Sbírku básníka a překladatele Aleše Misaře (nar. 1984), pojmenovanou podle básně vztahující se k příběhu židovské dívky Venduly Vogel a její rodiny, kterou v předvečer jejich odjezdu do koncentračního tábora zachytil na snímku původem československý fotograf Jan Lukas, tvoří dalších devět kratších i delších básní. Všechny mají společné především to, že vyznívají jako jakési memento, ne ovšem pouze příslovečné memento mori, ale mnohem spíše jako připomínka lidské paměti a její tendence zapomínat příliš snadno a rychle.

Texty Aleše Misaře jsou rozsáhlé jednak počtem znaků, jednak svou atypickou, snad až nesoudobou poetikou, která se vyznačuje specifickou košatostí. Tu by čtenář neměl vnímat jako nežádoucí či nadbytečnou, jak bývá často reflektována. Misařovy stylizované básně v próze fungují jako plastická výpověď o konkrétních dějinných událostech, které jsou sice už desítky let minulostí, ale zároveň mají nekončící přesah do přítomnosti ve formě poučení a skryté krásy, kterou lyrický mluvčí pomocí imaginace resuscituje a zjevuje čtenáři. Texty mají vnitřní dynamiku, nenudí a zároveň nutí přemýšlet a promýšlet, co všechno lze považovat za očividné a co je třeba analyzovat více do hloubky.

Básníkova imaginace se v jednotlivých textech zaměřuje na oblasti českých a světových dějin, z nichž si Misař pečlivě vybírá ty, které následně osobitým básnickým prožíváním a viděním opracovává do forem, jež přináší tato sbírka. V tématech básní se tak paralelně vedle sebe objevuje kromě uvedené děsivě konkretizované židovské otázky také soudobý válečný příběh ze spojeneckého náletu na české hlavní město, mrazivé doteky osudu katolického básníka Jana Zahradníčka, jenž se stal vězněm režimu pro své postoje a náboženské přesvědčení, či pozdější a o nic méně hrůzný dopad černobylské katastrofy na život lidí obývajících město Pripjať, ležící v bezprostřední blízkosti jaderné elektrárny.

Lyrický mluvčí se specifickým básnickým jazykem vyrovnává s mezními situacemi 20. století a zasazuje se o jejich aktualizaci ve 21. století. Pohrává si s existenciálními prvky sveřepě, a přece jazykově citlivě, umí vystihnout to podstatné a vždy k tomu přidává něco „ze sebe“, což v básních tvoří hledané jádro. V titulní básni na straně 20 tak čteme: „Charón lokomotivy byl puštěn ze řetězů, / dýchá pomalu a hřmotně, s rozvahou, / možná si v něm představuješ draka, / který očichává kořist, než se do ní pustí. / Připravuje se na zvláště těžký úkol / převézt tolik z vás na druhý břeh, / převézt tolik z nás na druhý břeh.“ Misařovy texty jsou plné odvážných jazykových metafor, variací na jedno téma, která se však neopakují, ale naopak přistupují k danému fenoménu vždy nově, aktuálně, z odstupu, ale i z perspektivy zaujatého pozorovatele, jenž zároveň prožívá a cítí bol světa: „ale v té vteřině / musel i Bůh ohluchnout, / pokud vůbec byl, / a nikoho nevyslyšel, / ani tu nejúpěnlivější modlitbu“, čteme na straně 69, a podobně na straně 52 nalezneme verše „Po tolika velkých slovech / nikdo neví, jestli zbydou / drobná pro modlitby. / Neobydlené jsou pomníky.“ Jako by nám snad skrz své texty básník opakoval stále omílanou pravdu, že naděje existuje vždy, i v těch nejtemnějších dnech lidstva, a je přítomna právě tehdy a právě proto, že se v ni jednotlivci rozhodli uvěřit.

Sbírka Vendula Vogel a jiné básně se ani v nejmenším nepokouší předstírat, že má ambici být generační výpovědí, ani útočit na literární ceny. Její hodnota spočívá v upřímnosti, se kterou přistupuje k podstatným dějinným skutečnostem právě tak, jako poctivě pracuje s řemeslnou stránkou básnických útvarů. A to není málo.