Literatura zabývající se holokaustem a koncentračními tábory stále zažívá své žně. Stačí, aby se v titulu jakékoli knihy objevilo slovo Osvětim, a čtenáři po ní nadšeně sahají. Tato zrůdná kapitola lidských dějin nepřestává fascinovat. A na takový "obyčejný život koncentráku" se dnes podíváme psychologovýma očima.

Nacistické koncentrační tábory nejsou už tři čtvrtiny století v provozu a postupně umírají poslední lidé, kteří je zažili na vlastní kůži. Nicméně to, co se v nich odehrávalo, představuje v dějinách lidstva tak děsivou zkušenost, že se k ní lidé stále vracejí ve snaze pochopit, co se v tehdejších věznitelích a vězních vlastně dělo. Nebo se to dokonce kontroverzně snaží v mírnějších experimentálních podmínkách zopakovat. K pochopení tamní atmosféry a probíhajících psychologických procesů přitom mohou přispět i poznámky bývalých vězňů, kteří těmito tábory prošli, přežili je a svoje zkušenosti zaznamenali, a obzvláště to platí u psychologů. Hned těsně po válce vyšla kniha Psychologie života v terezínském koncentračním táboře (Dělnické nakladatelství, 1947) od filozofa, estetika a psychologa Emila Utitze (1883–1956); mnohem slavnější je ale publikace Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor, která už u nás po roce 1989 vyšla v pěti vydáních (poslední Karmelitánské nakladatelství, 2018). Nedávno k nim přibyla kniha Bruna Bettelheima Lidé nejsou mravenci: Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora, což je překlad části jeho díla The Informed Heart: Autonomy in a Mass Age (The Free Press, 1960).

I v táboře myslím na ženu
Emil Utitz, který před válkou patřil k literátům kolem Johannese Urzidila, v Terezíně oficiálně spravoval knihovnu, která obsahovala i díla nacisty zakazovaná, například básníka Heinricha Heineho. Na svém knižním fondu přitom příliš nelpěl: každý člověk zařazený do transportu si prý s sebou v průměru odvážel dvě až tři knihy, aby se tito nešťastníci zásobili „duševní potravou“.

Obecně vyzvedl, že co do kulturních aktivit bylo terezínské prostředí vysoko nad úrovní středního města, i když mnozí jeho obyvatelé se nechali „nakazit“ nacistickou ideologií, což se například u některých členů „rady starších“ projevovalo sklony k diktátorství a přecitlivělostí ke kritice.

Rovněž Viktor Frankl byl deportován do Terezína, odkud se roku 1944 dostal do Osvětimi. Tam rozhodně nemohl navštěvovat tak obsáhlou knihovnu, jako byla ta terezínská (i když víme, že v rámci tzv. rodinného tábora tam byla velmi skromná knihovna o velikosti asi tuctu titulů trpěna). Nicméně svoje vzpomínky stylizuje tak, jako by s ním Goethe či Rilke byli přítomni. Cituje kupříkladu Rilkeho výrok „kolik je toho ještě nutno odtrpět?“ a v souvislosti s ním píše o „výkonnostním charakteru utrpení“. Jeho kniha dokonce obsahuje pasáže až lyrické hloubky, kdy se dokáže odpoutat od řvaní strážců či náročného pochodu ve sněhu a myslí na svoji ženu: „Ale můj duch nyní zaplňuje postava, vyvolaná onou úžasně živou představivostí, jakou jsem v normálním životě vůbec nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak mi odpovídá, vidím ji, jak se usmívá, vidím její vyzývavý povzbudivý pohled, a přestože je jen mojí představou, její pohled teď září více než slunce, které právě vychází. Tu mnou probleskne myšlenka. Poprvé ve svém životě si uvědomuji pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za moudrost vydestilovanou ze svého života a co opěvovalo tolik básníků: pravdu, že láska je to poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho nejvyššího, toho nejzazšího, čemu může dát výraz lidské myšlení, básnictví a – víra: vykoupení skrze lásku a v lásce.“ Místy ovšem jeho zápisky působí až příliš idealisticky a nevěrohodně, například když předpokládá, že všichni ostatní vězni v řadě v témže okamžiku rovněž myslí na svoje družky.

