Archistorie se svou vyzývavě žlutou obálkou a kontrastními ornamentálně vyvedenými kapitálkami by se mohla směle přidat do nevypsané soutěže o „největší encyklopedickou knihu, která se skoro nevejde do domácí knihovny“. V posledních letech se s nimi roztrhl pytel a všechny jsou na první pohled vizuálně lákavé a snaží se co nejoriginálněji uspořádat naše vědění ať už o kusu přírody kolem nás, anebo té či oné oblasti lidské činnosti. Zpravidla tyto velkoformátové publikace nemíří na čtenáře konkrétní věkové skupiny, usilují naopak o co nejširší záběr a často bývají doporučované jako rodinné čtení – nejmladší nadchnou zajímavé obrázky, školákům nabízejí utřídění základních oborových informací i poměrně hluboký vhled do vybrané problematiky, více či méně poučení dospělí si z nich vyzobnou pozoruhodný detail nebo překvapivý závěr nejnovějšího bádání. Všechny tyto moderní encyklopedie jsou zábavné a poučné zároveň a svými rozměry se jednak dovolávají pozornosti čtenářů, jednak vzdávají hold velikosti pojednávaného tématu.

Z domova i ze světa
Bylo by s podivem, kdyby mezi těmito současnými „atlasy všeho“ chyběla práce věnovaná stavitelství. A tak se po bok nejnovějších českých knih, které dětem a mládeži ukazují architekturu z různých pohledů, ať už jde o praktickou stránku profese, jak ji představují Ondřej Dušek a Karolína Jirkalová v knize K čemu jsou architekti (Jakost, 2019), nebo o „přemýšlení o architektuře“, jak je ve své rozsáhlé publikaci Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče prezentuje Michael Třeštík (motto, 2020), nyní staví i kniha polské provenience nazvaná Archhistorie. Vyprávění o architektuře. Napsala ji teoretička architektury z Varšavy Magdalena Jeleńska a o nezvyklý ilustrační doprovod se postaraly Agata Dudek a Malgorzata Nowak. Na český trh ji letos na podzim uvedlo nakladatelství Labyrint, které v publikaci oceněné jako polská Nejkrásnější kniha roku 2018 iniciovalo také několik obsahových úprav: méně známé polské stavby v českém vydání nahradily architektonické památky z našeho území.

Které že to jsou? Katedrála svatého Ducha v Hradci Králové a Modlitebna Církve bratrské v Černošicích, které se ocitly v nečekaném sousedství Stúpy Džétavanárámaji (buddhistické posvátné stavby z přelomu 3. a 4. století, která se nachází na Šrí Lance) či Amsterdamské komoditní burzy (která ovšem dnes slouží jako výstavní a koncertní síň), jež v knize reprezentují cihlové stavby. Dále Archistorie představuje Dům u Kamenného zvonu či Vilu Tugendhat, které mj. spolu s příměstskou britskou rezidencí Stourhead (kde se například natáčel film Pýcha a předsudek), vilou Savoye či Arkou u Těšína představují stavbu označovanou jako „dům“. V kapitole 7, nazvané Most, se zase dočteme, v kolik hodin a kterého dne byla zahájena stavba Karlova mostu, po němž směly až do roku 1965 jezdit automobily (!), a odkud pochází pojmenování Žďákovského mostu přes Vltavu, který byl svého času nejdelším obloukovým mostem v Československu. „Počeštění“ Archistorie proniklo i mezi příklady domácích realizací inspirovaných světovými vzory (kostel svatého Josefa v Senetářově, postavený v letech 1969–1971, jehož vzorem je údajně Kaple Notre Dame du Haut navržená Le Corbusierem) či mezi příklady, které názorně ilustrují srovnání (kapacita Kolosea přibližně odpovídá velikosti strahovského stadionu).

Tematický klíč
Název publikace Archistorie svádí k domněnce, že kniha nabízí exkurz dějinami stavitelství – platí to však jen v omezené míře. Na tradiční chronologii podle stavebních slohů autorka zcela rezignovala a dala přednost tematickému uspořádání, jak ukazují již výše zmíněné příklady. Výstižnější je tedy podtitul Vyprávění o architektuře: Magdalena Jeleńska vybrala na sto staveb z celého světa, které utřídila podle dvojího klíče: úvodní čtyři kapitoly zasvětlila materiálu a vypráví v nich příběhy staveb z kamene, cihel, betonu a skla; dalších sedm kapitol je věnováno typologii staveb a prezentuje slavné domy, věže, mosty, oblouky, kopule, centrální stavby a baziliky. V rámci kapitol už jsou realizace řazeny od nejstarších po nejnovější a zdaleka se nekončí architekturou 20. století, nejmladším „hrdinou knihy“ je téměř půlkilometrový Skleněný most, po kterém se můžeme projít v Číně, kde byl zpřístupněn 24. prosince 2017. Závěrečná kapitola stručně zmiňuje „Nobelovu cenu ve světě literatury“, tedy Pritzkerovu cenu, a připojuje její laureáty, na které v knize přišla řeč.

Krása a funkce
Ke každé z vybraných architektonických památek napsala Jeleńska jakýsi medailon, který může vzdáleně upomínat na „profily“ v sociálních médiích. Vždy heslovitě uvádí, kde se stavba nachází, kdy byla postavena, jakou dnes plní funkci a který architekt ji navrhoval. V dalších třech až pěti odstavcích pak „buduje image“, shrnuje základní fakta a proplétá je se zajímavostmi, ať už jde o rekordy co do výšky či množství použitého materiálu, legendy a bonmoty spojené s jednotlivými budovami či jejich tvůrci anebo i významné události, při nichž se architektonické objekty zapsaly do dějin. Právě v těchto momentech se autorka snaží o co nejbližší kontakt se čtenářem, využívá tedy návodných otázek typu „Nepřipomínají vám náhodou něco ty vysoké sloupy?“ anebo přímo vyzývá ke spolupráci: „Podívejte se pozorně na fasádu tohoto domu.“ Zároveň tak do výkladu ústrojně zapojuje nápadně stylizované a barevně zjednodušené ilustrace, které však svými konturami vystihují charakteristický vzhled staveb a přitom nepostrádají vtip. Zdaleka nejde o dokumentární fotografie ani počítačové vizualizace, tyto knižní ilustrace minimalisticky zachycují siluety jednotlivých staveb a zároveň „komunikují“ s vyprávěným příběhem. Příjemně tak oživují text, který tu s větším, tu menším úspěchem balancuje mezi věcností a snahou zaujmout unikátními detaily, aniž by to vyvolalo dojem senzacechtivosti. Možná je škoda, že v knize chybí abecední rejstřík, který by usnadnil orientaci při opakovaném „studiu“, a že šotek posunul stránkování obsahu. Jinak tato moderní kniha seriózně splňuje nároky české edice, která vydává zábavně-naučné publikace pro děti chytrých rodičů.