředkem, jenž mu umožňuje promlouvat jménem rodného kmene a vést dialog s většinovou společností. Ve svém nakladatelství se chce zaměřit na zrcadlová vydání knih v bununštině a čínštině.

Soubor textů s doslovným názvem Stěhování hor: příběhy horských vůdců, nosičů a horských strážců, v českém překladu pojmenovaný stručně Horští nosiči, vyšel na Tchaj-wanu před pouhými čtyřmi lety. Takisvilainan zaznamenává poznatky a zážitky z terénního výzkumu kmene Bununů a zkušenosti z doby, kdy sám vykonával tradiční povolání jeho příslušníků ‒ stal se horským nosičem a vůdcem. Vyprávění začíná popisem dvou tradičních způsobů nošení břemen (na hlavě a na ramenou), které jsou po staletí součástí každodenního života Bununů. Značnou část knihy věnuje horským nosičům a vůdcům. Zabývá se jejich povoláním v minulosti i dnes. Jako lingvista a badatel neopomíjí zkoumat ani výrazy, jimiž jsou oni sami a vše, co se vztahuje k jejich práci, označováni.

Výzkumná výprava do hor je pro Takisvilainana východisko, na jehož základě rozvíjí mnohá témata vztahující se k životu Bununů: jejich život v koloniálních časech (období čchingské a japonské nadvlády) i v současnosti, kdy se horské túry staly do jisté míry populární turistickou zábavou. Popisuje památky i přírodu, prostřednictvím vyprávění domorodých nosičů oživuje to, co již vlivem mnoha faktorů zaniklo. Líčí, jak Japonci zapojovali Bununy do práce při budování Patchungkuanské cesty přes vrcholy hor, nebo je využívali jako nosiče doprovázející badatele, kteří oblast zkoumali. Věnuje se i dnešní situaci, kdy stát neumožňuje Bununům spravovat národní park rozkládající se na území, jež tradičně obývali. Mohou zastávat jen špatně placená místa příslušníků horské hlídky. Neopomíjí ani tradiční bununské obřady, jichž se sám aktivně účastnil.

„Lin Jüan-jüan tedy vedl naší skupinu několika mladých lidí do staré kmenové oblasti za terasou. Nahoře na třetí lesní terase jsme odbočili vlevo. Tato úroveň terasy je v zásadě kmenová oblast za Ta-fenem, je zde hodně velkých domů, dokonce zde ještě zůstaly i tehdejší cypřiškové sloupy. Došli jsme k jednomu kamennému domu, ze kterého zbyla jenom jedna stěna, a Lin Jüan-jüan oznámil: ‚Jsme tu.‘
Sai na to: ‚Tohle je tedy dům, kde je pochovaný pupek mého dědy z matčiny strany. V podhůří mi tety vyprávěly, jak tento dům vypadá a kde co dědeček dříve dělával. Je neuvěřitelné, že jsem dorazil ke kamennému domu, kde bydlel můj dědeček.‘
...Bununové neměli ve zvyku vytesávat historické záznamy do kamene, kamenné domy před našima očima však byly dokladem dějin našeho etnika. Stačilo pozorně sledovat a prožívat a ze zbytků kamenných domů jsme mohli zjistit mnohé o původu a životě našich rodin.“ (s. 129)

Kniha je doplněna mnoha černobílými fotografiemi, kterými Takisvilainan zdokumentoval své putování po dávných bununských stezkách. Nechybí ani mapy, citace z různých dokumentů a další prameny. Díky bohatému doprovodnému materiálu si čtenář snáze představí, jak vypadají místa i lidé, jimž autor svou knihu věnoval. Takisvilainanovi Horští nosiči mohou oslovit široké spektrum čtenářů: od těch, kteří se „jen“ zajímají o exotická místa, jichž na mapě světa rychle ubývá, přes nadšené cestovatele a čtenáře se zájmem o světové dějiny až po ty, kteří se chtějí dozvědět něco o životě domorodých obyvatel Tchaj-wanu.