Pravidla přežití
Přímo v prostředí lágru přitom vznikala i jeho psychoterapeutická metoda logoterapie, kterou se snažil aplikovat i na ostatní vězně. Někteří z nich ji ovšem nepotřebovali a sami od sebe přišli na to, že je stále možné snažit se dávat svému životu i v takových podmínkách smysl. Viktor Frankl mimo jiné vzpomíná na jistou mladou vězeňkyni, která věděla, že bude muset v nejbližších dnech umřít, ale přesto v ní zůstávala radost. Tvrdila totiž, že až v táboře se její život prohloubil: „Jsem svému osudu vděčná za to, že mne tak tvrdě zasáhl, neboť ve svém dřívějším maloměšťáckém životě jsem byla příliš zhýčkaná a své spirituální ambice jsem nebrala dosti vážně.“ Citliví lidé, z domova uvyklí čilému duchovnímu životu, podle Frankla prožívali obtížnou situaci táborového života jako bolestnou, ne však zcela ničivou: právě jim byl „otevřen ústup z hrozného okolního světa do říše duchovní svobody a vnitřního bohatství“. Proto také „jemněji založení lidé“ přečkali táborový život mnohdy lépe než robustnější povahy.

Frankl připouští, že se někteří vězni proměnili v apatické tvory, kteří ztratili schopnost o cokoli usilovat, v takzvané „musulmany“, kteří „zbaveni posledních zbytků sebeúcty se ploužili táborem a připomínali živoucí mrtvoly“, zdůrazňuje ale naopak momenty, kdy v sobě navzdory únavě a zimě našli energii, aby šli obdivovat západ slunce. Válku Frankl přežil jen s velkým štěstím, protože skupina vězňů, do níž se chtěl dostat a která byla z jeho tábora odvezena, byla záhy zaživa upálena. Z čehož právem vyvozuje, že zvláště za nepřehledných válečných událostí je lidské rozhodování problematické a jeho výsledek těžko předvídatelný.

Z dospělých lidí malými dětmi
Bruno Bettelheim byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, a to v letech 1938–1939. I tak je jeho popis asi nejvíce analytický a ovšem také nejvíce pesimistický. Rovněž on zdůrazňoval, že u vězňů často záleželo na tom, jaký duševní postoj zaujali k dané situaci: „Vězni, kteří nezablokovali své srdce ani rozum, nýbrž zůstali informováni o svých vnitřních pocitech, přestože si stěží mohli dovolit podle nich jednat, přežili.“

Jemu samotnému k přežití pomohlo to, že začal až chladně analyzovat chování ostatních vězňů a dozorců, i proto jsou jeho zápisky méně osobní než Utitzovy a Franklovy. Sám o sobě jako o vězni příliš nepíše, a pokud ano, tak se z dané skupiny výrazně vymyká: například když se mu jednou jako jedinému židovskému vězni podařilo dostat na ošetřovnu, protože ostatní jednali zcela v duchu protižidovských stereotypů, které sdílel i esesman hlídající vstup, zatímco Bettelheim nikoli. Lze říct, že podle Bettelheima si jen málo vězňů dokázalo zachovat lidskost a důstojnost. Zvláště příslušníci střední třídy podle něj stále komicky lpěli na svém dřívějším postavení, titulech a zásluhách, a když byli o tyto vnějškovosti připraveni, chyběla jim zásadovost a sebeúcta zakotvená skutečně v nitru. Někteří vězni proto přebírali postoje, hodnoty a případně i vnější vzhled příslušníků SS, a to v silnějším smyslu, než naznačoval Utitz. Pokud to šlo, „pokoušeli se přisvojit si staré kousky uniforem SS a upravovat si své vězeňské úbory, dokud se nepodobaly uniformám. Někdy bylo těžké uvěřit, jak daleko vězni zacházeli, obzvláště vzhledem k tomu, že byli za svou snahu vypadat jako SS občas trestáni“.

