Originální kniha Pejskové z produkce nakladatelství POP-PAP má doslova uhrančivou obálku – tvoří ji obyčejný karton s vylupovacími obrázky legračně namalovaných pejsků, míčku na hraní, kosti, psí hromádky. Neodolá žádné dítě, ať už je v kůži dospěláka, školáka či předškoláka. Zabořit prstík do výřezu, vyrýpnout chrta v pruhovaném námořnickém overalu – ukaž, je tam ještě něco?! Zajisté, jste taky zvědaví? Ještě než se pustíte do vylupování perníčků na zadní straně obálky, pozorně si prohlédněte otevřenou vazbu s barevnými nitěmi. Ano, právě tak drží pohromadě poctivě svázaná kniha. Tematicky ilustrovaná předsádka, hebký papír, vzdušná sazba, dva typy písma (velká písmena pro pětileté čtenáře, má je doma kde kdo, tak jako pejsky!), vtipné ilustrace (animátorky a milovnice psů Dity Stuchlíkové), rozbalovací trojstránka s hravými úkoly, encyklopedická vsuvka o zastoupených psích rasách. A všímavcům neunikne motiv flipbooku v pravém dolním rohu každé stránky.

To vše si říká o čtenářskou pozornost dřív, než přijdou na řadu písmena a příběh. Exkluzivní publikace knižního studia POP-PAP Marcely Vostřelové vynikají netradičním vzhledem, precizním zpracováním a kreativními bonusy, které z knih ke čtení dělají i knihy na hraní. Na jejich vzniku se podílí početnější tým výtvarníků a grafických designerů, autorská základna je skromnější, několika tituly je zastoupen např. Lukáš Csicsely a Daniela Zbytovská, herečka a scenáristka, zakladatelka autorského divadla MALÉhRY.

Kniha Pejskové je třetí položkou v bibliografii Daniely Zbytovské. Debutovala v roce 2014 pohádkovou knihou Jak na příšery, o pět let později vydala už pod značkou POP-PAP Pohádky a MALÉhRY, desatero pohádek o Můvě z kredence, o čertech, kteří chodí do školy, nebo o lesním strašidlu, co se bojí strašit. Změnit úhel pohledu na zaběhnuté zvyky, nebát se někdy až praštěných vtipů a osvobozující nadsázky, cílit na pozitivní vyznění, to jsou základní charakteristiky, které platí jak pro pohádky o příšerách a strašidlech, tak o aktuální novince Daniely Zbytovské.

V Pejscích do detailů rozehrává nonsensovou představu nenadálé přeměny šesti školáků v psy a psů v děti. Stane se to tak, že Lukáš Matoušek po pádu ze starého kaštanu zničehonic rozumí řeči stromů a smí vyslovit tři přání, která se mu obratem vyplní. Přeje si rozumět řeči psů. Vyslechne si samé stížnosti a nářky na necity páníčky, a když se poradí s kamarády, dohodnou si všichni vespolek, že si vyzkoušejí životy těch druhých. Kdo se má líp? Hafani, kteří se celý den válejí doma v pelechu (ale nudí se, protože všichni jsou přece přes den ve škole či v práci), anebo děti, které (skoro) všechno smí, dovádějí na hřišti a pochutnávají si na dobrotách?

Úvodní kapitolu, která představuje zápletku a hlavní protagonisty dvounohé i čtyřnohé, vystřídá krátká tvůrčí i naučná pasáž, tedy vtipná omalovánka s úkoly a šest slovníkových hesel, jež popisují bernardýna, kokršpaněla, jezevčíka, srnčího ratlíka, pudla a chrta, a sice věcně a zároveň prakticky (např. u jezevčíka: „Ale pozor na peřiny! Dokáže se do nich zavrtat, tajně je prokousat, a to potom hrozí v bytě hotová bílá sněhová vánice.“). Následuje šest zábavných epizod macourkovského střihu, v nichž „Klárka vrčela na paní učitelku, Lukáš napadl v hodině přírodovědy vycpaného srnce, Vojta cenil zuby, Vašek na školním dvoře v záhonu, o který děti společně pečovaly, vyhrabal tři díry, Ivanka kousla spolužáka Janečka do ucha a Janička skákala v hodině matematiky po lavici, až ji pan učitel musel násilím vyvést ze třídy.“

Škola, v níž se psi s vizáží dětí nečekaně ocitnou, trochu připomíná manýry známé z večerníčkových příběhů o Machovi a Šebestové, také místy strojená, místy ustaraná vypravěčská dikce na nás dýchne atmosférou minulého století. Dnešní tatínkové už se asi neholedbají, že synkovi jednu vlepí, když se nebude chovat slušně, a málokterá maminka by si troufla neempaticky prohlásit na adresu své baculaté dcerky, že štíhlá chrtice má jít „holce příkladem“. Zemitý humor doprovázejí scény z cirkusu, ze školního výletu, z celostátní olympiády v atletice, ze závěrečného vystoupení žáků umělecké školy. Situační komiku Zbytovská šperkuje barvitými detaily, expresivními výrazy, neochvějnou nadsázkou a záviděníhodnou výřečností.

Díky jednoduché zápletce jsou vtipné historky srozumitelné i předškolním dětem, nejvíc však zřejmě rozesmějí nejmladší školáky, neboť ze školního prostředí čerpají většinu námětů. Košatá souvětí však předpokládají zkušenější čtenáře – zároveň se však ozývá červík pochybností, jestli dnešní třeťáky čtvrťáky vyrůstající na Harrym Potterovi a dětské severské detektivce přece jen jazykově výstřednější Pejskové ukotvení v myšlenkovém světě předmileniálské generace ještě zaujmou. Knihu tak lze nejspíš doporučit ke společné četbě malých dětí s rodiči, řadu aluzí a evokací „staré školy“ totiž – co naplat – ocení především dnešní mámy a tátové. Poselství příběhů má však neoddiskutovatelnou platnost pro všechny: „Život je nejkrásnější, když dokážeme zůstat sami sebou.“