Věříte na sny? Podle americké novinářky a publicistky Alice Robbové byste měli. Její pozoruhodná kniha Proč sníme? O transformační síle našich nočních výprav pro to přináší řadu argumentů. Obecně tvrdí, že se během našeho nočního snění částečně vzdáváme logických soudů a dovolujeme si „zvážit i ty myšlenky, které bychom jinak odmítli, a podívat se do očí emocionálním pravdám, jimž bychom se jinak bránili“. Začít si uvědomovat vlastní sny je podle ní jako ponořit se do rezervoáru dosud nepřístupných fantazií a strachů, signálů z podvědomí a originálních řešení našich projektů a problémů. Snění o nové dovednosti nám rovněž pomáhá zlepšit se v ní, takže například „procvičování určitého úkolu nebo nového jazyka ve spánku může být stejně efektivní jako drilování v reálném životě“. Naopak zanedbáváním svých snů zahazujeme příležitost zažít dobrodružství a posílit své duševní zdraví.

Její kniha přitom není nějaký lidový snář, je to text opírající se o výzkumy na poli psychologie lidí i zvířat: v posouzení smyslu a účelu snů jsou přitom podle autorky jejich výsledky „občas až znepokojivě shodné se starodávnými a mystickými vírami“.

Sen jako vládce

Robbová ukazuje, že po většinu lidských dějin byla snům přikládána velká důležitost, a cituje dokonce trochu nadnesené tvrzení jednoho misionáře, podle kterého byl u některých indiánských kmenů jediným božstvem právě sen, jemuž se lidé podřizovali a plnili všechny jeho příkazy „s nejvyšší přesností“. Je známo, že ze snů čerpali inspiraci četní vědci a vynálezci, kterým vděčíme za šicí stroj nebo periodickou tabulku prvků. Obrovské množství malířů a spisovatelů – včetně klasiků jako Beethoven, Salvador Dalí, Charlotte Brontëová, Mary Shelleyová nebo William Styron – „může za některá ze svých nejslavnějších děl poděkovat snům“.

Víra ve význam snů přitom nebyla vyhrazena jen umělcům, příslušníkům přírodních národů nebo lidem nevzdělaným a pověrčivým. Americký teolog a učenec Ezra Stiles (1727–1795), sedmý prezident Yale College, si do svých deníků svědomitě zapisoval prorocké sny svých známých. Druhý prezident USA John Adams a lékař Benjamin Rush si o svých snech dopisovali a předháněli se v tom, čí „noční život“ je bujařejší. Na Adamse obzvlášť zapůsobil sen, v němž vysvětloval lvům, slonům a vlkům, že by měli ustanovit „svrchovanou zvířecí vládu“. Ještě v policejních záznamech z Anglie devatenáctého století se prý často objevovaly popisy snů: svědkům i obětem evidentně připadalo důležité svěřit se policistům a koronerům s tím, že zločin nebo smrt předpověděli ve snu. Ve dvacátých letech minulého století ale začaly popisy snů z vyšetřovacích zpráv i novinových článků mizet a částečně to může být vinou Sigmunda Freuda – kvůli němu kolem snů narůstaly rozpaky: najednou se daly interpretovat jako známka nějaké latentní neurózy nebo sexuální deviace.

