Na poli románové tvorby není polský spisovatel Bronisław Wildstein (*1952) žádným nováčkem. Románů napsal už sedm, přesto se čeští čtenáři po Údolí nicoty (Pulchra, 2010, přel. Petruška Šustrová a Jan Wünsch) setkávají teprve s druhým překladem jeho díla. Kromě vlastního psaní románů, povídek a esejí se Wildstein již řadu let aktivně věnuje publicistice, a to jak tištěné (dříve Wprost, Rzeczpospolita, Uważam Rze, W sieci), tak televizní (TVP, Telewizja Republika) a rozhlasové (Radio Maryja). Letitý disident a bojovník proti komunismu se v roce 2005 postaral o skandál, když zveřejnil seznam spolupracovníků tajných služeb před rokem 1989, polskou obdobu Cibulkových seznamů.

Ovlivnitelné dějiny

Vyprávění Nedokonaného času je symetricky rozděleno mezi dvě hlavní postavy, disidentku Zuzanu Sokół a jejího syna, perspektivního obchodního zástupce Adama Broka. Ústřední dějová linka knihy nás zavede do doby světové hospodářské krize roku 2008, kdy Adam přilétá ze Spojených států do Polska, aby se rozloučil s umírajícím otcem Benediktem. Mladý emigrant se však doslova na každém kroku setkává se stíny minulosti a uvědomuje si, jak moc je vnitřně svázán se svou rodnou zemí a s rodiči, od kterých se před několika lety dobrovolně odloučil. Minulost se v románu objevuje ztělesněná zásadními okamžiky polské historie 20. století. Dějiny národa se otiskují do životních osudů jednotlivců dvou rodů: Broků, popolštěné židovské rodiny pocházející z východních Kresů (dnešní Bělorusko), a polské rodiny Sokołů, tradičních bojovníků proti komunistické totalitě. Postavy však na druhou stranu ovlivňují historické události tím, že je aktivně spoluutvářejí.

Polské – a středoevropské – dějiny, jak řekl autor v rozhovoru s překladatelkou Lucií Szymanowskou, jsou ohnisko, v němž se sbíhá veškeré šílenství celé epochy. Postavy jeho rodinné ságy se přitom buď přímo účastní prakticky všech hlavních politických událostí, se kterými se můžeme setkat na stránkách učebnic dějepisu, nebo jim alespoň přihlížejí. To se na první pohled může jevit jako poněkud schematické a lacině didaktické – až dokud si neuvědomíme, že spisovatelova rodina to všechno skutečně prožila na vlastní kůži. Na mnoha událostech z doby socialistického Polska se podílel i sám Wildstein.

Nedokonaný čas nese prvky tzv. klíčového románu. V některých smyšlených charakterech může čtenář rozpoznat silnou inspiraci skutečnými osobnostmi. Nejpatrnější je to u filozofa Bruno Kleina, který se myšlenkami („tekutá realita“) a částečně i osobní historií nápadně podobá Zygmuntu Baumanovi, nebo Andrzeje Molnara, infiltrátora státní bezpečnosti v řadách Solidarity, který zase připomíná bývalého Wildsteinova přítele a udavače Lesława Maleszku.

Román jako dialog

Bronisław Wildstein nechtěl převyprávět dějiny, nechtěl napsat knihu, která relativizuje kritický pohled na socialistické Polsko z pozic svobodné společnosti, ale šlo mu o to, rekonstruovat dobu minulou, ukázat ji v její komplexitě, pestrosti a názorové různosti aktérů. Ke slovu se dostanou postavy s odlišnými životními postoji, často v podobě dlouhých monologů, které vysvětlují proces formování jejich názoru. Filozof Klein a Adamův otec i dědeček promlouvají dokonce na smrtelné posteli, což obnažuje existenciální rozměr jejich výpovědi; odkrývají svá tajemství, hovoří o skutečnostech, které přesahují jejich krátký pozemský život a promítají se do kolektivních dějin celého národa.

Dialogickou podstatu románu ještě umocňuje fakt, že některé názorově protikladné postavy jsou v blízkém nebo příbuzenském vztahu, a tedy ilustrují generační konflikt a propast. Adamův prastrýc Jakub vstupuje do Čeky a dopouští se násilí, aby očistil nespravedlivý svět svého pěstouna, šmelináře Abrama. Představitelka Solidarity Zuzana vstupuje do častých polemik se svým manželem Benediktem, protežovaným redaktorem komunistického plátku. Mladý Adam nechce být součástí svárů mezi svými rodiči a jeho emigrace je zároveň manifestací protestu proti podobě „svobodného“ Polska devadesátých let.

Polsko se stejně jako řada jiných středoevropských států dodnes potýká s nevyřešenou minulostí dlouhých komunistických vlád. Také Nedokonaný čas je jedno hluboké povzdechnutí nad tím, že spousta zločinů totalitního režimu zůstala nepotrestána. Snad i v tom je onen čas nedokonaný, protože staré struktury se velmi hbitě adaptovaly na nové podmínky a svého vlivu i informační převahy dokázaly s přehledem využít a zachovat si moc – nebo ji dokonce ještě zvýšit.

Z kompozičního hlediska se nejedná o klasické chronologické vyprávění. Celý příběh Zuzany je do zbytku knihy vložen jako rozsáhlá retrospektiva a klíč k pochopení Adamových životních postojů. Jeden z důležitých střípků mozaiky tvoří také výjev z běloruské vsi, zasažené na začátku století pogromem, podrobné líčení Adamova pobytu v Rusku a rovněž celý deník Jakuba Broka, umístěný dramaticky téměř na konci knihy, kdy už si čtenář zvykl na zdánlivě jednoznačné skutečnosti dívat z více úhlů a je připraven na nejhorší…

Plížit se mezi dějinami a současností

Mnohoúhelnost vyprávění představuje charakteristickou vlastnost Wildsteinova románu. Pokud by se jednalo o film, mohli bychom hovořit o technice více kamer. Jednu událost Wildstein líčí z pohledu různých osob a ponechává prostor jejich vlastní interpretaci skutečnosti. Můžeme porovnat pohled dítěte a dospělého, pohled disidenta i spolupracovníka režimu, osob zasvěcených do tajuplného politického pozadí dění i těch, které vyhodnocují pouze povrchní stránku věci. Čtenář je svědkem pestrého panoptika motivací a charakterů. Autor sice román koncipuje jako rekonstrukci, zároveň však ponechává prostor pro různá čtení. Ne každý musí souhlasit s faktem, že morálními vítězi polského příběhu 20. století jsou představitelé konzervativní katolické pravice. Nad plíživým navracením starých poměrů zaznívá mezi řádky nad vývojem polské společnosti hořkost. Před čtenářem se otevírá možnost vidět některé současné politické události, například i „svatou válku“ o reformu soudů, v odlišném světle.

Román Bronisława Wildsteina nabízí nejen lekci z historie, ale také jiný pohled na dnešní nesmiřitelné rozdělení polské společnosti na dva tábory. Na staré rány, které zůstanou ještě dlouho nezacelené, na čas, který zůstane ještě dlouho nedokonaný.