Asi každý, kdo se alespoň zběžně otřel o moderní historii střední Evropy, zná polské odborové a opoziční hnutí Solidarita (Solidarność), které se v osmdesátých letech významně podílelo na pádu komunismu nejen v Polsku, ale nepřímo i v dalších zemích. Méně známou – a pro českého čtenáře jistě překvapivou – kapitolou je existence dalšího hnutí nazvaného Bojující Solidarita (Solidarność Walcząca). Právě dějinám této organizace je věnována kniha Igora Jankeho.

Janke (nar. 1967) je – jak sám uvádí – „bývalý novinář“. Někdejší úspěšný žurnalista (prošel mnoha televizními, rozhlasovými i novinovými redakcemi, několik let byl také šéfredaktorem PAP, tedy polské obdoby ČTK), dnes působí jako partner v poradenské firmě Bridge, píše sloupky pro týdeník Do Rzeczy a bloguje na portálu Salon24.pl, který založil spolu se svou manželkou Bognou. Je také autorem několika knih – kromě recenzovaného titulu především biografie Viktora Orbána Napastnik (Útočník, 2012), v níž se Orbánův politický životopis prolíná s jeho známou zálibou ve fotbalu.

Charakteristika Bojující Solidarity je v podstatě obsažena již v titulu knihy. Jednalo se o tu nejbojovnější, nejvíce zakonspirovanou a v jistém ohledu nejvýkonnější opoziční organizaci ze všech. Přímo se odvolávala na legendární Zemskou armádu (Armia Krajowa), která působila na polském území během německé a sovětské okupace v době druhé světové války; mnozí z členů Bojující Solidarity ostatně navazovali na odkaz svých rodičů či prarodičů, kteří v řadách Zemské armády či jiných organizací za nezávislost Polska v minulosti bojovali. Existovalo také mnoho veteránů a pamětníků, jež mladým aktivistům poskytovali cenné rady a zkušenosti.

Bojující Solidarita vznikla v roce 1981 vzápětí po vyhlášení výjimečného stavu, kdy vládu v Polsku převzala de facto vojenská junta v čele s generálem Wojciechem Jaruzelským pod záminkou ochrany země před intervencí sovětských vojsk. Na rozdíl od Nezávislého odborového svazu Solidarita se tedy jednalo o organizaci, která rovnou začínala jako konspirační a vůči režimu otevřeně nepřátelská. Měla jasný, artikulovaný cíl: svržení komunismu a dosažení opětovné nezávislosti Polska i ostatních národů komunistického bloku, a za tento cíl měla v úmyslu bojovat všemi prostředky.

Centrum Bojující Solidarity leželo v dolnoslezské Vratislavi (Wrocław), kde původně vznikla, ale její činnost se brzy rozšířila i do dalších měst. Založila ji skupina vědců spjatých především s vratislavskou polytechnikou; jejím vůdcem byl od počátku doktor fyziky Kornel Morawiecki. Činnost členů organizace byla rozsáhlá – vydávali ilegální tiskoviny (nejen letáky, ale také noviny a časopisy, a dokonce i knihy a příručky), psali nápisy na zdi, provozovali rozhlasové vysílání, organizovali demonstrace a protidemonstrace nebo plakátové kampaně. Jejich aktivita byla systematická a výkonnost značná – například tisk a distribuci zajišťovaly celé sítě nezávislých kurýrů a tiskařů, kteří o sobě převážně navzájem nevěděli, aby v případě zatčení nemohli ostatní prozradit.

Cílem uvedených akcí bylo především připravit půdu pro boj s režimem: „Šlo o to překonat strach, vyvolat v lidech vůli bojovat s komunismem,“ vzpomíná jeden z pamětníků. Morawiecki byl od počátku přesvědčen, že je nutné mobilizovat společnost, klást odpor. Na rozdíl od Solidarity (např. v osobě dolnoslezského lídra Władysława Frasyniuka) byla Bojující Solidarita přesvědčena, že tvrdý boj bude v budoucnu nevyhnutelný a že je třeba k němu připravit půdu mezi širokou veřejností a zároveň „vytvořit vhodné struktury ochotné k různým akcím“. Později, jak rostl tlak ze strany bezpečnostních složek, Bojující Solidarita nejenže odposlouchávala členy milice, ale neváhala je také zastrašovat zapalováním aut, a dokonce i chat.

