Milovníci staromilských detektivek se zajisté rozzáří, jakmile se jim dostanou do rukou Dvě pražské detektivky, české překlady dvou zapomenutých krimirománů z 30. let minulého století. Oba autoři, Louis Weinert-Wilton (1875–1945), vlastním jménem Alois Weinert, a Edgar Maria Foltin (1897–1974), zde dostávají šanci nejen oprášit svou zašlou slávu, ale také vyzdvihnout žánr dobrodružných detektivních románů ve spojení s pražskou německou literaturou, jež je pro nás dodnes stále spíše kafkovská (Franz Kafka), magická (Gustav Meyrink) či expresionistická (Franz Werfel). O publikaci se zasloužilo Centrum pro výzkum moravské německé literatury, jehož badatelé se věnují rozšiřování literárního kánonu německy psané literatury z Čech, Moravy a Slezska.

Titul publikace odkazující na „pražské detektivky“ je jemně zavádějící, neboť vybraná díla se neodehrávají v „pražských uličkách a nocích“, jako tomu je v dílech zuřivého reportéra Egona Erwina Kische, nýbrž v Londýně a na odlehlém zámečku ve Skotsku. Název svazku tedy berme spíše jako lákadlo a pojítko s pražskou německou literaturou, místně i stylově se však musíme přeorientovat na Británii. Dnešní čtenáře krimirománů, navyklé na násilné vraždy a mrzuté komisaře z populárních severských detektivek, autoři Weinert-Wilton a Foltin vrátí v žánru o sto let zpátky a dají jim nahlédnout pod pokličku narativních postupů tradiční detektivky, jak je známe od anglických velikánů A. C. Doyla, Agathy Christie nebo Edgara Wallace.

Setkání s ženou v turbanu se srpkem měsíce a třemi hvězdami přináší smrt

Wallace, král anglické detektivky, provázel Louise Weinerta-Wiltona téměř po celý život – ten si totiž pro obsahovou a stylovou podobnost se svým vzorem vysloužil přízvisko „německý Edgar Wallace“. Tento bezdružický rodák působil nejprve jako autor divadelních her, pracoval také v redakci Prager Tagblatt a jako jednatel sdružení Concordia, ale proslavil se až jako autor řady dobrodružných krimirománů, z nichž čtyři byly v 60. letech dokonce zfilmovány. Jak Weinert-Wiltonova románová, tak filmová tvorba ovšem zůstala ve Wallacově stínu, jak v předmluvě upozorňuje „znovuobjevitel“ obou autorů pro české publikum Radek Flekal.¹ V příběhu Královna noci (1930, česky 2022) si můžeme vychutnat téměř všechny obsahové prvky tradiční anglické detektivky: pronásledování v temných londýnských uličkách, skrytou i dvojí identitu, nezvěstného univerzálního dědice, zápletku související s exotickou výpravou, podivínského, leč extrémně talentovaného vyšetřovatele a v neposlední řadě i použití záhadné zbraně. Kdo je ona vraždící Královna noci, na koho má spadeno a především jak se před ní uchránit, jsou otázky, které si klademe spolu s najatým detektivem Boydem, vyšetřujícím smrt majitele tiskového koncernu. Královna noci nese auru tajemné superhrdinky a představuje jakousi Catwoman na anglický způsob: „Královna vymrštila volnou nohu a kopla Boyda mezi oči takovou silou, že okamžitě uvolnil železný stisk kolem jejího kotníku. Pak dvěma kočičími skoky zmizela mezi keři.“

