Kolosaj se špínozorem na nášlapné textilii
Instagramové stripy s mimozemsky vyhlížejícími bytostmi, které o věcech denní potřeby rozmlouvají přehnaně vědeckým jazykem, si rychle získaly miliony čtenářů. Stejně jako knižní vydání, jehož český překlad ve středu získal cenu Muriel.
Jestliže dříve byl většinovým prostředím pro komiksové stripy (obvykle tříokénkové vtipné minipříběhy či dialogy) denní tisk, v posledních letech se tento žánr s čím dál větším úspěchem přesouvá na sociální sítě. Aktuálně nejúspěšnějším takovým stripem je série Američana Nathana W. Pylea Divná planeta (v originále Strange Planet), kterou začal publikovat v únoru 2019. Jistý věhlas si vysloužil již předtím jako autor animovaných gifů o životě v New Yorku, nicméně pozornost, jakou si rychle získala Divná planeta, asi nečekal: ještě v témže roce šel počet příznivců jeho stránky do milionů a vzápětí vyšla kniha sebraných stripů, která ovládla americké žebříčky bestsellerů.
Podstata Pyleova vtipu je chytrá a přitom vlastně docela jednoduchá. Absurdně přemoudřelé hlášky se v komiksových stripech objevují docela často, nejčastěji z úst malých dětí; vlastně s tím začali už Peanuts. Pyle nicméně protiklad jednoduchého obsahu a komplikované formy rozvinul do bizarních a samozřejmě mimořádně humorných nadsázek. Podstatou komunikace jeho hrdinů je abstrahování běžných termínů do odtažitého, odborně znějícího jazyka. Takže když chtějí říci, že se opálili, použijí sousloví „poškodila mě hvězda“. Kočka nevrní, ale vibruje, ponožky jsou textilní trubice, koberec nášlapná textilie a sůl roztroušené minerály. Výsledkem jsou pak dialogy plné dlouhých výrazů, které legračně složitě opisují nějaké obvyklé slovo: bratranec je „potomek sourozence mého životadárce“ a jméno je „sylabická sekvence, kterou vás oslovují“.
Překladatelka Michala Marková tyto termíny trefuje velmi přesně, s Divnou planetou si ostatně nedávno vysloužila domácí komiksovou cenu Muriel v kategorii nejlepší překlad. Přidává navíc ještě jeden odstín, který možná nemá ani samotný originál. Aby totiž převedla bizarně složené výrazy do češtiny věrně a navíc s patřičnou dávkou vtipu, postupuje v podstatě způsobem, jakým se pokusili v devatenáctém století čeští obrozenci oživit český jazyk a zbavit jej germanismů (a přitom paradoxně využívali typického prvku němčiny, totiž skládání slov). Mnozí si ze školy pamatujeme nosočistoplenu (neboli kapesník), Marková přidává výrazy jako kolosaj (vysavač), vzduchotepač (vrtulník) nebo nohotlačná dvoukolka (bicykl). V kombinaci s vynalézavými, legračně krkolomnými „odbornými“ termíny jako hydratační válec (sklenice vody), pružný lapač dechu (nafukovací balonek) či sliz na ústní kameny (zubní pasta) to dává dohromady odzbrojující humor. Ten ještě posiluje obvykle stoický klid hovořících postav a způsob mluvy připomínající pokud možno co nejvěcnější a nejpřesnější hlášení kosmonauta, jenž poprvé vstoupil na cizí planetu, své základně.
Je přitom otázka, jak vlastně ony bytosti chápat. Mají sice vizáž obvykle spojovanou s ufony (hladký jednoduchý tvar těla s abnormálně velkou hlavou) a v některých stripech se seznamují s pozemskými zvířaty či předměty denního užívání, v jiných dílech ale vykonávají tradiční lidské činnosti a rituály, jen je svým neobvyklým způsobem komentují. Sám autor to údajně vysvětluje tak, že nikoliv ufoni na Zemi, ale naopak čtenář je hostem na Divné planetě. Proč se tam ale zjevuje kočka či pes a proč se k nim bytosti chovají, jako by je spatřily poprvé, není zcela jasné. Spíše se zdá, že ani autor v tom nemá, anebo přinejmenším zpočátku neměl příliš jasno a víc než konstruování nějakého věrohodného fikčního světa ho zajímal rychlý vtip.
Protože však před sebou nemáme komiksový román, ale sbírku podivuhodně humorných dialogů, snadno jim občasnou nelogičnost odpustíme. A spolu s jejich protagonisty zatoužíme „lapat oxid uhličitý do pomíjivých sférických útvarů“, přičemž nás smích nad jejich hovory občas přiměje k „mnohočetnému vypuzování obličejových tekutin“.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.