Písecká rodačka Petra Veselá studovala v Itálii, kde se zabývala kulturní antropologií a etnologií, ale také japonštinou a japonskou kulturou, kterou je fascinována. Patrné je to i z její druhé česky vydané knihy Tři struny tajných přání: Estetika v japonském erotickém umění.

Píše v ní o svém osobním okouzlení touto vzdálenou zemí, jejíž starobylé Kjóto je pro ni městem poetického nadšení: „Kdokoliv se zde ocitne, jeho stín je unesen za hranice tohoto světa. Ta nesdělitelná harmonie je vůní ráje, naprostým mírem smyslů, poklidem idejí, prožitkem mistrů. Taková vroucí radost. Opravdový ráj.“ A tam prý také na vlastní oči spatřila gejšu.

Veselá zdůrazňuje, že v japonské tradici je zakořeněný sofistikovaný hédonismus, senzualita a erotika, zatímco v západní kultuře vede rozdělení fyzické a emocionální roviny k tomu, že fyzično je často jednostranně vulgarizováno. Gejšy autorka pojímá jako umělkyně, které musejí ovládat jemnou hru balancující na hranici mezi sváděním, touhou a zábavou. A současně v nich vidí i jakési svébytné „artefakty“, jejichž svět je oddělen od zbytku světa rituály, aby se „významy, pravidla a postupy autenticky vryly do jejich bytostí“. Samy prý totiž musí pochopit, že nejsou nic jiného než materiál, ze kterého bude vytvarovaná forma. Díky tomu pak ale může být čas strávený s gejšou pro mnohé Japonce něco jako „nadčasový prožitek“. Umění, které se stává bytostí, není pouhou životní kulisou k bezmyšlenkovitému „bezčasí“; smyslem jejich přítomnosti je „zakalit“ hladinu racionality a oddat se estetické percepci.

Autorka dále sleduje různé druhy japonského erotického umění. Interpretuje například obraz Sen rybářovy ženy z roku 1814, který už v 19. století vzbudil v Evropě pozdvižení. Například Joris-Karl Huysmans o něm napsal: „Nejkrásnější japonský tisk, který znám, vzbuzuje opravdu strach. Jde o japonskou ženu unesenou chobotnicí; chapadla hnusného netvora jí vysávají bradavky a přehrabují se v jejích ústech, zatímco hlava nestvůry pije ze spodních částí ženy. Vzezření nadlidského trápení a bolesti, které se odráží v jejím půvabu se špičatým nosem, současně s hysterickou radostí, která se jeví na jejím čele, je naprosto obdivuhodné.“ Ono spojení s chobotnicí Veselá pojímá jako vztah mezi bohem, přírodou a člověkem, ale také mezi přírodou a ženou. V další kapitole se dostává například k japonskému stylu vázání shibari nebo kinbaku, jež pojímá jako snahu najít krásu v interakci mezi dvěma bytostmi, které „společně rozvažují o své kondici pomíjivosti ve sdíleném okamžiku utrpení“.

V závěru Veselá fatalisticky konstatuje, že naše západní kultura už nemá dnešní mládeži co nabídnout, protože je „přehlcená konzumem“. To je sice přehnaně paušalizující postoj, ale to, že japonská kultura může být nejen pro nás Středoevropany zdrojem četných inspirací, jak naznačuje, je nepochybné. To ovšem ukázala třeba už kniha Planeta Nippon (Crew, Praha, 2017), kterou ale autorka necituje (ani žádné jiné české), protože odkazuje výhradně na zdroje v italštině.

Autorka dobře ví, že „existují i jiná Japonska“, nicméně záměrně píše s jistou nostalgií především o Japonsku gejš či samurajů, nikoli už robotů. Což doplňuje ne zcela překvapivými úvahami o vztahu kultury a přírody nebo o univerzálních nevědomých strukturách, které v různých kulturách rozdílně interpretujeme.

Každopádně Veselá plasticky předvádí, jak výrazně je prožívání sexuality kulturně podmíněné. Okrajově třeba zmiňuje, že v Koránu je zakázáno vzít si za manželku také svoji kojnou či „mléčnou sestru“ (od společné kojné). A podle indonéských pravidel je sňatek mezi sourozenci zakázaný, ale je možný mezi dvojčaty opačného pohlaví, neboť podle tamního chápání „intimní vztah mezi nimi vznikl již v matčině břiše“.

Autorčina odvaha psát empaticky o dílech, která podle zdejších standardů leží na hranici pornografie, je nemalá a zaslouží ocenění. Ale zůstává otázkou, kolik Čechů chce zrovna v tomto aspektu japonské kultury hledat podněty pro vlastní rozvoj. Kniha je však především oslavou toho, jak se v Japonsku kultivuje umění vnímat a prožívat krásu, jak se tam kolektivní paměť „vyučuje“ v praxi každodenního života skrze i tak tělesné praktiky, jako je pobyt v horké lázni.