Stanislav Biler (*1982) je ve veřejném prostoru znám především jako sociolog a publicista, který momentálně pravidelně přispívá například na server A2larm.cz. Věnuje se však rovněž psaní prózy. Debutoval v roce 2017 satirickým románem Nejlepší kandidát, který sledoval kariéru muže, jenž se z velkochovatele slepic dostane až na post prezidenta. Kniha nabitá groteskními výjevy v mnohém předznamenala Bilerův druhý román Destrukce, vydaný v závěru minulého roku. Opět se pohybujeme v poněkud vychýleném románovém světě, literárně je však próza o poznání ambicióznější. Zároveň je pozoruhodné, jak moc se Bilerův román podobá námětem a částečně i stylem vyprávění románu Petra Šestáka Kontinuita parku, který vyšel rovněž loni.

Protagonista Šestákovy prózy, již bych osobně označil za jednu z nejlepších uplynulého roku, se vrací na rodné maloměsto jako gymnaziální učitel. Chce v bezejmenném příhraničním městě dělat velké věci, ale i když má zkušenosti ze světa za hranicemi maloměsta, v prostředí, v němž vyrůstal, se nedovede zorientovat a jeho pokusy tak dopadají spíš kontraproduktivně. Hrdina Bilerovy Destrukce odjíždí za novým začátkem na vesnici, kde se také stává učitelem. Ale spíš než přetvářet specificky fungující prostředí (možná bychom mohli mluvit spíš o komunitě) chce zapadnout, najít řád, a této své snaze je připraven obětovat a podřídit mnohé. Začíná se proto věnovat činnostem, které se na vesnici dělají – nebo by se podle něj, případně podle jiných obyvatel dělat měly –, a to nikoli z chuti dělat to či ono, ale právě proto, aby zapadl, aby nevyčníval.

Vše má přitom vést, jak protagonista knihy doufá nebo chce doufat, k nalezení řádu a jistot: „Nelze řešit složitou rovnici od prostředka. Začít se musí od začátku. Tak jsem se i já vrátil na začátek. Na venkov. Do světa, kde dva plus dva jsou pořád čtyři a žádné neznámé zde neexistují. Do světa, kde lidé žijí spolu a pro sebe a nikoli vedle sebe a proti sobě. Do světa, kde je stále ještě jasné, co je dobro a zlo,“ čteme v první kapitole románu. Slova „kde dva a dva jsou pořád čtyři“ se v knize opakují refrénovitě takřka jako mantra.

To je pro Destrukci příznačné. Její tempo je pomalé, s různými variacemi a odchylkami se vracejí podobné situace, interakce, podobné promluvy. Jako bychom sledovali postavičky na orloji. Krátké kapitoly vrhají protagonistu do dalších a dalších situací, v nichž sice učitel zdánlivě může hledat nějakou logiku, ale čtenář záhy pochopí, že jeho snažení je odsouzeno k neúspěchu. Titulní destrukce se v knize projevuje na mnoha rovinách: sledujeme destrukci řádu, k čemuž napomáhají i postavy, jež navzdory logice odmítají učitelovy připomínky a pro zjevné příčiny nežádoucích jevů hledají leckdy absurdní vysvětlení, které jim umožní dát od všeho ruce pryč a vyvinit se zpětně i do budoucna. Sledujeme destrukci budov, na nichž se objevují další a další praskliny, destrukci přírody, která vesnici obklopuje. V neposlední řadě sledujeme v románu destrukci postav: protagonista neustále padá; s postupem času páchá čím dál více aktérů sebevraždu, a to bez jednoznačné či dostatečně objasněné příčiny. Sledujeme však i destrukci literárních postupů. Bilerovu románu vládne absurdita, psychologická plochost, repetice, což vše přispívá nejprve k znejistění, rozrušení a posléze i k jistému otupení čtenáře.

To je snad účinek, k němuž Biler výstavbou textu mířil, jako zbraň je však dvojsečný. Když se totiž v Destrukci konečně začne „něco dít“ a protagonista se začne vzmáhat z naivity a apatického balastu, v němž se dosud brodil, čtenář už na příběhovou vějičku skočí jen velice nesnadno. Také vzhledem ke zmíněné repetitivnosti se při čtení neustále dere na mysl otázka, zda by nestačilo, kdyby měla próza řekněme dvoutřetinový rozsah. Bilerovo vyprávění tak na jednu stranu v současné produkci působí originálně. A to především výraznou groteskností a tím, že autor od prvních stran narušuje čtenářovo pohodlí – právě na čtenáře totiž doléhají problémy románového světa daleko víc než na schematicky vystavěné postavy románu, jež je opakovaně popírají. Na druhou stranu se však v knize výrazně vyjevují i zřetelné limity, které takový způsob vyprávění má.