Spisovatel, myslitel a básník José Jiménez Lozano, nositel Cervantesovy ceny za rok 2002, byl také novinář, bytostně spjatý s deníkem El Norte de Castilla. Pevný vztah ho pojil s Kastilií a městem Valladolid. Téměř celý život prožil v obci Alczarén, po světě cestoval málo. Přesto to byl člověk světového rozhledu a světového významu.

České překlady
Do češtiny byl poměrně hojně překládaný. V roce 1977 vyšel v nakladatelství Vyšehrad v překladu Josefa Forbelského, jenž autora pro českého čtenáře objevil, román Historie jednoho podzimu, shodou okolností vůbec první román, který Jiménez Lozano napsal. Kniha pojednává o posledních dnech slavného francouzského kláštera Port-Royal, poté co ho nechal král Ludvík XIV. za přispění papežské moci zničit. Román o křehkých jeptiškách silného ducha, které se nenechaly zlomit a nic neslevily ze svých idejí, ani když se proti nim postavila církevní i světská moc dohromady, román o věrnosti poznané pravdě, z níž se neslevuje, je nadčasový a jeho poselství přesahuje hranice Španělska, jak se ostatně prokázalo jeho kladným přijetím v našem prostředí v 70. letech minulého století. O nebezpečí propojení světské a církevní moci, které může skončit „smrtí křesťanství“ – jak říká samotný autor –, se Jiménez Lozano zmiňuje i v eseji Oči ikony. A jestliže se abatyši kláštera v příběhu Historie jednoho podzimu její hrdinský postoj jevil tváří v tvář věčnosti jako „pouhé bzučení much“, pomíjivost světské moci nazývá Jiménez Lozano ve své eseji Oči ikony „krákáním havranů“.

V roce 1998 vyšel, rovněž v nakladatelství Vyšehrad a v překladu Jany Novotné, román Mudejarillo (1992), v češtině z pochopitelných důvodů nazvaný velmi prostě Jan od Kříže. Jiménez Lozano patřil k mezinárodně uznávaným odborníkům, kteří se dlouhodobě věnovali studiu španělských mystiků, takže asi nepřekvapuje, že zpracoval do románové podoby i život španělského básníka 16. století Jana od Kříže. Nejde však o životopis v tradičním pojetí. Jde o biografii lidského ducha, který teprve odpoutáním od světských lákadel a v mlčení dosáhne duchovního rozletu, v němž vzniká vrcholná poezie.

Jiménez Lozano je znám jako autor malých, zdánlivě obyčejných příběhů, v nichž je kladen důraz na všední maličkosti, jako jsou květiny, ptáci, skromný přístřešek. Jak říká v Očích ikony, jen malé věci a drobnosti nepropadnou sítem historie a jsou věčné, přetrvají navzdory světskému běsnění. Snad v žádném jeho díle není tento autorův postoj k životu tak patrný jako právě na pozadí osudu a životní filozofie Jana od Kříže, jak nám jej podal v románě Mudejarillo.

V roce 2001 vyšel v nakladatelství Luboš Marek a v překladu Jiřího Kasla román Podobenství a nápovědi rabína Izáka ben Jehudy (1325–1402) (Parábolas i circunloquios de rabí I. ben J., 1985). Výtvarným předobrazem díla byly kresby Marca Chagalla na motivy z Bible, jejichž reprodukce provázejí text, inspirovaný biblickými a zároveň historickými prameny. Příběh potulného rabína zavede čtenáře až ke kořenům, na nichž vyrostla evropská civilizace, a nabízí mu na biblické příběhy nový pohled.

Oči ikony
Kniha Oči ikony (překlad Anna Tkáčová, vyšlo v nakl. L. Marek, 2006) je jediným esejistickým dílem autora, s nímž se český čtenář mohl seznámit. Esejistická tvorba však tvoří neméně důležitou, ne-li důležitější část autorova díla. Ve svých kulturněhistorických esejích Jiménez Lozano navazuje na ty španělské autory, kteří zdůrazňují význam společenství tří kultur na Pyrenejském poloostrově – židovské, muslimské a křesťanské – pro utváření španělské kulturní identity. Tomuto tématu věnoval například esejistická díla Sobre judíos, moriscos y conversos (1982, O Židech, Maurech a konvertitech) nebo Guía espiritual de Castilla (1984, Duchovní průvodce Kastilií). Tato jedinečná zkušenost Pyrenejského poloostrova s multikulturním soužitím může být inspirací i pro současnou Evropu.