Evoluční význam snů

S Freudem autorka rámcově souhlasí v tom, že sny o nás mohou leccos prozradit, ale méně už s jeho konkrétními výklady. Skeptická je také k Freudovu bývalému žákovi C. G. Jungovi: existenci jím postulovaného kolektivního nevědomí nelze dokázat ani vyvrátit, ale je pravděpodobnější, „že podobnosti i symboly ve snech vycházejí z univerzálních lidských zkušeností, jako je dospívání, vlastnictví těla a zapojení se do sociální skupiny“. Freudově představě snů vyjadřujících splněná přání protiřečí zjištění, že většina snů je nepříjemná. Časté jsou v nich negativní emoce, jako strach, bezmoc, úzkost a pocit viny. Jedno z vysvětlení může být evolučně psychologické: „díky trénování nebezpečných situací ve spánku mohli mít naši předkové výhodu, když došlo na konfrontaci za dne“. Tato teorie vysvětluje nejen převahu negativity a agrese ve snech, ale také jistou „primitivnost“ snových prostředí: i obyvatelům města s pramalými zkušenostmi s divočinou a násilím se často zdá o tom, že na ně útočí nebezpečná zvířata nebo neznámí lidé. Činnosti jako četba nebo psaní, tedy poměrně moderní výdobytky lidské civilizace, bývají ve snech méně obvyklé. V tomto smyslu tedy autorka píše o snech jako o jakémsi nezávazném cvičišti, svébytném virtuálním prostoru, kde si můžeme leccos zkoušet na nečisto. V tomto umělém prostředí, kde nám nic nehrozí, čelíme „nejhorším možným scénářům a ve skutečnosti nám pak tato situace připadá jako hračka“. Takže lidé, jimž se zdá o neznámých bludištích, se pak lépe orientují v těch reálných. Studenti, kteří mívají noční můry kvůli zkouškám, si vedou lépe než jejich spolužáci, kteří jimi netrpí. (I v tom se autorka liší od Freuda, který v takových snech viděl působení našeho Superega, které nás trestá za to, že jsme při zkoušce nepodali dostatečný výkon.) Naopak při poruchách nálad, jako je deprese, bývá normální snění často narušeno – a člověk ochuzený o REM spánek, v němž se většina snů odehrává, je náchylný k nervovému zhroucení. I sebevražedné myšlenky bývají spojovány se ztrátou snů nebo sníženou schopností si je pamatovat. V tomto duchu autorka spolu s psychologem Rubinem Naimanem varuje, že „ztráta snů v naší kultuře představuje skutečné riziko pro lidské zdraví“.

Noční můry: smrtonosné i dobře načasované

Ovšem ani bohatý snový život není zcela bez rizika. Autorka referuje o vlně náhlých úmrtí, která v osmdesátých letech 20. století na středozápadě Spojených států postihla přes sto zdánlivě zdravých mladých mužů: „Umírali v brzkých ranních hodinách vleže na zádech a v očích se jim zračila hrůza.“ Při bližším šetření se zjistilo, že šlo o příslušníky laoského kmene Hmongů, kteří v USA požádali o azyl. Jejich integrace ale neprobíhala zrovna úspěšně: bojovali s angličtinou i s tím, že nezaměstnanost u nich dosahovala až devadesáti procent. V těchto podmínkách se u nich, alespoň podle antropoložky Shelley Adlerové, na niž se Robbová odvolává, aktivovala víra v jednu z postav hmongské mytologie, ženského ducha jménem dab tsog. Ta na své oběti útočí ve spánku jako „noční můra“. Pokud se objeví ve snech žen, způsobuje neplodnost nebo potrat, ale když si přijde pro muže, bývá smrtící. A v některých případech také skutečně je: když daní Laosané přišli o svůj způsob života a pevně spjaté komunity, začali se tak bát tohoto zlého ducha, že jim ve spánku přestalo bít srdce. „Nikdo sice nedokáže plně objasnit fyzický mechanismus, který tyto muže zabil, ale Adlerová se přikláněla ke kombinaci stresu, biologie a čiré hrůzy,“ uvádí Robbová.

Ne vždy jsou ale můry takto kruté a smrtící. Na základě analýz snů lidí, kteří přežili věznění v koncentračních táborech, tvrdí, že jejich válečné sny „ukazovaly… živější a šťastnější scény“. Naopak až po osvobození na sebe sny bývalých vězňů vzaly „temnější a zlověstnější podobu“. Jejich sny se prý totiž „přizpůsobovaly a podílely se na jejich sebezáchově – odložily noční můry na dobu, až budou připraveni svým nejhorším vzpomínkám čelit“.

Jak vládnout svým snům

Kniha popisuje i konkrétní terapii, jak zvládat noční můry, a také doporučuje techniky, jak si během spánku uvědomovat, že sníme, a obsah snu ovlivňovat – tedy dosáhnout tzv. lucidního snění, které nás podle ní může dostat do stejně intenzivního „rauše“ jako psychedelika, a dokonce nám může přinést sexuální uspokojení. Jistá psycholožka prý prohlásila, že v jedné třetině svých lucidních snů dosahuje orgasmu, a měření amplitudy vaginálního pulzu skutečně ukázalo, že ženský orgasmus ve snu koresponduje s reálnými fyziologickými změnami. (Oproti tomu u mužů nebyl snový orgasmus doprovázen tím skutečným, ale jen erekcí…)

V tomto nadšení a praktikách autorku jistě nemusíme bezhlavě následovat. Pro poznání našeho snění je však její kniha neocenitelná: pro jeho kulturní dějiny, soudobý výzkum i osobní kultivaci.