Těžko bychom hledali člověka, který by alespoň od pohledu neznal Rubikovu kostku. Snadno pochopitelný a přesto zapeklitý hlavolam se dočkal zápisu do Guinnessovy knihy rekordů jako nejprodávanější hlavolam vůbec a své příznivce má snad ve všech zemích světa, včetně domoviny ježka v kleci. Vedle účastníků různých mistrovství v rychlosti složení kostky existují i lidé schopní žonglovat s několika kostkami a během toho je postupně skládat, jiní ji skládají během seskoku s padákem nebo na jeden nádech pod vodou, mnohým se naopak nepodařilo ji složit nikdy. Rubikova kostka zkrátka představuje fenomén. Jenže kde a kdy vlastně vznikla a kdo ji vymyslel? Na to zná odpověď mnohem méně lidí, než kolik ji dokáže úspěšně složit. Na některé otázky může českým zájemcům odpovědět kniha autora nejpovolanějšího, totiž samotného tvůrce kostky, maďarského architekta Ernö Rubika (nar. 1944), kterou loni v překladu Lucie Menclíkové pod prostým názvem Kostka uvedlo na tuzemský trh nakladatelství Leda.

Tvůrce známého hlavolamu na stránkách knihy poměrně podrobně vzpomíná na proces vzniku slavné kostky. Tu přitom paradoxně původně nevytvořil jako hlavolam, nýbrž jen jako řešení praktického problému, který lze zhruba shrnout slovy: „Jak pospojovat kolem jedné malé krychle další krychle tak, aby se kolem ní mohly pohybovat po všech jejích stranách?“ Teprve posléze napadlo zvídavého architekta natřít jednotlivé strany výsledné velké krychle různými barvami, a kostka se tak mohla vydat na vítězné tažení světem. Kniha je bohužel prosta jakéhokoli grafického doprovodu, takže pasáže, v nichž autor popisuje, jak se snažil vyřešit problém s materiálem samotných krychlí i spojovacích drátků mezi nimi, kladou notné nároky na čtenářovu trojrozměrnou představivost.

Kniha pochopitelně obsahuje také vzpomínky na složité patentové řízení a následné uvedení do masové výroby, byť zde se Rubik omezil opět spíše na praktické problémy řekněme inženýrského charakteru (jaký materiál pro masovou výrobu zvolit, jak ve výrobě dosáhnout dokonalé hladkosti všech stěn) a otázky, které čtenáři vytanou v souvislosti s centrálně řízeným hospodářstvím na mysli (zejména jak bylo obtížné sehnat potřebné množství materiálu na výrobu), pomíjí. Podobně jednoduše působí v Rubikově podání i průnik kostky skrz železnou oponu – prostě ji stačilo ukázat na známém hračkářském veletrhu v Norimberku, podepsat smlouvu, že může být distribuována pod jeho jménem, a hotovo. Žádné obstrukce ze strany maďarského vládnoucího režimu, žádné problémy s předáním výrobních plánů do západních zemí. Snad jen z pasáže, že díky nutnosti propagovat kostku dostal Rubik regulérní cestovní pas opravňující jej navštívit i země mimo východní blok, trochu prosvítá každodenní realita režimu, v němž Rubik žil a tvořil.

V knize naopak nechybí krátký přehled kreseb, knih, filmů, časopiseckých obálek a dalších uměleckých děl, která kostku přímo zachycují nebo na ni činí jasnou narážku. Zajímavé jsou zejména příklady, kdy kostka posloužila v novinářské zkratce jako výmluvný symbol složitosti některých mezinárodněpolitických problémů nebo zafungovala jako motiv naznačující vysokou inteligenci některé knižní či filmové postavy. Rubik kupodivu nezmiňuje, že by ji některý autor využil jako vražednou zbraň, nebo přinejmenším důkaz sloužící k objasnění zločinu. Pokud to ale zatím skutečně žádného autora detektivek nenapadlo, je nejspíše jen otázkou času, kdy kostka v literatuře či filmu takovouto roli sehraje. Rubik nemohl pominout ani současný fenomén videí na sociálních sítích – různí mistři ve skládání kostky se v nich chlubí svou rychlostí nebo radí méně úspěšným kolegům s postupem řešení. Když už je řeč o mistrech, Rubik zmiňuje i mistrovství světa v rychlosti skládání kostky, z nichž první (a na dalších zhruba dvacet let zároveň poslední) se konalo v Budapešti v roce 1982 za účasti reprezentantů z devatenácti zemí. Proč ale toto mistrovství zůstalo na dlouhá léta jediné, které se uskutečnilo, už Rubik čtenáři nevysvětlí, i když tento fakt opakovaně zmiňuje.

Velkou část knihy nicméně zabírají Rubikovy úvahy, které s kostkou souvisí jen velmi vzdáleně, pokud vůbec. Lze jistě souhlasit s myšlenkou, že kostka napomáhá rozvoji trpělivosti, manuální zručnosti a logického myšlení, při častém opakování to ale začíná působit poněkud chaoticky a únavně. Až metafyzické úvahy o symbolice čísla tři v různých lidských kulturách pak společně s častými odkazy na životní filozofii podnikatele Stevea Jobse působí hlavně jako snaha motivovat dnešní generaci, aby si kostku zkusila složit a případně propadla jejímu pro mnohé podmanivému kouzlu. Přestože Rubik (do určité míry jistě právem) vidí mezi podnikatelovou filozofií a kostkou rozvíjenými schopnostmi souvislost, lze jen těžko věřit, že při tvorbě svého vynálezu v první polovině sedmdesátých let myslel na Stevea Jobse a symboliku čísla tři.

„Novináři se chytali střípků z mého životního příběhu a prezentovali je, jako by to byla fakta… Kostka má svou image poměrně dobře zajištěnou, ale ta moje je překroucená k nepoznání,“ píše Rubik na jednom místě. Pravdou ovšem zůstává, že příležitosti uvést svou image na pravou míru příliš nevyužil. Údajů o člověku Ernö Rubikovi obsahuje kniha poměrně málo, nadto ještě rozptýlených na různých místech textu, kde by je čtenář nečekal. Například o skutečnosti, že se jeho rodiče rozvedli a i jeho první manželství skončilo rozvodem, informuje autor v pasáži věnované vlastní filozofii při stavbě domů pro svou rodinu. Každý člověk má jistě právo zveřejnit jen takové informace, které sám uzná za vhodné, pokud už ale o sobě z nějakého důvodu napíše knihu, je poněkud zvláštní, že po jejím přečtení o něm čtenář vlastně neví o moc víc, než co lze zjistit z již veřejně dostupných informací. Totéž platí o fenoménu zvaném Rubikova kostka – počet možných variant, jak její jednotlivé části rozmístit nebo nejnižší možný počet pohybů nutný k vyřešení hlavolamu z jakékoli výchozí pozice je možné bez problémů zjistit snadněji než prolistováním knihy. Pro skalní fanoušky Rubikovy kostky a pro ty, kdo se zamýšlí nad způsoby jejího možného využití při popularizaci výuky matematiky, může být kniha přínosem, ale pro čtenáře, kteří se chtěli dozvědět něco více o původu nejprodávanějšího hlavolamu na světě a jeho stále poněkud záhadném tvůrci, bude kniha spíše zklamáním.