Pro uchování kolektivní paměti je podle autora nutné neustále připomínat kořeny, z nichž vzešlo Španělsko, respektive Evropa. To je důležité zejména v dnešním hektickém a materiálně zaměřeném postmoderním světě, v němž se člověk těžko orientuje a hodnoty mu splývají. Za významný přínos Evropě považuje zejména křesťanskou tradici, tu ryzí, nezatíženou ani církevní, ani světskou mocí. V eseji Oči ikony autorovi pro připomenutí evropských tradic, z nichž je i dnes možno čerpat, tentokrát posloužilo raně křesťanské výtvarné a sochařské umění. Zamýšlí se zde nad aktuálním významem ikon ve smyslu obrazů: klade si otázku, zda obraz vytvořený před staletími může dnes v prostorách, které jsou pouhou „geometrií z cementu a skla“, sdělovat nějaké „vyšší“ poselství člověku těžko se orientujícímu ve světě ovládaném konzumem a plném zbytečných předmětů, jež se pouze tváří, že jsou krásné.

Esej Oči ikony je plný znepokojivých otázek, které však autor často nechává otevřené a je na každém, jak si na ně odpoví. Jsou dnes staré obrazy, jež kdysi k lidem hovořily, němé? Co tyto obrazy sdělovaly lidem v dřívějších dobách a čím mohou oslovovat dnes? Odrážela témata starých obrazů a způsob jejich zpracování nějaký abstraktní svět, nebo byla výrazem jedinečných tužeb, vnímání světa a trápení konkrétních lidí určité doby? Proč nás staré obrazy i přes nepříznivé okolnosti dnešního světa stále ještě přitahují a vzrušují?

Autor přemítá nad poselstvím starých obrazů s biblickými náměty a nachází překvapivé paralely mezi těmito poselstvími a touhami a pochybnostmi postmoderního člověka. Ten odkazu těchto obrazů často nerozumí, a proto hledá falešné náhražky jinde. Zapomněli jsme už na svoje kořeny? Je třeba se při hledání krásy obklopovat množstvím předmětů krásných jen zdánlivě? Nebyly cisterciácké kláštery krásné právě tím, že v nich nic nebylo? Totiž nic kromě vysoké štíhlosti a světla, které člověka té doby znepokojovalo a obracelo jeho pozornost k něčemu vyššímu, než jsou předměty, předměty a zase předměty. Neodvádějí nás tyto zbytečnosti od důležitých maličkostí, které – jak zde již bylo autorovými slovy řečeno – nepropadnou sítem historie? Nejsou falešné ráje v podobě úžasných turistických cest jenom bezradnou připomínkou, že na počátku byl úplně jiný ráj? Zapomněli jsme už, že neděle kdysi byla skutečně neděle, a ne jen přesně a přísně dávkovaná přestávka ve věčné honbě za stále vyšší produkcí?

Na příkladu některých obrazů se Jiménez Lozano v eseji snaží dokázat, že jejich náměty a způsob zpracování jsou sice reakcí na konkrétní situace „pozemského“ světa v určité době, mohou se ale opakovat a také se opakují. Reflektují totiž věčné tužby, pochybnosti a tápání lidí. Křesťanské ikony-obrazy a jejich symbolika nám podle Jiméneze Lozana vyprávějí o vášni a smrti, obavách z ní, o lidských snech a touhách, o „ráji vybudovaném ve stepi“, o naději na druhý příchod, který byl symbolizován námětem zmrtvýchvstání. Esej Oči ikony Jiméneze Lozana nabízí možnost volby: zůstanou pro moderního člověka staré obrazy nadále němé, nebo ho jejich skutečné hodnoty osloví? Samotnou volbu nechává na čtenáři.

José Jiménez Lozano toho napsal mnohem víc, zde jsme se zaměřili jen na knihy, které vyšly v češtině. Kromě výše zmíněných jsou to ještě povídky Věno po mé matce (v překladu Jany Novotné vydalo nakladatelství Vyšehrad).

V José Jiménezovi Lozanovi odešel jeden z posledních „šlechticů slova“, jako byl i jeho souputník a celoživotní přítel Miguel Delibes. Zpráva o úmrtí Jiméneze Lozana patří mezi ty smutné. Čtení jeho knih, které po něm zůstaly i v českých překladech, však patří k zážitkům povznášejícím.