Kniha Život na míru začíná sugestivním líčením zpod sutin zhrouceného bangladéšského komplexu Rana Plaza. Ocitáme se mezi stovkami těl obětí největší katastrofy v historii oděvního průmyslu a sledujeme příběhy těch, kteří přežili. Reportáž hned v úvodu nabízí dramatický spád a bez delších prodlev upozorňuje na naléhavost svého tématu: fast fashion.

Text poté zvolní, polský reportér Marek Rabij (nar. 1974) se vydává do chudinských čtvrtí a ostrovů bangladéšské metropole Dháky sledovat životy strádajících a zmrzačených dělníků. Mnohé příběhy se vztahují přímo k neštěstí v Rana Plaza, jehož důsledky se po celou dobu různě vyjevují a společně s nimi i příčiny a trestuhodné pracovní podmínky v textilních fabrikách.

Osudy jednotlivých žen i mužů tvoří jakési leporelo utrpení a beznaděje. Autor konkrétní příběhy dělníků zaznamenává, klade jeden vedle druhého jako nezpochybnitelné důkazy o nesmyslnosti i bezohlednosti rychlého oděvního průmyslu. Daří se mu propojovat jednotlivé lidské osudy s mnohem složitějším společenským fenoménem a hledat mezi oběma póly kauzální spojnice.

Zatímco již zmíněná naléhavost tématu tím narůstá a celý problém získává další a další tragické rozměry, samotný reportážní text postupně začíná drhnout. Místy se dostavuje pocit schematičnosti a monotónnosti, reportáž ve čtenáři opakovaně vzbuzuje soucit a nabádá ho k bědování paradoxně až do otupení. Textu možná schází větší zaměření na některou z postav nebo využití odvážnějších narativních postupů; zkrátka něco, co by čtenáři ještě lépe umožnilo proniknout do poměrů, o nichž podvědomě raději slyšet nechce.

Čistě reportérsky však Marek Rabij odvedl skvělou práci, podařilo se mu autenticky a zevrubně vykreslit obraz bídy, rozkryl perverzní mechanismy oděvního průmyslu, zaměřil se detailněji i na společenský a politický kontext v Bangladéši. A především – vše zasadil do stěžejního rámce globalizace, kterou lze vnímat jako hlavní příčinu. Že se autorovi nepodařilo materiál uspořádat kolem nejlepšího syžetu, už může být pro mnohé čtenáře podružnou záležitostí. Opravdu zásadní je v tomto případě samotná látka (a to doslova).

Kdo je hlavní obětí?

Reportážní kniha naznačuje, že oběťmi oděvního průmyslu nejsou pouze bangladéšské dělnice a dělníci, ale mnohem víc možná my, kteří stojíme na opačné straně řetězce. Je tomu bezesporu tak, ale je potřeba dodat, že jakožto konzumenti jsme oběťmi morálky, a tudíž se tíha, kterou na nás tlačí svědomí a odpovědnost, bohužel dost fatálně liší od tíhy, jež v Bangladéši dětem a mladým ženám trhá prsty, láme kosti a drtí těla. Lze vůbec takovouto propast překonat?

Autor se po celý text drží zpátky, snaží se povětšinou o důkladný záznam a hledání souvislostí. Svůj osobní komentář připojuje až ke konci a navzdory vznosnému metaforickému prohlášení „Neexistuje přeci cena, jakou by nestálo za to zaplatit za lepší svět” dochází spíše ke smutnému konstatování statu quo.

Je tedy především na každém čtenáři, aby si vyvodil závěr sám pro sebe. Jedno je jisté – po přečtení knihy nejspíš okamžitě půjdete zkontrolovat svůj šatník a patrně pocítíte nutnost ho značně zredukovat.