Mnozí vězni prý co do psychického stavu sestupovali na dětskou úroveň: „Vězni hledali, jako děti, zadostiučinění v prázdných nebo v horším případě v protikladných snech. Bylo-li k dispozici skutečné uspokojení, pak jen toho nejprimitivnějšího ražení: jídlo, spánek, odpočinek. Jako děti žili jen bezprostřední přítomností. Ztratili svůj cit pro plynutí času, přestali být schopni plánovat budoucnost nebo se vzdát maličkého bezprostředního uspokojení v zájmu získání nějakých větších v budoucnu. Nebyli schopni navázat trvalé vztahy. Přátelství vznikala rychle a stejně rychle se rozpadala.“

Občas přitom vytýká a jako dětské diagnostikuje i chování, které i v „normálním“ prostředí rozhodně nemusí být spojeno jen s dětmi. Přehnaně přísný, jak konstatuje i autor českého doslovu Jan Kosek, je Bettelheim k evropským Židům kvůli tomu, že například nevolili odvážnější taktiky, jak se vyhnout zatčení a transportům: kupříkladu kdyby se rodina Anny Frankové rozptýlila do jednotlivých holandských rodin, měla by prý větší šanci přežít. Což ale víme až zpětně: realističtější se z tohoto hlediska zdají Franklovy poznámky o nevyzpytatelnosti osudu. Bettelheim rovněž litoval, že se vězni častěji neodhodlali k sebevražednému boji, k čemuž Tzvetan Todorov v knize V mezní situaci (Mladá fronta, 2000), k Bettelheimovi jinak vstřícné, poznamenává, že za daných okolností bylo takové hodnocení nespravedlivé. Jistý Bettelheimův životopisec potom podotkl, že Bettelheim kritizoval u ostatních právě tu zbabělost, jakou on sám v koncentračních táborech projevil.

Prasečinky se děly, nebo ne?
V jiných věcech je ale Bettelheim velmi otevřený a věcný: například suše konstatuje, že mnozí vězni se věnovali masturbaci, aby otestovali fungování svých tělesných funkcí, a také homosexuálním praktikám, zatímco Frankl jakékoli „prasečinky“, jak doslova píše, v táborech popírá (a masturbaci nezmiňuje vůbec, takže jeho snění o manželce, která mimochodem válku nepřežila, zůstává takříkajíc platonické).

Odlišně oba autoři pojímají i náboženský aspekt: Frankl se přiznává ke své víře i k tomu, že se účastnil improvizovaných bohoslužeb, Bettelheim opět s odstupem analyzuje. Mimo jiné píše o svědcích Jehovových, kteří ve své misijní činnosti neustali ani v táboře, současně však patřili mezi vězni k těm nejpřátelštějším a nejslušnějším. „Přesto i oni dozorcům posloužili – pro svou svědomitost byli vybíráni do role předáků; když dostala jejich skupina nějaký úkol, trvali na jeho splnění, protože pravidla (nejen náboženská) je třeba dodržovat…“

I když je tedy Bettelheimova kniha lehce kontroverzní, je jistě dobře, že vyšla. Mezi tituly o psychologii koncentračních táborů se jedná o klasiku. Nabízí drsnější protějšek k Franklovu textu, který se zase někdy možná až příliš vznáší v pomyslných výšinách. K pochopení fenoménu koncentračních táborů je nejlepší číst obojí, ostatně jejich postřehy se vlastně nevylučují. Ukazují, že v oněch těžkých podmínkách bylo možné najít velmi odlišné typy chování. A četba je to potřebná i vzhledem k tomu, že koncentrační tábory nebyly nacistickým vynálezem, ale jejich dějiny jsou mnohem starší a jejich obdoby lze podle některých nalézt i později, jak nedávno znepokojivě ukázala kniha Jedna dlouhá noc: Obecné dějiny koncentračních táborů (Host 2019). Z té totiž může plynout poněkud pochmurné poznání, že od konce devatenáctého století koncentrační tábory k moderním státům tak nějak patří…