Právě tato radikalita byla příčinou rozkolu mezi Solidaritou, která vznikla jako odborové hnutí, a Morawieckého Bojující Solidaritou. Její metody se totiž z dnešního pohledu někdy blížily terorismu – pamětníci dokonce zmiňují, že inspiraci nebo podporu (např. v podobě návodu na výrobu Molotovova koktejlu či technického vybavení) získávali od Irské republikánské armády nebo německé Rote Armee Fraktion. Radikální postoje byly přítomné v samém základu organizace: ve slavnostní přísaze, kterou členové po vzoru odbojářů z druhé světové války skládali, se výslovně zavazovali „věnovat třeba i život“ vybudování „svobodné a nezávislé Solidární republiky“. „Pasivní odpor“ považovali za nedostatečný, nebude-li „posílen činem“.

Celá kniha je prodchnuta autorovými zjevnými sympatiemi a obdivem k odvaze a odhodlání mužů a žen, o nichž vypráví. V některých pasážích je však až zarážející, že své hrdiny nekonfrontuje s jejich do značné míry kontroverzními postoji a nechává bez dalšího zaznít například i následující slova: „Neházel jsem ty láhve, abych je postrašil. Házel jsem je, abych se trefil. Do aut. A do lidí,“ cituje jednoho z tehdy mladých aktivistů, zatímco jiný dodává: „… chtěli jsme, aby se nás komunisté báli. Byl jsem připraven padnout. A byl jsem schopen zabít jiného.“ Kontroverzní je i angažmá dětí (např. dvanáctiletých), a to nejen potomků z rodin aktivistů, ale i individuálních „dobrovolníků“, kteří se do opoziční činnosti zapojovali v étosu sienkiewiczowských postav a dětských hrdinů Varšavského povstání.

Českému čtenáři musí vyprávění o konspiračních schůzkách, honičkách s policisty a házení granátů se slzným plynem na prvomájovou tribunu s funkcionáři znít jako nepravděpodobná – byť lákavá – kovbojka. Je ovšem třeba si uvědomit, že podmínky v Polsku osmdesátých let se od těch českých radikálně lišily. Ještě patrnější je to tam, kde se v historkách hrdinové dostávají do potíží – nezřídka jim pomáhají zcela cizí lidé včetně taxikářů, poštovních úřednic, a dokonce příslušníků milice či armády. Míra důvěry a vstřícnosti je zarážející, dokud si neuvědomíme, že odborový svaz Solidarita měl v době svého legálního působení v letech 1980–1981 deset milionů členů. V československých podmínkách nenajdeme nic, co bychom k tomu mohli přirovnat.

Jankemu se daří v relativně krátkých kapitolách odvyprávět zároveň dějiny Bojující Solidarity, společensko-politický vývoj osmdesátých let v Polsku i individuální příběhy jednotlivých aktérů, často nesporně zajímavých osobností spojených s vysokoškolským prostředím. Píše velmi čtivým (avšak nikoli bulvárním) stylem a mnohé pasáže líčící násilné střety s milicionáři, výslechy a domovní prohlídky jsou svým dramatismem vysloveně strhující. A nejsou to jen napínavé situace – velice zdatně zachycuje také zábavné historky, někdy hotové skeče. Postupem času je však proud jmen přeci jen trochu vysilující (zejména pro českého čtenáře, jemuž ani ta nejznámější pravděpodobně nic neřeknou), byť je třeba uznat, že vršící se historky mu umožňují popsat příběh Bojující Solidarity komplexně a z různých úhlů (výslechy, kolportáž tiskovin, metody utajení, převleky a skrývání, kontakty se sovětskou opozicí, věznění členů hnutí, agrese ze strany Bezpečnostní služby atd.).

Ačkoli se jedná o faktografickou knihu, která je založena především na citovaných vzpomínkách pamětníků (a v menší míře na protokolech, spisech a jiných dokumentech), autorův evidentně obdivný postoj, a především zvolená nekritická metoda spíše budují svého druhu legendu. Bohatýrské příběhy, místy vítězné a místy tklivé, ale vždy hodné nejvyššího uznání a obdivu, tvoří kompaktní celek a zasahují až za rok 1989, kdy se Bojující Solidarita nedočkala všeobecného společenského uznání, ale spíše zapomenutí. Morawiecki, který byl razantně proti jakékoli dohodě s komunisty, odmítl jednání u kulatého stolu a později neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Ze společensko-politického hlediska se však kniha – napsaná v roce 2014 – dočkala možná nečekané aktualizace: syn Kornela Morawieckého Mateusz, který se v textu opakovaně objevuje coby mladičký opoziční aktivista (v roce 1981 mu bylo třináct let), se v roce 2017 stal polským premiérem.