Autorka románu Vše o mé dceři Kim Hjedžin (nar. 1983) se do povědomí korejských čtenářů dostala v průběhu poslední dekády. Za svá díla získala několik ocenění, v roce 2012 v literární soutěži deníku Tonga ilbo za povídku Čchikchin ron (Slepičí úprk, 2012), o rok později v deníku Čungang ilbo za román Čungangjok (Centrální stanice, 2013), ale také literární cenu nadace Daesan Foundation za nejnovější dílo 9 ponui il (Pracovník číslo devět, 2020). Román Vše o mé dceři uspěl v roce 2018 v jihokorejské prestižní Shin Dong-yeop Literary Award a relativně brzy se dostává i k českým čtenářům. Zatímco se mnoho jejích korejských současníků snaží o globalizaci svých děl a umisťuje své příběhy do neutrálního prostředí, Kim Hjedžin se věnuje nejpalčivějším problémům korejské společnosti, vyplývajících nejčastěji z uspěchaného moderního životního stylu, vysokých očekávání jedincova okolí a velké konkurence na pracovním trhu. Pokud se s těmito jevy člověk nevyrovná, vedou mnohdy nejen ke zklamání i opovržení ze strany rodiny a přátel, ale i k naprostému vyhoření a zhroucení bez ohledu na věk. V tomto prostředí se pohybují autorčiny postavy. Neúprosný svět těch, kteří tak úplně nezapadají a nesplňují požadavky svého okolí, přináší řadu bezútěšných situací. Jak v románu Čungangjok, tak ve Vše o mé dceři je čtenáři realisticky vykreslen život přízemní, špinavý, zapáchající – život bezdomovců a starých lidí v pečovatelských domech. Autorka vyzdvihuje hrdiny, kteří i na podobných místech vynikají vnitřní silou, a poukazuje na to, že i zde můžeme najít lásku.

Co je vůbec rodina? Klíčová otázka románu Vše o mé dceři připraví o zaměstnání na katolické univerzitě homosexuální učitele a spustí vlnu protestů, kterých se účastní i dcera protagonistky. Odpověď na ni je jádrem sporu mezi matkou a dcerou. Ovdovělá šedesátnice nejprve s nepochopením a vztekem odmítá přijmout fakt, že její dcera žije už sedm let s lesbickou partnerkou. „Proč zrovna moje dcera musí být na holky,“ opakuje si a pátrá po chybě ve výchově i ve svém životě. Když se dcera i s přítelkyní nastěhuje k ní domů, je s touto skutečností konfrontována denně a od zahořklého odmítání postupně dochází k smířlivému přijetí.

Původně striktně patrilineární korejská společnost, zastávající konfuciánské hodnoty, se už delší dobu učí odbourávat zažité stereotypy a zvyky a přijímat ty, kteří se odlišují. Dceřin problém netkví jen v sexuální orientaci, ale v celkové jinakosti: nemá stálé zaměstnání, nedaří se jí zajistit si vlastní bydlení, nestará se o domácnost, je nepořádná a ve svých třiceti pěti letech neprovdaná, bezdětná a žádá matku o finanční výpomoc. Není to jen ona, koho má společnost problém přijmout. V druhé rovině příběhu představuje autorka postavu Jenny, ženu žijící na sklonku života v soukromém pečovatelském domě, o niž se protagonistka stará. Jenny sklízela obdiv za svou práci pro charitu a péči o děti a sirotky. Teď ale stárne a její mentální stav se zhoršuje. Nejen homosexuálové, ale i staří lidé se v Koreji ocitají na okraji společnosti, jsou uspěchanému světu mladých často na obtíž a z důvodu neexistujícího státního penzijního systému také velkou finanční zátěží. Když chybí dohled a kontakt rodiny, pečovatelské domy přestávají poskytovat dostatečnou péči a nepotřebné odsouvají.

Dvě frustrující situace, mezi nimiž se protagonistka postupně ocitá, gradují fyzickým násilím na protestech za rovnoprávné postavení LGBT komunity a odsunutím Jenny ze soukromého pečovatelského domu do státního zřízení. V této situaci se matka začne vzpouzet většinové společnosti, podobně jako její dcera. Spíše než o dceři, jak vybízí titul knihy, vypovídá román o matce. O ženě, která se zprvu vztekle vyrovnává se stárnutím a odloučením od dítěte, s pocity nepatřičnosti a osamělosti, avšak dochází postupně jakési vnitřní změny. Motiv matky – stavebního kamene korejské společnosti s jasně danou rolí – je častým tématem knih korejských autorů, v českém překladu jsme se s ním například mohli setkat v románu Modlitba za matku prozaičky Sin Kjong-suk (Knižní klub, 2013). Oba romány vedou čtenáře k zamyšlení nad tím, jakou roli hrají matky v našich životech, a poukazují na generační propast a neporozumění mezi nimi a jejich dětmi, které v Koreji představují generaci rychlé modernizace a převratných změn, jimiž Jižní Korea prošla v druhé polovině 20. století.

Postavu matky dokážeme přijmout i přes nevrlý, místy lehce komický tón, a snadno pro ni najdeme pochopení. Zasazení do korejského prostředí a mentality není na překážku, příběh je aktuální a srozumitelný pro české publikum, což je jistě i díky zkušené ruce překladatelky. I když překladů děl Kim Hjedžin do cizích jazyků vyšlo zatím jen několik, její témata jsou natolik závažná a nadčasová, že osloví čtenáře nehledě na zemi, v níž žijí.