„Hodíš mu pytel na hlavu a Ed bodne“

Weinert-Wilton v románu zdařile střídá rychlou akci s oddechovými pasážemi – nechybí nebezpečná honička na Temži na způsob Jamese Bonda ani trocha romantiky na jachtě. Popisy večírků z prostředí londýnské smetánky, viděné očima prospěchářského novináře Fishe, se střídají s několikačetnými sledovacími akcemi, při kterých jsou nelítostní pronásledovatelé často sami sledováni. Autor píše napínavě, zábavně (jeden kapsář krade podle předpovědi z horoskopů) i nadčasově. Moderní je kniha v zapojení postav silných žen, které se nebojí jednat a v příběhu sehrají stěžejní roli. Na některých místech autorův styl bohužel pokulhává – charakteristika protagonistů je vesměs prvoplánová, stereotypní a místy i národnostně nekorektní (velšská dcera zesnulého lichváře je nehezká, primitivní a „vyšpulené rty jí [dodávají] skoro negroidního vzezření“). V úvodu se v hrdinech románu čtenář může trochu ztrácet, neboť vypravěč někdy používá jejich příjmení, jindy zase křestní jméno či přezdívku. Ve vypravování chybí detailnější popis postupů malého, respektovaného detektiva Boyda, který se vždy ocitá na správném místě se správným řešením, i když nevíme, jak přesně k němu dospěl. Pochybovat lze i nad proveditelností vražd a motivem Královny noci. Weinert-Wilton své hrdiny jasně rozděluje na padouchy a klaďase, mírné vybočení představuje snad jen sympatická „ošklivka v nesnázích“ namísto klasické krásky čekající na zachránce, tak jako tomu je např. u Foltina. I tato hrdinka nakonec zapadne do typické šablony této lehce naivní a dnes i trochu úsměvné, melodramatické detektivky.

Sympatické nemehlo detektivem

Románová bibliografie Edgara Maria Foltina, pocházejícího z Tyrolska, je oproti Weinertovi-Wiltonovi podstatně skromnější. Jakožto profesor práv má na kontě vedle právnických studií pouze jediný román, a sice útlý, asi stotřicetistránkový Čarovný kruh (1937, česky 2022). Foltinova mysteriózní detektivka, psaná v duchu Agathy Christie, se odehrává na osamělém zámku Lone Garth ve Skotsku, „kde slabí a unavení hledají nové síly“. Nepočetné osazenstvo s různými psychickými či zdravotními problémy zde nalézá ochranu u léčitele a „psychoterapeuta“ Sira Simona, který nad nimi má podivnou moc. Všichni jsou na něm psychicky závislí a několikrát jsou označeni za jeho loutky, nic bližšího se o jeho čarovném kruhu však nedovíme, neboť se stane vražda. O postupné odhalování stop a předmětů doličných vedoucích k pachateli se postará reflektor příběhu Jackson, přijíždějící z Londýna na pravidelnou dovolenou. Nejen že vždy toužil stát se detektivem a všude s sebou vozí kufřík s kriminalistickou výbavou, ale do ponurého prostředí přináší i humor. To, jak zpacká noční číhanou na vraha či sběr otisků šlápot pomocí žhavého vosku, vskutku pobaví. Na druhou stranu využívá tento detektiv-amatér na tehdejší dobu moderní postupy jako daktyloskopii a při četbě zaujmou i jeho vnitřní monology a detailní postřehy.

V textu překvapí precizní vnímání barev a hra s kontrastem světla a tmy. Stěžejní roli hraje rudá barva – Jacksona přitahují tizianové vlasy půvabné miss Jowittové a předzvěstí vraždy je převrácení rudé svíce u společné večeře. Rozlití teplého rudého vosku na bělostném sněhu pak někomu může evokovat nepatřičně zářící krev na mdlých, zasněžených pláních, jak ji známe z filmu Fargo bratrů Coenů. Temný zámeček s těžkými závěsy a mihotavým světlem svící v románu odřízne od světa hustá vánice. Hosté tak musí vydržet s mrtvolou a vrahem pod jednou střechou. Tematicky se opět setkáváme s postavami zatíženými minulostí z exotické kolonie, s motivem lásky a dědické závěti. Pohnutky hrdinů, především ta vrahova, jsou bohužel vylíčeny nedostatečně, stejně jako zkratkovité velké finále při odhalení pachatele.

Oba romány stoprocentně splňují všechny požadavky oddechové literatury. Přinášejí napětí, pobaví a vtáhnou do děje. Přidanou hodnotou je radost ze seznámení se s dalšími pražskoněmeckými autory, které bychom bez vydání této publikace asi nikdy neobjevili.

1. Více k Weinertovi-Wiltonovi v německém jazyce Radek Flekal: „Louis Weinert-Wilton – der deutsche Edgar Wallace? Kriminalliteratur der Zwischenkriegszeit am Beispiel des Romans ‚Die Königin der Nacht‘ (1930)“, Schnittstelle Germanistik, roč. 1, č. 1 (2021), s. 227–236. URL: https://sger.winter-verlag.de/data/article/10363/pdf/142101015.pdf ^zpět